Rád bych ti podrobně vyprávěl o včerejším složitém přechodu toho potoka, kdy každý člen výpravy postupně navrhl svou strategii, založenou na dlouhém okukování černé vody, z níž vrstvy prašanu vytvořily usměvavou křehkou past – abychom po dvou hodinách úplně všichni zuli boty a svlékli kalhoty a ponořili se do zapadaného proudu. Rád bych ti vyprávěl o těch dvou hodinách s potokem a sněhem jakoby navlečeným na vzduch rozechvělý bystřinou – stoupali jsme potom dlouho bez jediného slova, každý sám se svými nepřesnými postřehy. Rád bych ti vyprávěl o svých setkáních s medvědy i o tom, co se o nich v Belianskej dolině vypráví, to sis přece přál především – a já hned souhlasil.

Ale přešla mě tady skoro všechna chuť – na vyprávění o medvědech i o tom potoku. Dívám se z okna horského hotelu Havranovo v zemi, kde do mladých medvědic střílejí vojáci, a když jejich mrtvá těla předávají lesním hospodářům, ukáže se, že mají devatenáct, dvacet průstřelů. A lesní hospodář tělo medvědice „odmítá převzít“ – tahle slova, na něž jsem narazil v nějaké zprávě, mi situaci otevřela v celé strašné živosti; promítá se přede mnou na ten bílý svah za potokem. Hospodář nakonec rozstřílené zvíře přijme, protože jedním ze střelců je ministr životního prostředí a sportu. Jsem v zemi, kde státem placený lovec, který špatně trefil osmiměsíční mládě, co se dovleklo do řeky, přišlápne botou jeho hlavu pod hladinu a drží tak dlouho, dokud se medvídě neutopí (medvídě je odolné, trvá to!) – a potom se tím, co provedl, beztrestně a se srdečným ohlasem chlubí na internetu. Jsem v zemi, v níž loni zabili dvě stě medvědů, předloni sto, kde letos plánují zabít dalších dvě stě, čímž bude veškerá populace narušena; kde se povolení k odstřelu vydávají mimo zákon a bez sebemenšího ohledu na místo a vztahy, které tam mezi medvědy a lidmi panují, a proto ani útoků medvědů, již ztratili plachost (což je naše vina, čí asi?), na člověka neubývá. V loňském roce jich naopak přibylo. Střílí se bez ohlédnutí a pak fotografuje – a lidé v zemi se dívají na veliká zabitá zvířata, k nimž nemají vůbec žádná přirovnání, ale mají pocit, že je mají, a mají pocit bezpečí. Dívám se oknem na zapadaný svah, za nímž se rozkládá široké údolí, které pokračuje horami, a nechci ti už vyprávět vůbec nic o svých zkušenostech s medvědy: cítím to tak, že promluvím – a ozve se výstřel. Kdybych proti tomu masakru něco pořádného dělal, vyprávěl bych ti – ale já nic nepodnikám, jenom se dívám a poslouchám, a proto mám, myslím si, mlčet. V posledních letech se tahle situace, s níž vlastně ani trochu nesouhlasím, opakuje v různých souvislostech pořád častěji.
Něco ti ale popíšu, když jsem nasliboval. Jeli jsme – není to tak dávno – autem nekonečnou dolinou, byla tma, před námi úzká cesta se slabě osvětlenými kořeny, mezi nimiž pobíhaly myši, kvůli nimž jsme trochu kličkovali. Řídila – možná poprvé – moje dcera, a tak jsme asi kličkovali i na oslavu neobvyklé situace. Když jsme vjížděli do vsi, z hromady kmenů před námi se odlouplo divoké prase a pomalu se vydalo přes silnici. Přibrzdili jsme a možná zhasli světla a dívali se – a já si říkal, že tohle je opravdu obrovský divočák s pozoruhodně dlouhými štětinami, které na koncích prosvěcovaly první vesnické lampy, jejichž světlo na scénu dopadalo. Bude to asi tím osvětlením, uvažoval jsem, že se jeví tak dlouhé. Bez sebemenšího podezření jsem zíral do toho velkolepého kožichu se zlatými konci rozježených chlupů a podivně rozbrázděným a jakoby zmnoženým zrůdným rypákem trčícím z podivné, trochu lidské masky, který se před námi sunul až příliš pomalým tempem. „Tak jako filmově,“ komentovala to dcera. A v tu ránu do sunoucího se mračna odněkud vstoupila, spíš vrazila, obrovská tlapa, opsala oblouk a došlápla na asfalt – kapitální kňour se před našima nevěřícíma očima v okamžení proměnil v medvěda s naprosto správným objemem a tempem a s detaily, které do sebe naráz a všechny zapadly jako černé lesklé bláznivé puzzle. Zvíře se poskládalo a propadlo do země.

Tohle byl první medvěd, kterého jsem potkal.

Pozdravuje tě Verona Šikulová, jejíž knihy dobře znáš. Byla s námi, když jsme zdolávali ten potok. Ona, což taky víš, si z každého místa, kde se ocitne, udělá tržiště, na němž vypráví takovým způsobem, aby přilákala a udržela v pozornosti všechny kolemjdoucí. Udělá cokoli, abys stál jak solný sloup a poslouchal s otevřenou pusou. Ví, jak na to, zná tisíc a jeden způsob. Ani Verona ale o medvědech tentokrát nemluvila; na začátku výstupu se mi dokonce zdála smutná. Když jsme se ale ocitli v širokém údolí, za nímž následovaly další horské svahy a stěny, pustila se do vyprávění o fatranském sněhu. Vyprávěla nám takhle:

„Vstala jsem, dodala své duši sílu a šla jsem tím údolím. A viděla jsem, že země toho údolí je ze samých drahých kamenů, tvrdých a suchých. Podivovala jsem se tomu Božímu dílu. Šla jsem a šla mezi černými beryly, horskými ametysty a rohatými alabastry, šla jsem tak dlouho po královských chalcedonech a písečných smaragdech, až jsem umdlela a usnula. Když jsem se probudila, stmívalo se a já spatřila ještě víc drahokamů a polodrahokamů kolem sebe, záplavu a třpyt velkých nefritů a temnoskvrnných andalusitů i skvrnitých růženínů, a uviděla také a zhrozila se toho, že celé údolí je plné hadů, z nichž každý byl jako kmen palmy. Ležely tu krajty ametystové i granátové, chřestýši diamantoví i anakondy turmalínové – a kdyby k nim přišel medvěd nebo slon, byly by ho pozřely, tak byly mohutné. Bylo už šero a právě v ten čas vylézaly zmije akvamarínové, mamby jaspisové i chřestýši jantaroví. Na stromech se v stromových rubínech plazily a kroutily zmije malachitové. Po skále z úzkohlavých tyrkysů a růžkatých malachitů se plazily opálové mamby. V jezírku, jehož dno bylo ze žlutého turmalínu, ležel vodnář obsidiánový – tak tlustý, že zaplnil téměř celou prohlubeň a udusil všechnu havěť, která v něm žila. Obrovský smrtonoš safírový se proplétal pruhovanými ametysty. Bála jsem se a myslela, že se jistě přiblížila moje smrt. Zapomněla jsem na jídlo a na pití a jen hledala, kam se skrýt a kde strávit noc. Tu se nablízku objevila jeskyně. Vykročila jsem k ní a uviděla, že její vchod je úzký – vešla jsem do ní. Ta jeskyně byla uvnitř celá z pavích onyxů. U vchodu ležel veliký královský křišťál, tím jsem zacpala vchod. V duchu jsem si řekla: „Jsem nyní v bezpečí. Toto místo mě ochrání. A rozední-li se zítra nade mnou, uvidím, co učiní osud.“ Pak jsem se rozhlédla po jeskyni – a hrůza hrůz mě obešla. V jeskyni leželo deset nebo dvacet krajt granátových na svých červených vejcích a mezi nimi nespočet taipanů nefritových na svých nazelenalých vejcích. Pod stropem jeskyně visela celá klubka a spletence pářících se krajt granátových, rubínových užovek a zmijí smaragdových. Co jsem si měla počít? Nakonec jsem se odevzdala osudu a ulehla do hadů mezi drahokamy – a spala. Spala jsem, zatímco venku vládla tma jako černý opál, v níž diamantové diamanty osvětlovaly nefritové taipany, kteří zápasili o kořist s velkým alabastrovým chřestýšem. A v třpytu rohatých akvamarínů, v odlescích písmenkových granátů, v lesku obojkových topazů, v matných záblescích tygřích jantarů leželo to hluboké údolí a pomalu, pomalu plynula noc.“

Verona! Vyprávěla to, jako by spala. 

Nebylo to o sněhu, nebo nebylo to jenom o sněhu.

Ale to jsi samozřejmě poznal.

Tak na zdraví, Pavle, díky a dobrý 26, P.