Prostřednictvím básnické sbírky Lamium album činí úspěšná prozaička Anna Bolavá (nar. 1981) pomyslný dvojí návrat: nejen k postavě Anny Bartákové – protagonistce románu Do tmy (2015), ale rovněž k poezii; ještě před zmíněným přelomovým románem totiž publikovala básnickou sbírku Černý rok (2013). Tento návrat tematický a žánrový neusiluje o to být událostí roku; spíš by se mohlo zdát, že se jedná o „pouhé“ sdělení jednoho samotářského já, jež však díky své neklidné citlivosti může o to víc zapůsobit. „Obyčejná žena, obyčejná rostlina. A přesto to tak bolí.“ (s. 5), zní závěrečná slova autorčina úvodního komentáře připomínajícího kontext, jehož je sbírka součástí. Citovaná slova jen potvrzují existenciální rozměr tak obratně zkonstruovaného příběhu, který ve své prozaické podobě po zásluze získal ocenění Magnesia Litera.

Už próza Do tmy nezapře svůj poetický rozměr, který vyplývá ze specifického vidění světa hlavní postavy, bezprostředně formovaného posedlostí sběrem léčivých bylin a komplikovanými vztahy s lidmi. Toto podivné samotářství je s poetickou intenzitou zpodobněno ve sbírce Lamium album, která je příběhem vztahu lyrické mluvčí Anny k hluchavce bílé, bylince, jejíž latinský název se odráží v pojmenovaní celého titulu. Na další aktéry ve sbírce nenarazíme: existuje jen sběračka a vzývaná bylina, lidský element vymizel – ostatně i samotná postava Anny ztrácí atributy lidství: „a lidi neexistují / žádné kroky a stopy a výstrahy / jen my dvě / v podobných odstínech květenství“ (s. 46).

Těkavá a deformovaná duše

Pozornost k bylině je ze strany Anny upoutávána různorodě: může se jednat o stesk („Je mi tu smutno…zašustíš / a já zavolám z okna v kolik a kde?“, s. 19) nebo prokletí její posedlosti („Spoléháš na to že přijdu / a to mě vysiluje“, s. 47). A to jsou jen dvě podoby bohatě se rozvíjejícího vztahu k rostlině, která je středobodem veškerého dění. Působivost Annina osudu se v těchto básnických zápiscích ještě zintenzivňuje, neúprosná honba za bylinou fyzicky i v myšlenkách je metaforou těkavé a deformované duše, která se citlivě pozastavuje nad nádherou flóry, a zároveň je úzkostlivá z její destrukce. Motiv zániku, oběti, samoty neúprosně provazuje básnické já a rostlinu, čtenář má co do činění s rozmanitým ztotožňováním údělu: „Ty odkveteš / a napřesrok se vrátíš / Já odkvetu / víc neslibuju“ (s. 57). Jako slabinu sbírky lze vnímat až nadměrnou tematizaci oné osudové příbuznosti mezi Annou a bylinou. Leckdo může namítnout, že tato repetitivnost je strategií pro vyjádření obsesivní povahy lyrického subjektu; možná se však ve skutečnosti jedná pouze o další potvrzení toho, že se již tak známá látka svým způsobem vyčerpává.

K podnětnému zamyšlení vybízí několik aspektů sbírky. Patří mezi ně bezpochyby básně, v nichž se básnické já stylizuje do byliny, získává její atributy: „Chci mlčet / a tak nemluvím / Chci nechtít / ale nevím jak / Nesahejte na mě / jsem bílá / a začínám rozkvétat“ (s. 52). Autorka zde stírá hranici mezi subjektem a oslovovanou rostlinou, čímž dochází k pozoruhodnému splývání dvou entit. Další je přítomnost zpochybnění či vymezení se vůči až přízračnému determinismu sběru. Tato skutečnost zaznívá z veršů nejkratší básně celku: „Proč tě vlastně / odevzdávám?“ (s. 26), vyvstává u ní pochybnost nad fatalistickým posláním a náhle se objevuje existenciální kontrast. Míst k pozastavení – míst náhlé zpřítomnělé citlivosti podivínské sběračky – je ve sbírce celá řada. Tento zážitek zprostředkovává Lamium album snad s ještě větším účinkem než prozaická podoba, neboť k němu autorka využila rozsahu krátké básně.

Přínosem je rovněž skutečnost, že se sbírka, i když nepodléhá striktnější kompozici, určitým způsobem vyvíjí, o čemž nás informuje již úvodní komentář autorky. Pomyslný směr zde vede od „autorčina“ setkávání s bylinou na jaře až po okolnosti, které této činnosti zabraňují (špatné počasí nebo rozvíjející se Annina nemoc). Sbírka vrcholí v podobě skromných slov, kterými se Anna loučí s objektem, a zdá se, že i se životem: „Děkuju / dokážu říct popravdě / i když to škrábe v krku / Děkuju ti a na shledanou“ (s. 79). Je však nutno dodat, že i přes určitý „epický“ vývoj lze jednotlivé básně číst odděleně – mohou tak fungovat jako samostatné kusy.

Průsvitný saténový květ

Metaforika sbírky čtenáře nepřehlcuje, je odrazem citlivého pozorování přírodních dějů, obrazotvorné symbiózy lidského těla a vegetace, atributů dvou předmětností. Přírodní metafory autorka umně využívá například ve zprostředkování zkušenosti nemoci („V průduškách sušené listí / co s každým nádechem vlhne“, s. 50). Vyjádřením decentní obraznosti je i signifikantní pojmenování hluchavky jako „průsvitný saténový květ“, objevující se napříč celou knihou. Opravdu zde neexistuje prostor pro komplikované obrazy, což básním přirozeně svědčí. Když Anna promlouvá ke čtenáři, dokáže konstruovat přímočaře prosté sdělení, jež je zároveň korunováno silnou pointou: „Včela je hnědá / vosa žlutá / a hluchavka / moji milí / ta je nesmrtelná“ (s. 43). Stejné jako s metaforikou je to s obsahem celé básnické sbírky: není zde prostor pro složité filozofické konstrukce, jedná se o zprostředkování perspektivy jedné podivuhodné duše, která však nakonec vyzývá k zamyšlení nad základními otázkami, jež se týkají témat jako zánik, pomíjivost, vztah člověka k přírodě či sžíravost jakékoli posedlosti.

Člověk a flóra

Pokud máme hovořit o určité „atmosféře“ sbírky, je třeba podotknout, že Lamium album vyvolává pocity melancholie, nostalgie, tíživé skutečnosti selhávání vlastního těla i duše. Upoutat však dokáže snaha nadlehčit tuto tíživou skutečnost, vedená přítomností Annina dětského pohledu na svět, jenž jistým způsobem svědčí o její nevinnosti. Tento aspekt autorka vyjadřuje nejen občasnými vzpomínkami a vyslovenou touhou vrátit se na začátek („Chci být zas malá / a dívat se na tvé květy“, s. 11), ale rovněž verši, které mají i podobu určité hravosti: „Díváte se mi přes rameno / na sesychací poměr / mojí černomodré duše / Nepovím!“ (s. 28). Dochází tak k působivé introspekci, kde se nevinnost dětství mísí s až cynickou zkušeností. To vše koresponduje s podivínstvím ženy, která se potýká se selhávající pamětí a která chce za jakoukoliv cenu pokračovat ve své posedlosti sběrem.

Sbírka Lamium album přispívá do řady básnických děl, která tematizují vztah člověka k flóře (nejednomu čtenáři se jistě vybaví například Demlovi Moji přátelé, kteří jsou tvořeni apostrofami oslavujícími přírodní stvoření). U Demla oproti Bolavé vše směřuje k entitě Boha, od mikrokosmu k univerzalismu, nedozvídáme se nic o já, které opěvuje rostlinnou říši. Přestože rostliny Annu rovněž fascinují, neponechává autorka prostor pro metafyzické kontemplace, její básnická sdělení mají spíše charakter intimní sondy. Při pohledu za hranice je nutno zmínit, že ambicióznější a univerzálnější sdělení nám předkládá například sbírka Divoký kosatec Louise Glück, ve které promlouvá nejen člověk, ale i samotné rostliny – to vše v napojení na cyklický rok s přítomností spirituálního přesahu. Lamium album neusiluje být knižní událostí; spíše představuje nenápadné dílo, v němž dokážou problesknout poeticky silné pasáže a atributy romantismu.

Se sbírkou Anny Bolavé se vracíme do mikrosvěta ženy, jejíž příběh více rozvinula próza Do tmy. Snad můžeme diskutovat nad tím, zda byl tento návrat nevyhnutelný, zda se ve verších občas nevytrácí působivost. I přes složitou roli tohoto dovětku (návrat do starého fikčního světa, tradiční zpracování) je nutné ocenit odvahu autorky pokusit se nastínit novou, lyričtější polohu již známého příběhu. Už jen kvůli této skutečnosti by kniha nemusela upadnout v zapomnění.