Chtěl tak doslova okopírovat sovětský systém se vším všudy, tedy i s monstrprocesy a pracovními tábory či gulagy. A podařilo se mu to: ve všech ruských satelitech se pak na počátku padesátých let popravovalo a gulagovalo. To však přece jenom tak trochu otřáslo i těmi nejvěrnějšími stoupenci československé sovětizace. Takže když pak Stalina vezme nejen čert, ale taky Chruščovovo „odhalení kultu Stalinovy osobnosti“, dochází u nás ke změkčení sovětských praktik. A to až do té míry, že se mezi hesly (komunistická ideologie rozdává své rozumy vždy v podobě hesel) objeví taky heslo „socialismus s lidskou tváří“. Ale pro Brežněva (který už z Kremlu vyšťouchl Chruščova) tohle heslo už zavání revizionismem, neřkuli trockismem. Následuje sovětskými tanky posvěcené „poučení z krizového vývoje“ a taky nová podoba ruského protektorátu (trochu inspirovaná tou změkčenou variantou socialismu, ale pozor: bez lidské tváře!). Čili následuje normalizace.

Ale nastolení normalizace po té přízračné okupantské noci nebylo zas tak snadné. V roce 69 tomu dopomohou i Dubčekem schválené pendreky a potom i střílení do demonstrantů. V Brně, v Orlí ulici, kde jsem bydlel, zastřelili Stanislava Valehracha a nedaleko odtud, na dnešním Moravském náměstí (tenkrát náměstí Rudé armády), zastřelili Danuši Muzikářovou. A ti vrazi, dodnes neidentifikovaní, nebyli už ruští vojáci, nýbrž čeští kolaboranti, nejspíš milicionáři.

Pod dohledem a pod taktovkou generálního tajemníka Gustáva Husáka se to nakonec zvládlo. Pronesl tvrdou řeč vůči „oportunistům“, ale vzápětí už pootevřel vrátka do normalizace coby „chalupářské idyly“. Tedy pro ty, co už pochopili, že okupační normalita je holt okupační normalita a že se s tím musí normálně sžít. Hranice jsou ovšem znova (od podzimu 69) zadrátovány, rebelanti aspoň na čas odklizeni a cenzura, potažmo autocenzura, zadrátuje zas všechen kulturní prostor. A kdo nechce přijít k úrazu, musí si v hospůdkách pohlídat taky svůj smysl pro švejkovský humor, a zůstane už jen čecháčkovské „To chce klid!“ A sice se často něčeho hodně nedostává, ale většina cítí, že v normalizaci (na rozdíl od stalinských padesátých let) se přece jenom dá žít. Totiž nelze nežít, když je to „na věčné časy“. A většina taky ví, že vyslovený „souhlas s bratrskou pomocí“ může posloužit jako propustka na výhodnější posty.

Ve zkratce lze normalizaci zredukovat na hesla, jimiž se znova sytí veřejný prostor, a hesla znova obsahují koncentrovanou moudrost socialistické ideologie. A k tomu pak přibude povinnost občas se srazit do houfu, pardon: do spořádaného průvodu, a pochodovat s mávátky pod tribunami a vyslovit tak kolektivní loajalitu se stranou a vládou. Z těch hesel se na přední místa (i na střechy budov) vyšplhala hesla „Se Sovětským svazem na věčné časy“ a „Buduj vlast, posílíš mír“, a taky mnohá další, která si už chválabohu nepamatuju. Mám ale oprávněné podezření, že ti, co tenkrát vyráběli normalizační hesla, přeběhli v devadesátých letech do reklamy. Však zatímco v reklamní produkci devadesátých let se objevily i mistrné kousky (tož například reklama „Já nemusím, už ho vidím“ je dnes už nesmrtelná), mezi normalizačními hesly žádné nesmrtelnosti nedosáhlo – ale omlouvám se, jedno normalizační heslo ano, totiž heslo: „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“

Nakonec ty průvody, co měly manifestovat kolektivní loajalitu, začaly v normalizaci manifestovat cosi nežádoucího. Sice jsme se trochu opozdili za „pádem berlínské zdi“, ale normalizace pak abdikovala zároveň s abdikací Gustáva Husáka. Ale v té normalizaci bylo cosi, co má dodnes svou přitažlivost, a to pro nezanedbatelnou menšinu. Normalizace sice byla jen velice chabou, ba mizernou napodobeninou Orwellovy „farmy zvířat“, ale přání zopakovat si to v jistých kruzích nevyhaslo. Nu, uvidíme, čeho se v nejbližších letech doberem.