Na začátek recenze je třeba podotknout, že napsat milostný příběh není jednoduchá disciplína. Alespoň nechceme-li spadnout do škatulky žánrové literatury. Česká próza se lásce a milostným tématům nevyhýbá, ani by to koneckonců nebylo možné, ale většinou je váže k jiným tematickým vrstvám, přistupuje k nim na metarovině, odkrývá patologičnost, případně je činí součástí existenciálních či historických traumat. Častěji tak zůstává u motivického uchopení, než aby došlo na práci se žánrovou strukturou. Gabriela Brázdová (nar. 1994) ve své debutové novele odvážně staví těžiště svého textu na milostném vzplanutí, které nijak neironizuje ani nedestruuje, a díky zasazení do sociálněrituálního rámce se jí v drtivé většině daří držet na hraně klišé, jimiž toto žánrové ukotvení hrozí.

Zejména v první polovině dokáže příběh odehrávající se na sklonku léta na jakési „dědině“ zaujmout přesvědčivou atmosférou. Vyprávění v du-formě, orientované na čerstvě dospělého Viléma, bez zbytečných úvodů skočí rovnou do milostného aktu odehrávajícího se uprostřed noci u rybníka. Pokud by už název Hody a obálka knihy dostatečně neevokovaly prostředí, pak málem rituální svlékání kroje jasně vymezuje prostor, kde se tento příběh odehraje. S celou scénou je spojená jakási poetičnost, ještě posilovaná volbou jmen protagonistů. Florentina opanuje Vilémovu mysl i následující dny, kdy vesnická tradice hodů, s níž se zde důkladně seznámíme, pokračuje.

Ačkoliv se text nedokáže vyhnout patosu a jazykovým klišé („hladově tiskneš rty k její šíji“, „fáborky šeptají o roztoužených srdcích“) a atributy spojené s vesnickým životem sem tam zavánějí stereotypem (kachlová pec, makové buchty apod.), zmiňovaná du-forma, soustředění příběhu do pouhých několika (pro Viléma přechodových) dnů a osa vyprávění tvořená tradičními ritualizovanými úkony tvoří bezpečný rámec, v němž se autorka může pohybovat tak, aby to celé docela dobře fungovalo. Rytmus následujících dvou dní určují hodovní zvyklosti a před čtenářem se tak odehrává popis automatizovaných (a Vilémem bez potíží přijímaných) úkonů prokládaný líčením protagonistových emocí a obecně jeho aktuálního vnitřního světa. Florentina v komunitě působí poměrně vyčleněně a z jistých důvodů je pro Viléma minimálně v přítomnosti ostatních nedostupná. Nejbouřlivější je tak logicky to, co se odehrává pod povrchem.

Vyprávění zadrhne, když se objeví úhybné manévry z jinak konzistentní du-formy. Ty drobné a úsporné mají logiku – čtenář se přeci jenom potřebuje dozvědět víc, než nabízí pohled do Vilémova nitra (například popis dosavadních zkušeností hlavního stárka Tomáše nebo líčení historie krojů přítomných dívek). Překvapivě ale zhruba uprostřed knihy přichází odklon směrem k Floře – jedná se jen o pár stránek, ale perspektiva se zde ve třetí osobě obrací ve prospěch Florentiny. Čtenář se tak (jedinkrát) zničehonic dostane za horizont informací, které má k dispozici Vilém. Jako by tím dívka ztrácela punc tajemna, což je trochu škoda. Příběh se totiž z velké míry zakládá na ustáleném motivu tajného vztahu, a tak výrazně pracuje s napětím mezi vzdáleností (společenská, věková) a blízkostí (milostná, emocionální). Florentina neustále poutá Vilémovu pozornost, ale přímá komunikace je většinou zapovězena. Díky du-formě vnímáme fikční svět prostřednictvím Vilémova prožívání a náhlý, i když krátký exkurz do Florentinina vnímání situace jinak funkční strukturu oslabuje.

V druhé polovině následuje odkrývání okolností seznámení protagonistů a jejich vyhlídek do budoucna. Hody vrcholí večerní zábavou, do hry čím dál výrazněji vstupuje Vilémova kamarádka a zároveň stárka Anna, takže tu vzniká cosi jako milostný trojúhelník. Je tu mnohem víc vysvětlování a vzpomínání na události předcházející hodům a vyprávění tím trochu ztrácí suverenitu. Nicméně se daří budovat i další napětí, protože jak se skládá jedna informace k druhé, je čím dál více patrná jak intenzita první Vilémovy lásky, tak neodvratnost blížícího se závěru. Přesto příběh vyznívá smířlivě a pozitivně.

Soustředění na regionální vesnické tradice tu kupodivu nepůsobí tak vyčpěle, jak by možná člověk očekával. Zarazí nicméně otázka z anotace: „… kolika předsudků se moderní společnost skutečně zbavila?“ Čtenář by se totiž mohl naopak ptát, společnost jaké doby nám autorka skutečně prezentuje. Dnešku totiž ani dějově, ani jazykově zas tolik neodpovídá. Příběh se spíš odehrává v jakémsi bezčasí. Proti současnosti hovoří třeba fakt, že když se chce na konci Vilém s Florentinou setkat, posílá jí ručně psaný lístek v obálce. Děj by se tedy mohl odehrávat jak před pěti, deseti, tak třeba třiceti lety. Nejspíš mu to propůjčuje jistou nadčasovost. Trefné je jistě i v současnosti to, že předsudky, které se nám zdají obecně překonané, mohou v komunitě lidí žijících na malém prostoru znamenat nepřekonatelný problém. V zásadě jsou Hody ale spíše anachronické vyprávění, které zachycuje mladého protagonistu v přechodové fázi, kdy vnímá rodný prostor se zvýšenou intenzitou i kvůli vědomí, že jej brzy opustí. A s tím se lze nejspíš ztotožnit bez ohledu na dobu.