Literární tvorba Karla Hynieho, dlouholetého producenta v Československé a později České televizi, je spojena především se závěrem jeho života. V roce 2008 mu vyšel román Volha: záznam o provozu motorového vozidla, v němž s notnou dávkou nadhledu zachytil fungování Československé televize za dob normalizace i v prvních letech po sametové revoluci. Příběh vyprávěný z pohledu oportunistického řidiče Standy Pekárka se dočkal v roce 2023 televizní adaptace v podobě pětidílného seriálu. Premiéry se však Hynie nedožil, zemřel v roce 2021. Na úspěch televizního seriálu ale, jak naznačuje již upozornění na obálce recenzované knihy, navázalo nakladatelství Motto, které v roce 2025 vydalo posmrtně dva další Hynieho romány – Materialistu a právě Konečnou.

Hlavním hrdinou druhého zmíněného je Vašek, neúspěšný student chemie na VŠCHT, který si musí nalézt v době povinné zaměstnanosti práci. A právě činnost průvodčího v pražských tramvajích je pro něj ideálním východiskem z nelehké situace. Postupně tak v patnácti krátce nazvaných kapitolách poznává mikrokosmos spojený s novou prací: své svérázné kolegy, cestující veřejnost i zapeklitosti spojené se zaměstnáním. Z textu je možné cítit, že autor tramvajácké prostředí zažil, proto nemá potíže s používáním slangu a uváděním technických detailů, které dobře dokreslují prostředí. Zároveň ale jazyková stránka díla není tak specifická jako v předchozí Volze – sice se ani zde nejde pro peprný vulgarismus daleko, ale projevy postav jsou oproti Pekárkově pseudočeštině, připomínající stylem i obsahem některé současné komentáře na sociálních sítích, značně učesanější.

K uvěřitelnosti přispívá i barvité líčení prostředí Prahy včetně dobových tras, zajímavostí a bufetů na obratištích, kde nejeden průvodčí trávil krátkou pauzu. Svébytné postavení zde mají politické narážky – když do tramvají nastoupí Rusové, jsou průvodčími kolektivně posílaní do zoo, druhé výročí 21. srpna, kdy má Vašek směnu, je ve znamení sledování policejního dohledu a jednou z vedlejších linek příběhu je fungování tzv. pomocných technických praporů, kterými prošel Vaškův parťák, řidič tramvaje Mareček. Tento postoj z Vaška a jeho kolegů zároveň vytváří do jisté míry opak všehoschopného protagonisty z Hynieho prvotiny, který ideje vyměnil za osobní prospěch. Po obsahové stránce tak kniha nabízí na jedné straně čtenářsky vděčné konstanty, jako je reflexe problematických míst historie národa na příkladu konkrétních – z pohledu čtenáře vlastně kladných – osob, jak to kromě Hynieho úspěšně předvádějí například Jakuba Katalpa nebo Kateřina Tučková, na straně druhé poté spojení s netradičním prostorem v podobě dopravního podniku, které může čtenáře zaujmout. Oproti několikrát zmiňované Volze provokující netradičním pohledem se však celkově jedná o pohyb v již dobře známých kolejích.

Čtení je ale plynulé a čtenář má opravdu pocit, že poslouchá tramvajácké historky. Mimochodem, pokud bychom chtěli upozornit na další společný znak s autorovou prvotinou, postava „tlustého Vaška“, který po roce nakonec odchází pracovat do televize, se objevuje i v dřívější Volze, kde je tentýž muž již zavedeným producentem v redakci publicistiky. Proto je možné příběh z Konečné chápat jako svým způsobem prequel či spin-off představující jednu z epizodních postav známějšího románu. Příběh Konečné je však místo osobní ich-formy, velmi vhodně použité ve Volze, vyprávěn prostřednictvím subjektivizované er-formy. Při ní je vypravěčova pozornost sice zaměřena zpravidla na Vaška, zároveň ale tato strategie umožňuje s odstupem dostatečně vysvětlovat více nuancí čtenářům. Bohužel někdy je toho vysvětlování až moc. Například v kapitole Revize jízdenek jako by začínala nová samostatná povídka, pro kterou je třeba obsáhlé pojednání v pásmu vypravěče na téma „jak to v životě chodí, co všechno musí dělat průvodčí a kdo je to vlastně revizor“. Tím dochází ke ztrátě tempa vypravování, což je v polovině knihy škoda, jinak text ubíhá svižně a kniha se čte dobře.

Právě tento nedostatek románu otevírá otázku činnosti redaktora a vlastně i podoby rukopisu, jenž se k redaktorovi po autorově smrti dostal. Tyto otázky by mohly být alespoň částečně zodpovězeny v ediční poznámce, ta však k velké škodě chybí. Na více místech si totiž pozorný čtenář může všimnout drobných nedostatků, které by neměly ujít oku bdělého redaktora. Z jazykového hlediska zaráží například využití slova „kandrdas“ (s. 13) označujícího nováčka zpravidla v divadelní branži, což je při použití ve spojitosti s elévem řemesla tramvajáckého velmi netradiční a v tomto případě až rušivé. Je sice možné argumentovat další profesní drahou protagonisty, ovšem poučeného čtenáře volba těchto slov zarazí, zatímco ten nepoučený pravděpodobně tomuto specifickému slovu ani neporozumí. Podobně je zvláštní i využití neznačeného vnitřního monologu (s. 8), které na první pohled působí jako změna vyprávěcí perspektivy na ich-formu. Přiznám se, že při četbě jsem se musel zastavit a pasáž si znovu asi třikrát přečíst, abych rozpletl, co se tam vlastně s vypravěčem stalo. Stejně tak může čtenáře překvapit současné módní slovo „prokrastinace“ (s. 212), opakované zmiňování četby „nového Páralova románu“ (s. 55 a 170) nebo velmi erudovaná komparace zachycení těžkého osudu pétépáků v Kunderově Žertu a Švandrlíkově Černých baronech. Logickou chybou, která ušla oku redaktora, je poté pád příslušníka Státní bezpečnosti při prudkém brždění tramvaje. Navzdory fyzikálním zákonitostem totiž v románu padá na zadní, nikoliv přední plošinu tramvajového vozu (s. 143). Všechny tyto věci by bylo dobré při redakci upravit, bez toho je totiž jednota díla narušená – to, co snesou historky vykládané či sepisované po letech pro okruh známých a jasně náležící do žánru „tramvajácká latina“, nesnese beletristické vyprávění, u něhož je vypravěč v pozici přímého svědka.

I přes uvedené výhrady se stále jedná o poměrně čtivou, spíše oddychovou knihu, která má spád a napojuje se na jeden ze současných literárních trendů. Zároveň zde chybí pečlivější redakční úprava a nějaký prvek novátorství, který byl například ve Volze v podobě neotřelého jazyka hlavní postavy i její povahy, jež naleptávala černobílé vidění normalizace. U Konečné totiž hrozí, že i když bude pro čtenáře imaginární jízda tramvají příjemná, po vystoupení na její průběh docela rychle zapomene.