V minulém roce vyšla v nakladatelství Dobrý důvod první sbírka Jana Trtílka (nar. 1994) Zpoza dveří serverovny je slyšet hlasy. Sbírka chytrá, hravá, vlastně i zábavná, ale také nutící k vážnému zamyšlení nad tím, co se děje se slovy, která vypustíme do prostoru. A kým jsme v tomto prostoru vlastně my…

Kniha má už na první pohled promyšlenou kompozici, ve které se mísí nahodilost s velmi atypickou systémovostí. Z názvů pěti oddílů, rozřazených do tří dílů, by se jen stěží dalo vyvozovat něco o jejich obsahu a vzájemných souvislostech, ale samotné básně, které nemají názvy (namísto toho jsou tříúrovňově očíslovány, takže jejich identita je dána umístěním v rámci celků), naznačují, že nejlepší bude přistoupit na lineární čtení. Z Trtílkovy sbírky si sice můžeme „vyzobnout“ jednotlivé básně, které rozhodně zaujmou, mnohdy i pobaví, ale v žádném případě na nás neudělají takový dojem, jaký zanechá přečtení sbírky od začátku do konce. Jasně vystavěná kompozice drží jazykový chaos básní pohromadě, „osmyslňuje“ ho a na konci nám nabízí očistu.

I jazyk se vlní

Podstatným motivem celé sbírky je vlnění – vlní se voda, zvuk, signál; i jazyk sám se vlní a rozvolňuje. V první básni se spouštíme kamsi do hlubin rozhoupaných vod, kde slova, signály a přírodní i kulturní kódy jako by od sebe byly odděleny a nově se skládaly v palimpsestních vrstvách: „vynořují se / ozvy síní / a potopených zvonů / EKG / příznivé / chaluhy / stékají / slané odpuštění kapitána Achaba / stoupající soudce nad smrtí Nábota / srdce / gama / perlivě bílé šumění směrem z hrdla lahve / paprsek pročísnul tmu / už to neovládáš / JHWH“ (s. 8–9). Ocitáme se v sémiologické tříšti a před nahodilostí se snažíme hledat úkryt a oporu v systému, který nám poskytuje jazyk: „Ch tě chrání před smrtí / a Stín je mezi A a Žet / takže jsi v bezpečí“ (s. 12).

V Trtílkově sbírce je slovo neukázněné, nepolapitelné a schopnost mít význam není samozřejmostí. Slovo bylo nejprve Boží, metafyzické, pak lidské, materiální, a nakonec se stalo virtuální řadou jedniček a nul, která nikomu nenáleží. V oddílu Sumer sestupujeme k počátkům písma, jako by nám jeho materialita mohla pomoci zachytit původní smysl: „ruce učinily skutkem / místo Božího přebývání // vtlačují dech / do ožívající matérie / stéblem rákosu“ (s. 51). Vývoj jazyka a komunikace se ale komplikuje, do básní pronikají anglická slova i internetový slang; texty jsou proto opatřeny jakýmisi pseudovysvětlivkami, které se ovšem v průběhu básní stávají absurdními, vysvětlují i slova banální, a některé jsou naopak ve vztahu k básni tak nejasné, že by samy potřebovaly vysvětlivku. Zmnožují se textové vrstvy, komunikační kanály, kódy a zmnožuje se i prostor, v němž výměna informací probíhá: „rodina sedí u stolu / každý svůj telefon / vstupují do jiné reality / prostor nabral další rozměr / namířená do talíře zeje chodba / k tiktokové síni slávy / k nejfresh čínským produktům / k webcam lásce z druhé strany kontinentu“ (s. 67).

Ve virtuálním prostoru je propojeno všechno. Svět je globalizován a jazyk se stává nástrojem podmanění, moci – vymyká se kontrole. Člověk je tak zahlcen informacemi, že jazyk, řeč, písmo mají status téměř posvátné pravdy: „znal jsem chlápka / co prodával biofotonové zářiče / říkal tomu holistický přístup / a že to znali už naši předci / říkal že je to všechno pěkně vědecky podložený / a prý proč myslím že se tohle v mainstreamu nedočtu“ (s. 60). A nejen na naší planetě – i z jiných světů k nám pronikají sdělení stejně matoucí. V Trtílkově sbírce šaman domorodého kmene přijímá zprávu od mimozemšťanů a ač jí nerozumí, přikládá jí zásadní důležitost: „Cooper / žlutá tři / zklidňuj / je uklidňuj / cosinus alfa / odmocnina stříšky / pruh nad neznámým číslem“ (s. 17).

Hučení včelího roje

V současném světě už slovo není dáno od Boha, není neměnné vyryto do hliněných destiček, ale stává se ve své proměnlivosti a mnohosti zmatečným. Trtílkovy jazykové experimenty odrážejí rozpohybovanost znakových systémů, které již hrají samy, podle vlastních pravidel: „po síti se šíří mor / jde si pro tebe / má jméno // nástroj pomsty / zrychlené výměny informací // mysleli jsme že to máme v hlavách všechno pěkně srovnaný“ (s. 60). 

Výměna informací probíhá prostřednictvím nepředstavitelných, neviditelných mechanismů, hlasy se odpoutávají od svých zdrojů a pozbývají identitu. V předposledním oddílu Paluba jako by sám mluvčí vystoupil z básní, z „příběhu“ námořní bouře, a rekonstituoval se v někom jiném; jako kdyby jeho hlas byl nahraditelný, naučitelný, naprogramovatelný, i když ne zcela identicky: „teď se zase něco změnilo / a kdo ví čí to je komentář / teď to chápeš správně / a není to jen o oddělování každého verše / jsi připraven“ (s. 89). V poslední básni sbírky se vracíme opět na začátek, stoupáme z hlubin jako z nějaké očistné koupele, vynořujeme se „znovuzrozeni“: „ryba s lidskou tváří stoupá ke hladině / jikry u dna vzpomínají na světlo“ (s. 98).

Trtílkova sbírka je velmi konzistentní. Nevyčnívají z ní reflexivní básně, které by nabourávaly svébytný poetický svět tím, že by se snažily poskytnout odstup, zprostředkovat dojem či nabídnout východisko. Prožitek z četby je o to silnější. Nevíme, čí jsou hlasy, které v básních zaznívají, nevíme přesně, co z nich máme zachytit a jak jim máme rozumět. Občas se pozastavíme nad zajímavě vystavěným obrazem, jindy se ušklíbneme nad jazykovým mišmašem, který s nadsázkou (nebo ne?) odráží naši komunikační realitu. Je to slovní chaos, hučení včelího roje, které v nás ale nechá silný čtenářský zážitek.