Jakub Kostelník (nar. 1982) nabízí ve své letošní sbírce Punkva obrazy oscilující mezi přítomností a minulostí, mezi spánkem a bděním. Děje se tak na pozadí jazykových novotvarů a slovních her. Lze tento tvůrčí experiment básní spánku považovat za úspěšný?

Tvary

Nejpatrnějším rysem sbírky je jednoznačně její formální stránka. Zvlášť výrazný je pak způsob, jakým text nakládá s rýmy, přesněji řečeno s rýmovými dvojicemi. Ty bývají postaveny na slovotvorných hrách, mnohem častěji ale text spoléhá na posuny mezi slovními druhy či na slova odvozená, případně na posuny významové; básnickým prostředkům dominuje aliterace. Narážíme na skřípající spojení typu „hrách v pradávných hrách / pod stěnou z prokletí“ (Sloupský potok, s. 7) či „jihli k jihu / mrhavši / vnitřnostmi žertev“ (Barvami bývá usínán, s. 17). Mnohdy tyto hry se slovy zbytečně ubírají kvalitu jinak působivým a nápaditým veršům: „Po zrnkách spánku // odkapává déšť na římse“ versus „tence ze spletence snu“ (s. 19), či „jiný jinan“ v kontrastu s „čelistí vyhlodaných měst“ (Samotvar světa, s. 37). Nutno poznamenat, že některým básním zmíněný způsob výstavby prospívá a je s ním jakožto se stavebním kamenem nakládáno zdařile: „Až vystříbří se // stříbrolibost / do cetek“ (s. 38) nebo „Tratoliště podzimu // plné skvrn srn / sníh stoupá vzhůru“ (s. 45). Má-li být sbírka budována právě slovními hrami, pak jí nelze upřít jejich frekvenci. Je proto škoda, že čtenáře častěji zarazí, než aby ho zaujaly.

Jako nejpříznakovější se ovšem jeví cizojazyčné pasáže, konkrétně verše v angličtině, ve kterých dochází ke kolizi české a anglické výslovnosti, a tím i ke vzniku (ve větší či menší míře) falešných rýmových dvojic: „vazalové in love / od okaríny sov“ (Patrimonio, s. 11), dále „z polovečera jablek / na podzim tmavá jádra / v srdcevině / all wounds of silence are black“ (Adam Eben, s. 35). Při zachování standardní anglické výslovnosti se samohlásky slov, jež patrně mají tvořit rýmové dvojice, neshodují: lov X lʌv X sov, jablek X blæk… Ke shodě by docházelo, kdybychom četli anglické verše v české výslovnosti, k čemuž ale sbírka jinak nevybízí (například báseň So Foolish na straně 54 je psána celá v angličtině). V konečném důsledku je to k lítosti – anglicky psané verše by mohly dotvářet estetické působení textu, například v již citované básni Adam Eben tmavá jádra jablek doplňuje černá barva v posledním citovaném verši. Vzhledem k výše popsanému lze však těžko hledat přínos těchto veršů (zejména u básní, kde se jedná o poměr jednoho anglicky psaného verše na celou báseň), a ve značné míře působí na čtenáře rušivě.

Srny

Jsou-li pro formální stránku sbírky zásadní novotvary a odvozování, mezi klíčovými motivy vyvstává vzpomínka, čas a jeho (ne)plynutí (a s tím spojené protipóly a kontrasty) – lyrický subjekt mnohdy osciluje okolo konkrétního místa své minulosti. Vzpomínky často provází melancholie: „ze všeho co zbylo / v paměti zapomnění / jen mlčky jmenujme“ (Až vystříbří se, s. 38), současnost zůstává stěží hmatatelná: „v úlomcích ticha mezi tóny / ze sloje duše bez konce / zavanul chlad staletí“ (V zápise není hudby, s. 18). Některé prvky, které se v básních vyskytují opakovaně – například obraz srny (s. 38, 45) –, jsou zpracovány velmi obratně a lze říci, že citlivě dokreslují ústřední témata sbírky. Mnohé básně poutavě evokují tísnivé, temné obrazy. Tento čtenářský prožitek však bývá vyvrácen, a to buď výše zmíněnými nadpočetnými jazykovými inovacemi, nebo básněmi s úplně jiným tónem či vyzněním. Jedná se zejména o levné erotické vjemy nekorespondující s celkovým laděním sbírky: „až zařádil si šotek / když přelétalo léto / a ty jsi přišla / jen v krátkých šatech / bez kalhotek“ (Našel jsem oči, s. 51). V některých verších, respektive slovních obratech (byť třeba s plodným nápadem) vzniká kýč: „šrám osudu mám na dlani“ (Jizva, s. 30), „než láska bafne jako plyn“ (Přesilou mrtvých, s. 63). Základní idea či obraz básní Punkvy je přitom zpravidla dobrý; jen kvůli přehršli rušivých prvků zřídkakdy vynikne, a ve čtenáři tak většina motivů nezanechá silnější dojem.

Formální stránka textu, kterou je sbírka tak specifická, se bohužel ukazuje být jejím zásadním nedostatkem. Motivy jsou obvykle zastřeny (a většinou dokonce přehlušeny) nevydařenými jazykovými experimenty. To však neznamená, že ve sbírce nenarazíme na působivé básně (využívající přitom popsané experimentální charakteristiky funkčně) – jmenovitě například Soumlčenci kamene (s. 40), Tváře z písku (s. 56), Neuměje žít (s. 50) či Neurčitek zítřka (s. 49). Tyto básně dokazují, že měl formální koncept budující sbírku Punkva potenciál, k jehož naplnění ovšem nedošlo.