Vlakové kupé je někdy jako ordinace. Z člověka naproti vám se vyřine pár mililitrů bolesti a vy na to nešikovně lepíte slova, která pokládáte za hojivá. Jako z chlapce, kterého jako nemluvně vyhodili do popelnice. Nebo z muže, jehož válka na Ukrajině připravila o řadu přátel a sousedů, které jsme spolu v tom kupé oplakali.

V patnácti jsem prodělala operaci čelisti. Sdrátované zuby, oteklá tvář a dlouhý pobyt ve vojenské nemocnici – to nebylo nic proti záchvatu paniky po probuzení z narkózy. Byla jsem přesvědčená, že se udusím a nikdo mi nepomůže, protože jsem nemohla mluvit. Sestra sice byla nadosah, jenže seděla u stolku zády. Daleko horší bezmoc teď prožívá můj otec.

Paluba vyřazeného vládního speciálu na trase Brno–Praha, říjen 2025. U stolečků na odrbaných sedačkách sedí Nadšéf, Velkej šéf, Šéfka podšéfů, Podšéf I, Podšéf II a Účetní. Během letu ze stěn a ze stropu každou chvíli vypadne šroubek a kutálí se po nestabilní podlaze. Zpoza opěradel sem tam vykoukne hlava v bílém klobouku, kterou ostatní odhánějí slovy kšáá, někteří po ní cvrnkají vypadlé šroubky.

Sestře se v autě ukryla kuna. S něhou, jakou chová ke zvířatům, mi ukazovala drobné stopičky od tlapek, které na kapotě zůstaly po deštivé noci. Stopy vedly až pod kapotu. Právě v polstrování, které tlumí nárazy a chrání motor, byla vykousaná díra pro kuní tělíčko.

Není lehké žít ve společnosti, která soustavně opovrhuje téměř vším, na čem vám opravdu záleží. Není lehké žít ve společnosti poměřující právo na existenci blíže nespecifikovanou užitečností, která je jen převlečenou účelovostí a ekonomickou výtěžností.

Mám ty telefonáty ráda. Slavnostní chvíle, kdy zavolá D. a řešíme spolu neslušná slova v povídkách českých autorů, které chystáme do vysílání. Slova, jež jsou v odpoledním rozhlasovém vysílání stále ještě nepřípustná.

Zhruba touto dobou před dvěma lety jsem se ocitla v mrazivé Vídni, abych tam v jednom z rezidenčních bytů v MuseumsQuartier pokračovala v psaní románu. Možnost, která by za jiných okolností byla radostná, však v situaci tvrdého lockdownu, kdy bylo zamrzlé všechno, nabírala spíše podoby děsivého snu.

„Za ty dva roky jsem nic nepublikovala,“ prohodila ke mně jen tak mezi řečí během přestávky Sjezdu spisovatelů básnířka Jitka Bret Srbová. Která se před dvěma lety stala předsedkyní nenápadné profesní organizace Asociace spisovatelů, což je spíš, přiznejme si, za trest.

Kdyby byl český literární provoz patřičně diverzifikovaný, kdyby existovalo více podobně zaměřených cen, kdyby autoři mohli psát za lepších podmínek a ze svých knih získávali alespoň třetinové zisky knižních distributorů, nakladatelů a knihkupců, nemusela by knižní cena Magnesia Litera každoročně vzbuzovat tolik vášní a zlé krve.

Spisovatelka Ivana Myšková, absolventka Literární akademie (někdejší Literární akademie Josefa Škvoreckého) a bývalá redaktorka kulturního pořadu Mozaika Českého rozhlasu Vltava, vydala v nakladatelství Host povídkovou sbírku Bílá zvířata jsou velmi často hluchá. Soubor tvoří jedenáct povídek, v nichž vystupují protagonisté uzavření v určitém typu iluze či souboru falešných předpokladů a představ, z něhož je obtížné, ne-li nemožné vystoupit.

Redaktorka literárních pořadů z Českého rozhlasu 3 – Vltava Ivana Myšková (1981) se představuje svým knižním debutem Nícení jako autorka, jež se nechává unášet rozmanitými možnostmi jazyka.