Ale tato Napoleonova „masožravá hrobka“, jak zní původní řecký význam slova sarkofág, tato pyšná tumba má na téhle planetě rovnocenný protějšek v přízračném mauzoleu, přechovávajícím pravidelně renovovanou mumii původce té nejkrvavější občanské války, mumii náležející stále ještě k nejoblíbenějším moskevským atrakcím. Lidské dějiny znesmrtelnily všechny ty nejproslulejší původce a vůdce dobyvačných a občanských válek, nekonečnou galerii válečníků, všechny ty Alexandry Veliké, Hannibaly, Tamerlány, Čingischány a Attily, ty „biče boží“, a potom taky všechny „bolševické biče“, hrůznou galerii masových zabijáků, vedle nichž jsou sérioví vrazi jen lidumilní strýčkové.

A taky Hitler, kdyby válku neprohrál, měl by své nesmrtelné místo v té galerii. A kdesi v daleké budoucnosti, v budoucnosti s vygumovanou pamětí, se může stát, že nad nacistickým vyvražďováním a nad holocaustem převáží obdiv k Hitlerovým „tak nádherným blitzkriegům“ a k jeho „odvaze“, s níž se vrhl vstříc ruskému medvědímu chřtánu. V ulicích budeme potom potkávat hejna jeho živých, obdivných pomníčků, totiž lidiček, co si k jeho poctě pořídí hitlerovské knírečky a budou nás zdravit hajlováním. A budeme je potkávat, tedy pokud nás dávno předtím nezahubí náš sebevražedný obdiv k dalším mocichtivým zrůdám.

Na počátku je totiž chorobná mocichtivost, která se dobere svého vrcholu ve válkychtivosti. Ti nejmocnější vladaři, ač sami nemusí být vojevůdci, cítí, že chtějí-li vzkřísit velikost své země, musí překřtít ministerstvo obrany na ministerstvo války, protože pouze války a armády jsou hodny jejich vladařského zájmu, vše ostatní je pod jejich rozlišovací schopností.

Anglický ekonom Thomas Malthus byl přesvědčen, že války (a epidemie) jsou v lidských dějinách holou nezbytností, vzhledem k tomu, že lidská populace roste geometrickou řadou, zatímco životní prostředky jen aritmetickou. Takže války (a epidemie) jsou nezbytné k přežití lidstva. A válečná tažení se táhnou lidskými dějinami jako jejich smysluplná cesta, zatímco víra, naděje a láska, empatie a samaritánství a milosrdenství, to holt nejsou dobré karty a s těmi nic nevyhrajeme. Dějinný čas je naporcován válkami jako těmi nejčitelnějšími milníky. Zabodněte kružítko kamkoliv do dějinné mapy a vždy v samém centru najdete nějaké válečné běsnění. Dvacáté století, to je čas první a hned i druhé světové války, a okamžitě na počátku století jednadvacátého vzplanou newyorská Dvojčata. Jako by lidé nebyli vysláni do světa s posláním Jděte, milujte se a množte se, nýbrž s posláním Jděte a vražděte se.

Ale pozor, rozšiřování impéria o další a další území, jakož i likvidace nežádoucích idejí, není pro mocichtivce nikdy tím skutečným důvodem k invazi, je to jen zástěrka válkychtivosti, toho výsostného triumfu zbytnělého ega. Mocichtivost v podobě válkychtivosti, to je to ďábelské sémě, které zraje k tomu vidět celý svět jenom jako svoje válečné pole. A válka je znatelně přítomna i ve světové literatuře, počínaje Homérovou Iliadou. Ale největší válečný román napsal Lev Tolstoj. Vojna a mír je největší netoliko svým rozsahem, ale především tím nejsugestivnějším popisem bitev u Slavkova a u Borodina, u Bereziny a u Smolenska. Ten objemný román je už dnes k neučtení, ale od roku 1956, kdy ho v Hollywoodu zfilmovali a kdy pak následovala celá řada filmových adaptací, od slavné Bondarčukovy až po britské seriály, jsou už dnes všechny obludné bitevní scény na našem televizním jídelníčku.

Když jsem ve svých devatenácti četl Vojnu a mír, byl to jediný román, z něhož jsem si dělal podrobné výpisky a z něhož mi v paměti utkvěly scény, které považuji v tom mohutném románu za klíčové: těžce zraněný kníže Andrej Bolkonskij leží na stráni pod vysokým, převysokým nebem a mladý car, tehdy osmadvacetiletý Alexandr I., při pohledu na mrtvé a zraněné řekne francouzsky Quelle terrible chose que la guerre!  Jak strašná je válka! Francie byla carskému Rusku nejen společensky nejbližší zemí a francouzština po ruštině tím „nejrodnějším jazykem“, tedy carskému dvoru a společenské elitě, od ruské šlechty až po spisovatele, takže střetnutí s Napoleonem byla svým způsobem taky bratrovražedná válka. Po první a druhé světové válce bylo napsáno několik významných válečných románů, například Remarquovo Na západní frontě klid a Mailerovi Nazí a mrtví, ale Tolstého Vojna a mír stále zůstává tím nejpůsobivějším románovým obrazem, představujícím válku jako nejvyšší koncentraci zla.

Samozřejmě víme, že svět bez válek je iluze a utopie, dokud mocichtivci-válkychtivci nebudou už jen přísně střeženými chovanci v blázincích a zasklenými exponáty v muzeích. Čehož se bohužel nikdy nedočkáme. Ale nechápu proč? Cožpak lidé, kteří už poznali ten slavný den, kdy byl zaveden elektrický proud, a kteří už vyslovili teorii relativity a vynalezli penicilin a ochočili si atom a objevili zákony dědičnosti a udělali prvé kroky na měsíci a sbratřili se s Čapkovými roboty a tak dále a tak dále, cožpak nedokážeme všechny ty válečné egomaniaky přepravit do odpadkových kontejnerů a případně je užitečně recyklovat? To stále ještě patří k těm otázkám, na něž neznáme odpověď.