Odkud kam?
Kučera, Josef: Hranostaj snídá dívku

Odkud kam?

„Olgo, kdo nosí básním slova?“ ptá se hlas v jedné z básní. Otázka, jež v sobě spojuje zvědavost dítěte, které své okolí teprve objevuje, a úzkost člověka, jenž není s to nalézt odpověď na to nejzásadnější, je pro třetí sbírku Josefa Kučery nanejvýš příznačná. V poezii o poezii se mísí uvažování o povaze jazyka a jeho možnostech s imaginativními obrazy a vzpomínkami starými několik tisíc let.

Tematicky i formálně představuje sbírka Hranostaj snídá dívku Josefa Kučery (nar. 1978) kompaktní celek, po grafické stránce je nicméně rozdělena do třech oddílů, z nichž je každý uvozen mottem. Přestože výběr jejich autorů (Nietzsche, Heidegger, Tranströmer) by mohl působit jako intelektuálská póza, vybrané citáty básně dokonale rámují a explicitně staví čtenáře před problematiku, které se týká většina veršů. „Slova jsou nám v cestě“, zní paradoxně první verš sbírky. A v následujících básních se opravdu tematizuje mlčení a problematika komunikace, sdílení, ale i reflexe básnické tvorby samotné. Ta je nazírána jako vyčerpávající řemeslo. Tíži básnického aktu Kučera vyjadřuje skrze fyzické metafory: „řezal jsem do těch slov / čtvrtil je, lámal / obnažoval až na žlutý tuk / a ona byla čím dál lehčí“ (s. 15) „do ruky beru skalpel a nůžky / a stříhám slova“ (s. 44). Básníkova snaha se zdá být sisyfovským údělem, což autor demonstruje i na metarovině textu, poslední verše sbírky „Zacloníš oči, začteš se:“ (s. 59) nás vracejí zpátky k Nietzscheově citátu a určité beznaději.

Cykličnost je vůbec Kučerovou velkou fascinací. Může to být cykličnost časová, v jejímž rámci se neustále opakují pocity a vjemy staré stovky, tisíce let: „Tímto tónem začala zkáza Pompejí / touto tercií dunění litosférických desek / tímto akordem praskání ledu“ (s. 49); anebo právě cykličnost textu nebo úvahy, na jejímž konci se opět vracíme na začátek. Také titulní báseň sbírky Hranostaj snídá dívku začíná a končí stejnými verši, mezi něž je vloženo mnoho variací, působících jako snaha z původního obrazu uniknout, která se nakonec ukazuje jako marná.

Mezičasové sepjetí s již pominulým se promítá také do pozoruhodného autorova zaujetí antikou, které je patrné jednak po jazykové stránce – Kučera nápadně často používá v textu latinu, jedna z básní dokonce dvojjazyčně opakuje totéž –, jednak v rovině tematické: ve verších se objevují postavy a reálie z řecko-římských dějin.

Zdá se dokonce, že poezie je především mizející vzpomínka, a je třeba specifických podmínek a nesmírného úsilí k tomu, abychom ji mohli zachytit: „a já, já se musím vrátit k této rozepsané básni / dokončit vzpomínku“ (s. 43). Z tohoto pojetí plyne značně ambivalentní povaha Kučerova stylu: vzpomínky, potažmo básně, jsou těžko hmatatelné, nespolehlivé, nestálé: „To místo jsme si vybavili každý trochu jinak“ (s. 38), „Přibližně jak nepřesné jsou vzpomínky?“ (s. 39), „za nimi se otevírá zahrada plná paměti / každé stéblo je vybledlá vzpomínka / každý kámen zapomenutá hra“ (s. 40), přesto je v nich skryta obrovská síla a hlas, který v básních promlouvá, v tuto sílu nepřestává věřit i přes vědomí jejich prchavosti: „hned zítra je [slova] pošlu / jako kamikaze do vašich oken / drobné si nechte“ (s. 15).

Na Kučerově sbírce je třeba ocenit především její melancholicky krásnou obraznost. Básně jsou plné chladných večerů, polí pokrytých sněhem, vodních ploch a dávných vzpomínek. Všechno je nazíráno perspektivou zaměřenou na detail, mísící se se somnambulními obrazy: „Sevření tichem kuchyně / mezi okny chladnoucí měsíc / krájící půltón tmy / plechové těsnění pouštělo dovnitř zimu / páteře knížek praskaly nad talířem. […] V saunovém světě sklepa nám tváře pokrývaly / šmouhy od tajících novin / to už si nás něco znamenalo jako cíle“ (s. 16).

Úzkostné tázání zmiňované na začátku připomíná z české poezie především Jiřího Ortena; melancholická obraznost, tematizace poezie a jazyka zase básnickou tvorbu 30. let, zejména Vladimíra Holana, Františka Halase a další. Kučera však jednotlivé aspekty spojuje do zcela originálního celku, který si zaslouží čtenářskou pozornost.

 

Na podobné téma:

Adam Borzič: Šišky za úsvitu se lstivě smějí

Miroslav Olšovský: Tahiti v hlavě

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Host, Brno, 2022, 86 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse

admin,

Děkujeme za dotaz. Autorkou je Valentýna Žišková, jméno už je doplněné.

Jan Hovorný,

Zajímalo by mě, kdo je autorem této recenze.