Mít svou stráň
Myšková, Ivana: Mít svou stráň

Mít svou stráň

Dlouho jsem neměla svou stráň, protože jsem vyrůstala v polabské rovině. Jedinou blízkou vertikálou bylo „dobrotivé Řípisko“, viniční vrch Sovice a všudypřítomné chmelnice. Za dobré viditelnosti jsem vzhlížela k horám vyšším, ale až o dvacet kilometrů vzdálenějším. Teď pod nimi bydlím.

Od silnice vypadá jako nezajímavý svah, snad dokonce zasypaná skládka. Ale je to cenné botanické naleziště. Chtělo by se říci archeologické, protože některé rostlinné druhy už jinde dávno vyhynuly. Národní přírodní památka Bílé stráně, dlouhý opukový hřbet nad levým břehem Pokratického potoka severně od Litoměřic, připomíná Červený seznam ohrožených druhů. Nebo spíš, on to ten seznam je. Zatím živý.

Zarostlé loubí, které na Bílé stráně ústí z pastvin s osamělým dubem šípákem po pravé straně a loukou s ostrůvky dobromyslu po levé, zas připomíná králičí noru, do které nepadáte jako Carrollova Alenka, ale do které důstojně vstupujete. A pak křižujete svah bílými srnčími stezkami ze zvonivé opuky a máte nejméně dvě možnosti: 1) můžete tu živou galerii projít bez povšimnutí, 2) můžete se pořád zastavovat a trávit tu hodiny jako já. 

Procházky po Bílých stráních mě naplňují podobným způsobem, jako když čtu skvělý text o mnoha významových vrstvách. Jestliže tu brzy na jaře potkáte violku, pravděpodobně to nebude obyčejná violka, ale violka obojaká. Jestliže nahoře na stráních, ne níže nad potokem, potkáte sasanku, nepůjde o sasanku hajní, ale monumentální sasanku lesní. Jestliže potkáte modřenec, bude to zvlášť chráněný modřenec tenkokvětý. Jestliže narazíte na rozrazil, určitě nebude rezekvítek, ale rozprostřený. A jestliže tu potkáte koulenku, bude to na tuty silně ohrožená koulenka prodloužená, poslední zástupce někdejší čeledi koulenkovitých na našem území. Jediným zástupcem svého rodu je i medovník meduňkolistý, zdánlivě jen obrovská hluchavka, nikoli ovšem s květy nahloučenými v lichopřeslenech, ale na pohodu, po pár výstavních pyskatých bílo-nachových kvítcích… 

Musím přiznat, že po zážitcích z Bílých strání se na zahradní kultivary dívám trochu skrz prsty jako na pouhé odvozeniny. Jako na eklektické texty, které netuší, co je původnost. To není žádné hrdinství, být vysazen, okopáván, zaléván, obdivován. To není hrdinství! Ale žít v úhlu třeba sedmdesáti stupňů, na zvonivé opuce, vystavená ostrému slunci, zvěři, hmyzu i nenechavým prstům turistů, zahrádkářů a fotografů… To je něco! To je ta dnes tak často skloňovaná rezilience! Ohrožené rostlinky jsou totiž ve skutečnosti neohrožené. Co jim taky zbývá? Je pravda, že bez lidské pomoci by tu v takové hojnosti žily jen stěží. Pratuři by se ve složitém terénu pohybovali dost obtížně, polámali by si nohy, takže párkrát do roka nastoupí ochránci přírody s dobrovolníky a louku pokosí, nálety vyklučí, místy i vypálí. A ohroženým i tohle drsné zacházení svědčí.

K ohroženým rostlinkám se samozřejmě pojí i ohrožené druhy hmyzu. Na opukových cestičkách už jsem několikrát překročila černého klikoroha (lat. Liparus dirus) z čeledi nosatcovitých. A proč je tady? Protože se jeho larvy vyvíjejí na hladýši širolistém. Ani modrásci kozincoví by tu nebyli, nebýt silně ohroženého kozince bezlodyžného i jiných bobovitých. Za štěstí považuji i pozorování zvláště chráněného chrobáka vrubounovitého na cestě k Bílým stráním. V žádném případě se nesmí zaměnit s chrobákem lesním (lat. Anoplotrupes stercorosus)! Chrobák vrubounovitý je totiž jediným zástupcem rodu Sisyphus u nás i v Evropě, zatímco temně modrý chrobák lesní žádný sisyphus není! A nadto, srovnejte kuličku anoplotrupa s kuličkou sisyphovou! Snadno zjistíte, že to je nanejvýš hroudička, a ne pravidelná kulička! Kdežto kulička sisyphů, ach! Dokonale kulatý valounek! Koulička. Kule. Koulenka. Však našemu chrobákovi vrubounovitému naši předci říkali kulovník.

Když se vás někdo na Bílých stráních zeptá, jestli jste neviděli pantoflíček, neptejte se probůh po botě, to byste se ztrapnili! Je pravda, že jinde než na zemi, ve stepních travinách, pantoflíček nemá smysl hledat. Je to ovšem jiný pantoflíček. Střevíčník pantoflíček. Slovensky daleko roztomileji – črievičník papučkový. Divoká orchidej! Ta nejvzácnější!

Na Bílých stráních se mě zmocňuje určovací mánie. Druhy, které vidím poprvé, si vyfotím a doma bych pak určovala až do úplného uklikání… Muž mě pak musí od laptopu, jednoho z viníků mizející biodiverzity, doslova odtrhávat. Moje kořínky jsou však odolné a pružné, protože mám odolnou a pružnou vášeň.

I dialogy s návštěvníky Bílých strání se obvykle točí okolo květin. Jestli hledáte pantoflíček, viděl jsem ho vloni támhle u těch tří borovic! Volá na nás člověk v tmavočervené hamace, natažené mezi břízami v dolní třetině opukového svahu. Jsme tu příliš brzy, pantoflíčky ještě nekvetou. Kvetou ale tořiče hmyzonosné, které vloni rostly támhle u stinného hájku níže pod břízkami, letos také výše na svahu, a to dost hojně, jak nám ukazují manželé z hamaky (připomínají mi trochu sochy manželů ze známého etruského hliněného sarkofágu). Na oplátku jim ve stinném hájku ukazuji okrotici bílou, medovník meduňkolistý a vzrostlou lilii zlatohlávek, zatím jen s malými poupaty. A napučené třemdavy. 

Takové výměnné obchody na Bílých stráních probíhají běžně. O týden později můj muž pod třemi borovicemi ten bájný střevíčník pantoflíček opravdu nachází! Prohlížíme si ho se zatajeným dechem, vypadá trochu jako malý pelikán s jasně žlutým bačkůrkovitým pyskem (to je odborný termín, prosím) coby voletem. Jenom do něj místo kluzkých ryb láká chlupaté čmeláky a jiné opylovače. 

Velké okouzlení – podobně jako velké zhnusení – obvykle chce být sdíleno. A tak, když se pantoflíčku sami dost nabažíme a ofotíme si ho ze všech úhlů, toužíme se o svůj objev s někým podělit! A tak volám na níže procházející starší pár, že jestli hledaj střevíčník, je tady! (Protože, co by tu asi tak v tuhle dobu hledali, když ne střevíčník?) A dokonce i ve dvou dalších exemplářích, i když ne tak výstavních. K mému zklamání pán s profesionálním fotoaparátem o střevíčníku neví nic! Vůbec netušil, že ho má tady hledat! A možná ani netuší, jak by měl vypadat… Musím mu tedy okatě ukázat dva menší exempláře. Naštěstí se omámeně pouští do focení a na oplátku prozrazuje, kde přesně – vysoko nad Bílými stráněmi, až u Čeřeniště – kvetou modré sibiřské kosatce. Celé louky! Teď je prý ještě brzy, ale za čtrnáct dní budou. Z vděčnosti přihazuji tořiče hmyzonosné a okrotice. O třemdavách, zlatohlávcích a medovnících tentokrát pomlčím. Je nezbytné, aby se v určování zlepšili. Nevědět, jak vypadá střevíčník, to je tady vyloženě trapné!

Když všechny ostatní útěchy selhávají, Bílé stráně nikdy. 

Na Bílých stráních se mi odšpuntuje zaražená dychtivost a odšpuntovaná dychtivost pak může odšpuntovat i zaražené psaní! Moje zkoumání je takové šudlání. Ale moje. Je to podobné, jako když někdo říká: Neumím zpívat, ale zpívám rád – jen je to k soužijícím o něco ohleduplnější. Nicméně to, že limity určování mám zatím setsakramentsky velké, dokládá skutečnost, že dosud nemohu s určitostí říct, zda malinké včelky samotářky, žijící v nořičkách rozpraskané suché půdy na trojvrší před Bílými stráněmi, jsou pískorypky nebo pískohrabky.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Milan,

Někdo má své Strání,je to obec na hranicích se Slovenskem.Je to rodiště nového arcibiskupa olomouckého J.Nuzíka,ale i  politika za KDU p.Balaštíka.Této obci se podařil husarský kousek, jeho fotbalové mužstvo postoupilo z divize do MSFL.Čeká je těžká vyčerpávající soutěž s 18 mužstvy a ježdění k zápasům po celé Moravě a Slezsku. Na Slovensko to mají co by kamenem dohodil.V soutěži jsou obdobná mužstva z ostravské aglomerace.Strání patří do okruhu fotbalového Slovácka.Sám jsem zvědavý, jak se jim bude dařit a  nejen fotbalovému mužstvu Strání,ale i arcibiskupovi Nuzikovi rodákovi z této obce v jeho vrcholné funkci moravské katolické provincie.Ať se daří,někdy se stane ,že i sekera vyplave, když spadne do Jordánu,jak je psáno v knize II. královské.