7. říjen 2023 je dnes pro kritiky Izraele, autory peticí a novinových článků, jakousi povinnou položkou, kterou lze odbýt jedinou větou: „7. říjen byl samozřejmě nepřijatelný.“ A hned se jde dál. Mučení a vraždy civilistů přepadených ve vlastních domovech, tento výbuch mimo jiné též Íránem dlouho kultivované nenávisti, nestojí těm, kdo se rozhořčují nad postupem izraelské armády, ani za pozastavení. Za stručností se ostatně skrývá podezření, jež někteří vyslovují i nahlas, že si za ten útok Izraelci vlastně mohou sami a perverzní vraždění nebylo pogromem, ale bojem za svobodu.

Pokusit se porozumět dopadu 7. října na izraelskou společnost by vyžadovalo vědomé úsilí a vůli k empatii, která v ukřičeném mediálním a veřejném prostoru chybí. Výměna s izraelskými intelektuály a umělci by mohla pomoci, ale to by nesměli být mezinárodními institucemi bojkotováni. Jako by celý židovský národ mohl za všechno. Přitom i po vypuknutí války s Iránem, která izraelskou společnost načas spojila, platí, že Izrael není Netanjahuovou zemí. Extrémní pravice má moc, která neodpovídá její volební podpoře, a je výsledkem politických kalkulací, 7. října a války, jež následovala.

O tom a mnoha dalších věcech je kniha Joanna Sfara Budeme žít: pátrání po budoucnosti Židů (Nous vivrons: Enquete sur l´avenir des Juifs), která se mi s jistým zpožděním dostala do rukou. Je to dokumentární komiksový román a nikdy bych nevěřila, jak může být tato forma vhodná ke zpracování tak složitého tématu. Jak moc lze povědět kombinací slov a obrazů, do jaké hloubky lze zajít.

Výhodou je, že komiks snese všechno. Do děje mohou volně vstupovat historické postavy, lze citovat noviny nebo dějiny, vést dialog s mrtvými. Výchozí situací knihy je právě 7. říjen 2023 a šok, který následoval.

Joann Sfar, tvůrce i v Česku dobře známých komiksů, jako je Rabínův kocour, Klezmer nebo Donžon je Francouz a Žid, po otci z Alžíru, po matce z východní Evropy. Část jeho rodiny žije v Izraeli a má tam i spoustu blízkých přátel.

Francie je jedinečná i tím, že zde žije po Izraeli a Spojených státech nejpočetnější židovská populace. I když v celkovém počtu obyvatel tvoří méně než jedno procento. Co se antisemitských útoků a nepřátelské atmosféry ve společnosti týče, nebyla situace francouzských Židů nijak růžová ani před 7. říjnem. Po něm se však počet útoků mnohanásobně zvýšil a antisemitismus se pod zástěrkou antisionismu stal společensky přijatelným.

Sfar zažívá pogrom 7. října doma, v Paříži. Psaní a kreslení se pro něj stává způsobem, jak čelit beznaději. Nezůstává se svými pocity sám, hovoří s lidmi kolem. A všude se setkává se stejnou úzkostí: Co dělat? Kam se vrtnout? Jaká je pro Židy budoucnost?

S touto otázkou na mysli se autor v prosinci 2023 přesouvá do Izraele. Vede rozhovory s přáteli, se spolupracovníky, s rodinou, s uprchlíky z jihu země. Mluví s izraelskými Araby.

Navštěvuje opuštěné kibucy se stopami nedávného vraždění. Místo, kde se konal tragický hudební festival. Poslouchá výpovědi lidí, kteří ohledávali pozůstatky umučených a zabitých.

Mapuje izraelskou populaci poznamenanou čerstvým traumatem, jež vyvolává na povrch staré rány, rodinné historie. Osmdesát let, které nás dělí od Šoa, vypadá najednou jako nic. Moji prarodiče mohli být zavražděni nacisty a jejich pomahači. Moje matka se narodila během války, otec dokonce před válkou, mohl být jedním ze sirotků.

Kolik lidí v Izraeli vyrůstalo bez prarodičů?

Brát toto v úvahu není nějaké morální či citové vydírání, není to nějaký „kapitál holokaustu“, o kterém u nás nedávno tak nemístně hovořil profesor Halík. Je to fakt. Popis jednoho národa, jedné skutečnosti, s níž je třeba počítat.

V posledních desetiletích, navzdory nesnázím způsobeným především dědictvím britské koloniální politiky, byl stát Izrael pro hojení traumat z druhé světové války naprosto zásadní. I Židé, kteří nejsou pobožní, milují Erec Izrael. Ne proto, že se o ní píše v bibli, ale proto, že po staletích pronásledování představoval tento stát první bezpečné útočiště, kam se v případě nouze mohli uchýlit. Kde byli „u sebe“. Což neznamená, že se necítí být Francouzi, Čechy nebo Američany, tak jednoduché to není. Je to možnost domova a ta je někdy důležitější než domov sám.

Toto psychologické i fyzické útočiště však s pogromem ze 7. října přestalo existovat. A to je skutečný otřes: Židé dnes čelí situaci, která připomíná v něčem minulost; a přesto je úplně jiná. A jsou v ní více méně sami.

Čím je Izrael dnes? Čím může v budoucnu být?

Sfarova komiksová kniha naznačuje různé odpovědi. Je objevná, poučná a přitom velice osobní, do značné míry zoufalá.

Na jejích stránkách se ale ukrývá i naděje. Je právě v tom odhodlání: Budeme žít. Ve víře v život (hebrejsky chajim), která už tolikrát pomohla.