Poté, co ve svých posledních románech (Volyňská rapsodie, Komedie s Báthoryčkou, Život na pavoučím vlákně) nechala na stránkách knih defilovat celé spektrum postav, přichází nyní Anna Strnadová (nar. 1950) s podstatně sevřenějším románem, zaměřeným téměř výlučně na jednu hlavní postavu. Jedná se o Štěpána Gavendu, skutečnou historickou osobu, nejprve převaděče uprchlíků a poté aktivního kurýra ve službách třetího odboje, v tomto ohledu tedy název románu Převaděč mezi dvěma světy působí velmi výmluvně. Po několika dramatických zvratech, kdy Štěstěna stála na jeho straně, se nakonec Gavenda rozsudku, kterým byl odsouzen k trestu smrti, nevyhnul.

Autorka se v knize zaměřuje na posledních několik let Gavendova života, na scénu jej uvádí jako již zkušeného převaděče, jehož aktivity neunikly pozornosti příslušníků SNB. Když se Gavendovi po výslechu naskytne možnost útěku z cely, kam jej policisté umístí, nezaváhá. Tímto krokem podstupuje onen klíčový inicializační moment, kdy se z pouhého pomocníka pronásledovaných sám stává pronásledovaným a utíká z Československa. Zpočátku přitom neplánuje svých detailních znalostí hranic dále využívat, v uprchlickém táboře si však uvědomí, že právě tyto vědomosti (společně s nezbytnou odvahou) představují kapitál, s jehož pomocí může začít nový život. Jeho schopnosti ovšem nezůstanou tajemstvím a s Gavendou brzy navážou kontakt členové tajných služeb, čímž v jeho již tak dost nebezpečné činnosti přibude další rizikový faktor. I když Gavenda na české straně železné opony nalezne řadu ochotných spolupracovníků (a některé váhající přesvědčí v autorčině podání snad až příliš snadno), je nakonec vinou zrady ve vlastních řadách dopaden a projde si neblaze proslulým hradčanským Domečkem i leopoldovskou věznicí. Sice se mu odtud podaří ještě s několika dalšími vězni (včetně Pravomila Raichla) uprchnout, a dokonce se dostat šťastně zpět do Německa, ale jeho nadřízení mu dají jasně najevo, že příběh jeho útěku pokládají za natolik nepravděpodobný, až jim spíše připomíná krycí historku zverbovaného agenta StB. Gavenda se pak rozhodne přejít do Československa na vlastní pěst, aby nadřízené přesvědčil o své loajalitě, při pokusu najít novou cestu přes území NDR jej však štěstí definitivně opouští a od bezejmenného pohraničního potůčku už pro něj vede jen přímá cesta do soudní síně.

Ačkoliv Gavendův životní příběh disponuje silným potenciálem k vylíčení akčních scén, autorka jej nechává v podstatě nevyužitý – zejména tajné přechody státní hranice i přesuny křížem krážem Československem jsou jen zřídkakdy doprovázeny nějakými komplikacemi nebo napětím, obvykle se Gavenda prostě rovnou ocitne na novém místě a jen málokdy se dozvíme něco bližšího o detailech jeho cesty. Podobně je i fyzické a psychické vypětí sil, kterému Gavenda permanentně čelí, zachyceno jen dosti povrchově, spíše jako nezbytný atribut než jako motiv, který by na čtenáře nějak výrazně zapůsobil. Poněkud lépe v tomto ohledu vyznívají násilné scény při opakovaných výsleších a pobytu ve vězení – se čtenářem otřese popisovaná bezvýchodnost a beznaděj i fyzické mučení, jemuž je Gavenda vystaven. Působivě je zachycena i nejistota vězně drženého v izolaci, který netuší, co se stalo s jeho spolupracovníky a kolik toho tedy může vyzradit, aniž by někoho z nich ohrozil.

Osobnost bezesporu velmi odvážného a čestného Gavendy autorka líčí ve vícero psychologických vrstvách. Čtenář tak vidí nejenom statečného muže, byť někdy se sklony k fanfarónství a zbytečnému riskování, ale i člověka, jemuž nebylo nikdy dopřáno poznat skutečnou rodičovskou lásku. Sám by chtěl být své (na počátku knihy teprve očekávané) dceři lepším otcem, vzhledem k povaze svých aktivit je ovšem odsouzen jen k občasným, předem těžko plánovatelným návštěvám; po zbytek času může jen zdálky pozorovat, jak jeho snoubenka posléze zakládá rodinu s jiným mužem (mimochodem i dějová linka zachycující nátlak, kterému Gavendova snoubenka v Československu po jeho útěku za hranice čelí, má zpočátku slibný potenciál, ale posléze vyšumí spíše do ztracena). Pasáže zachycující krátké společné chvíle s milovanou dcerkou představují sice očekávatelný, ne-li přímo prvoplánový, ale přece jen působivý emocionální nápor. Zejména neotřesitelná důvěra malé Irenky v to, že se tatínek brzy zase vrátí, zatímco ten již v cele čeká na vykonání rozsudku smrti, vyznívá jako kritika komunistické justice silněji než pasáže líčící fyzické násilí při výslechu.

Jako určitý Gavendův protipól je v knize vyobrazen zrádný estébácký agent Mihola, životní zkrachovalec, který na pokyn svých nadřízených infiltruje emigrantskou organizaci a sehraje klíčovou roli při Gavendově prvním zatčení. Podobně jako biblickému Jidáši, ani Miholovi nepomůže jeho zrada na blízkém člověku ke štěstí, sice je odměněný dobrou pracovní pozicí, ale úctu okolí si tím nezíská. „Vlastně jsou oba zmetci, jenže každý jinak,“ glosuje jeden z vyšetřovatelů a nejspíše nemá na mysli pouhou slovní hříčku (Zmetek bylo totiž Miholovo krycí jméno).

I když autorka někdy jen klouže po povrchu, představuje připomenutí příběhu Štěpána Gavendy záslužný počin, tím spíš, že je podaný formou přístupnou širší čtenářské obci. Příběhy lidí, jako byl Gavenda, by bezpochyby neměly upadnout v zapomnění.