Mám ty telefonáty ráda. Slavnostní chvíle, kdy zavolá D. a řešíme spolu neslušná slova v povídkách českých autorů, které chystáme do vysílání. Slova, jež jsou v odpoledním rozhlasovém vysílání stále ještě nepřípustná.
IM
Ivana Myšková
Zhruba touto dobou před dvěma lety jsem se ocitla v mrazivé Vídni, abych tam v jednom z rezidenčních bytů v MuseumsQuartier pokračovala v psaní románu. Možnost, která by za jiných okolností byla radostná, však v situaci tvrdého lockdownu, kdy bylo zamrzlé všechno, nabírala spíše podoby děsivého snu.
„Za ty dva roky jsem nic nepublikovala,“ prohodila ke mně jen tak mezi řečí během přestávky Sjezdu spisovatelů básnířka Jitka Bret Srbová. Která se před dvěma lety stala předsedkyní nenápadné profesní organizace Asociace spisovatelů, což je spíš, přiznejme si, za trest.
Kdyby byl český literární provoz patřičně diverzifikovaný, kdyby existovalo více podobně zaměřených cen, kdyby autoři mohli psát za lepších podmínek a ze svých knih získávali alespoň třetinové zisky knižních distributorů, nakladatelů a knihkupců, nemusela by knižní cena Magnesia Litera každoročně vzbuzovat tolik vášní a zlé krve.
Spisovatelka Ivana Myšková, absolventka Literární akademie (někdejší Literární akademie Josefa Škvoreckého) a bývalá redaktorka kulturního pořadu Mozaika Českého rozhlasu Vltava, vydala v nakladatelství Host povídkovou sbírku Bílá zvířata jsou velmi často hluchá. Soubor tvoří jedenáct povídek, v nichž vystupují protagonisté uzavření v určitém typu iluze či souboru falešných předpokladů a představ, z něhož je obtížné, ne-li nemožné vystoupit.
Redaktorka literárních pořadů z Českého rozhlasu 3 – Vltava Ivana Myšková (1981) se představuje svým knižním debutem Nícení jako autorka, jež se nechává unášet rozmanitými možnostmi jazyka.
