Ošklivé ženy nejvíc myslí na krásu, protože na sobě neshledávají nic půvabného. Ošklivá žena si čas od času koupí krásné šaty, na které se přinutila myslet (mysli na šaty, tak mysli na šaty, když budeš myslet na krásné šaty, budeš taky krásná, marně se přesvědčuje), jenže pak je vůbec nenosí. Má to vůbec cenu, nosit je na téhle divné přihrbené postavě s tou hnusnou hlavou nahoře? Ošklivá žena, ta ve všem vypadá jak hastroš. Ošklivá žena zatracuje život vezdejší a myslí na jiný – na takový, v němž už nebude ošklivá a kde nebude odsouzena všemi hezkými. Je ve svém životě jak na návštěvě, z níž má nutkání unikat. Cítí se ve svém životě jak v bytě, kde to páchne náhražkou a cokoliv, do čeho kousne, nechutná opravdově. Ze svého života se ráda nechá unášet, tento svůj život vezdejší bere jako pouhou zkoušku, kterou je třeba přetrpět. Ošklivé ženy musejí hodně dřít, aby si ošklivost odpykaly. Aby si odpykaly, že hezké ženy a hezké muže – muži, ti se nedělí na ošklivé a hezké, u těch je to jedno, ti mají vždycky jiné přednosti – permanentně esteticky uráží. Estetická urážka, ta může být ještě horší nežli střevní chřipka. Je z toho zvracení a nejsou vyloučené ani silné průjmy.

Ach, co se ošklivým ženám (u mužů je to jedno) může zdát? Jaké jiné sny než o bahnu a shnilých kusech dřeva, o kompostu, o zvratcích a průjmu, o záděrách (to je ještě dobré), o zhnisaných zanícených ranách (to je trošku horší), o hlenech a slizech, mokvání a seškvařeném mase, o zdechlinách, vyvržených embryích a pukavcích… Sny ošklivých žen protékají dravé řeky hnisu a hnisem každý sen ošklivých žen jen přetéká. Co pěkného se ošklivce může zdát, když neví, chudák, jak vypadá pěkné? Nebohé ošklivé ženy, nebohé, co nepoznaly krásu na sobě. Pak si jí nebudou vážit ani na druhých a stanou se z nich kazisvětky. Kazisvětky a sebevražedné atentátnice, aby své neštěstí, tedy sebe, doslova vmetly do tváří těch nicnečekajících hezounů a hezounek!

Ošklivé ženy jsou milovány tajně, tak, aby to nikdo nepostřehl, včetně jich samotných. Muži jim svá vyznání špitají tiše jak vešky zalezlé ve vlasech, anebo jiní parazité zalezlí v nějaké díře či záhybu jejich pohostinných těl. Šepotají jim vyznání pokradmu, tak jak se na ně pokradmu dívají, zlodějsky, jakoby pod pohrůžkou, snad pod pohrůžkou hezkých žen, které by jejich pohledy nesnesly na ošklivé ženě. A tak si ošklivé ženy celý život myslí, že se přeslechly, že ta vřelá slova nepatřila jim, že to byl jen noční šelest, mávnutí sovích křídel, cokoli, jen ne to, co si myslely, že to je. A muži, kteří ta slova zlodějsky pronesli, ti se k nim taky neznají, ani za nic by je nepřiznali, a tak se jen zlodějsky odplíží, anebo v panice prchnou jak mravenci.

Možná svou ošklivou milenku raději štípnou, než by se přiznali k ní nebo jí. Štípnou ji, odvedou pozornost, aby si nemyslela… A ona si nemyslí. Ona se neodváží takhle myslet. Nemravný polibek pokládá za ctnostnou boreliózu. Proto ty horečky. Konečně vysvětlení! Tajené vyznání ošklivým ženám. Tajené touhy. Tajené šílenství. Ošklivá žena je nikdy neodhalí. Vždyť by to bylo absurdní, řekne si. Proč on by mě? Sevře rty. Proč on by tebe? Klepou si na čelo hezké a líbané ženy. Absurdní! Proč já bych tebe? Ohrne pysk ošklivý anebo hezký muž (u muže je to jedno) a vydá se mlsně za stádem hezkých žen. A když je ulice beze svědků, krade se zase k ošklivé ženě. Je mu s ní dobře, lísá se a stydí se to přiznat. Nikdo mu nevěří. Ani on sám. Proto jsou lásky ošklivých žen okem nepostřehnutelné. Nikdo je ošklivým ženám nevěří, i ony samy nad nimi mávnou rukou – to nebylo, to není. A co bych vlastně s tím? Hezké na ošklivé nežárlí. Ale měly by, měly… Muž, co hezkou ženu zaručeně pronásleduje, ošklivou jen kamarádsky doprovází, neboť ošklivá žena (tedy ta, co si to o sobě i myslí) se samolibě nedomnívá, že má v těle cosi pěkného a vzácného, na co by mohl mít někdo zálusk, co by po ní někdo mohl chtít. Co by po mně mohli asi chtít. Radu? Peněženku? Šperky? Klíče od bytu?

Někdy se hezká žena ustrne a praví ošklivé: Kdybyste jen věděla, kolikrát jsem byla nespravedlivě zvýhodněna! Až se za to stydím. Kolik jedniček jsem dostala za úsměv! Člověk pak ty nespravedlnosti od života očekává, a snad přímo vyžaduje. Myslíte, že bych byla něčeho dosáhla jen tím, co vím, co umím, svými schopnostmi? Ach nikdy, paní. Nesmíte být naivní. Takhle to nechodí. Když vám chybí sex appeal, tak jste jednoduše nahraná, tak vám nezastaví ani auto někde v pustině, jediný, co potkáte jednou za čtrnáct dní… Kdepak kdepak, když nevoníte a sex appeal se vám někam… ehm… zatoulal, nikdo vám nezavolá ani záchranku, když to s váma šlehne, srdíčko vás zradí nebo tepna v mozku někde vprostřed rušný ulice, kdepak, kdepak, ani náhodou. A až budete stará, tak na sto procent ne. Já si nedovolím z bytu vyjít špatně, ledabyle oblečená, nenalíčená, neučesaná, nenavoněná, neumytá, protože bych se bála o svůj holej život, paní! Ona je to totiž nutnost k přežití! O holej krk jde a o nic jinýho. Salony krásy jsou výcviková střediska žen. Vždycky jde o obranu, uchvácení a zneškodnění nepřítele tím, že si z něj toho přítele, ať už chce, anebo nechce, uděláte. (Zatímco muži rozšiřují populaci nepřátel, ženy se zaměřují na „dělání přátel“, shrnula to v duchu ošklivá žena.) Teda vy ne, vy asi ne… Já ale skoro nic jinýho neumim, jenom tohle „dělání přátel“, který mě protlačí k nějakým jiným přátelům, k penězům, k výhodám. Ale chybí mi ten pocit, paní, chybí, věřte mi. Chybí mi vědomí, že jsem něčeho dosáhla jenom tím, co vim, co umim, svejma schopnostma. A závidím vám, že vy víte, jak to chutná.

A já vám zase závidím, řekla té hezké ošklivá, že hezké ženy stíhají veškeré vlaky. Ošklivým jen všechno ujíždí. Hezké ženy lelkují bez postihu. Ošklivé jsou za lelkování trestány, řekla hezké ošklivá a šla raději pracovat, aby ji nenachytal u kafrání šéf. Hezké ženy, volala ještě za hezkou ta ošklivá, aby to dořekla, hezké mohou okouzlit i vraždou! Ošklivé ze zločinu zpravidla nic nemají, jen špatné svědomí a nesvobodu. Pak ošklivá zmizela ve vratech továrny na dioptrická skla. Ještě se sama podílím na tom, řekla si polohlasem u vrátnice, aby se průrva mezi námi na nás pořád jenom šklebila. Ještě těm, co by nás byli nemohli tak snadno od sebe rozeznat, dávám proti sobě zbraň. Pak zmizela za skleněnými dveřmi a už si na ni nikdy nikdo nevzpomněl.