Proto je zbožštěný Lenin mumifikován v mauzoleu, aby se tak stal jakýmsi nesmrtelným „bolševickým Kristem“. Roku 1931 je zbořena katedrála Krista Spasitele, chrám Vasila Blaženého je sice zachován, ale znepřístupněn věřícím. Následuje bourání chrámů a kostelů a likvidace klášterů po celé Rusi. Sovětské satelity pak ten postup kopírují, nejdůsledněji v Albánii, zatímco v Československu se bourají jen kapličky a kostely v pohraničních oblastech. Ale nevyhneme se povinné školní výuce ateismu coby jakéhosi „socialistického katechismu.“

A jak je bolševická revoluce nemyslitelná bez ateismu, tak je taky ateistické náboženství nemyslitelné bez „víry, jež hory přenáší.“ Žádné náboženství totiž neobstojí bez skálopevné víry, toho posvátného a nedotknutelného jádra, a tím je v tomto případě nejzákladnější přikázání „vždy straně věřte, soudruzi“.  A ta za všech politických zvratů nezpochybnitelná víra ve stranu končí až pádem Berlínské zdi.

Po rozpadu Sovětského svazu je už v roce 1990 rozhodnuto obnovit na břehu řeky Moskvy katedrálu Krista Spasitele. Vlastně je v Rusku obnova katedrály taky symbolem obnovy lidského řádu. U nás je tím symbolem obnovy obrovský zástup na Letné, který – dík iniciativě kněze Václava Malého – vítá nástup lidského řádu společnou modlitbou Otčenáše.

Avšak stín marxisticko-leninského ateistického náboženství nezmizí jen tak mávnutím kouzelného proutku. Úvahy o pohřbu Lenina u kremelské zdi a zbourání jeho mauzolea vezmou rychle za své. „Bolševický Kristus“ zůstává dál nesmrtelným a bolševická partaj je druhou nejsilnější, hned po Putinově Jednotném Rusku. Vladimir Putin udělá ten nejradikálnější krok: nahradí ateistické náboženství znova pravoslavným a naplní tak dávné proroctví, že Moskva se po Konstantinopoli stane „třetím Římem“, tedy definitivním centrem všeho křesťanství. Ale bohužel nejen křesťanství. Rusko má teď nejen pravoslavného patriarchu, který vládne tomu nejmocnějšímu patriarchátu, ale když se na známé fotografii Putin modlí obstoupen pravoslavnými mnichy jako svými osobními strážci, je tak novodobým, zbožněným carem. A tak zde vzniká nové náboženství, putismus: ruský národ, vycepovaný za bolševické vlády k absolutní poslušnosti, přijímá teď navíc svatý úděl a zároveň svaté břímě, které musí už navěky nést, i kdyby měl pod ním padnout. A to doslova, jak jsme toho svědky v Putinově válečném tažení.

A čím prošla česká náboženská společenství po vzniku svobodného Československa a po komunistickém převratu a potom po pádu komunismu? Po rozpadu habsburské monarchie byla katolická církev vnímána jako opora habsburského trůnu, totiž spojení oltáře a trůnu v oficiálním náboženství. A tak došlo také k radikálnímu kroku: vzniklo národní náboženství, Československá církev (za komunistické vlády pak s přídomkem husitská). Za německé okupace nacismus likvidoval nejen židovské, ale vůbec všechna náboženství, „biblí“ se stal Hitlerův Mein Kampf. Po válce a komunistickém převratu pak všechny církve na příkaz z Kremlu sloužily straně a vládě. Však nejbrutálněji komunistický režim ponížil katolickou církev, když ji odtrhl od Vatikánu a provedl v ní koncentráčnickou čistku a čímsi jako „socialistickým kardinálem“ ustavil proruského kolaboranta, kněze Josefa Plojhara.

Stín prvorepublikové nedůvěry a komunistické nevraživosti vůči katolické církvi tu zůstal i po pádu komunistického režimu a zástup modlící se na Letné Otčenáš je už jen legendou. A český národ se stal údajně nejateističtějším v Evropě. Přestože český katolický kněz Tomáš Halík patří k nejpozoruhodnějším duchovním osobnostem, a to nejen v Evropě. Ve svobodné a demokratické zemi si postupně našla své místo idea majetku a naší vírou je nyní vlastnictví a náboženství byznysu. Nu, tak uvidíme, čeho se tak v nejbližších letech doberem.