Pavouky nelikviduju, jsem si vedle jejich kreativity vědom i jejich užitečnosti a taky toho, že je chrání lidová pověra. Takže když se pavouk octne v mé blízkosti, vyvaruju se toho, abych se ho přímo dotkl, nýbrž naberu ho na kousek papíru a přemístím co nejdál. Nejsem sám, u něhož štítivost k pavoukům přerůstá v děsivou úzkost, v arachnofobii. A je v tom snad i něco mytického, jako by pavouci byli posly dávných nestvůrných božstev. Ale psychologové nás poučí, že jde jen o jeden z příznaků neurózy. A poradí nám radikální, i když hodně drastický postup, jak se arachnofobie zbavit. O tom už za chvilku.

U mě je navíc pavoučí děs spojen s neblahým zážitkem z dětství. Tam, kde je dnes v Brně kino Art, bývalo kdysi kino Studio, a tam jsem tenkrát viděl ruskou filmovou pohádku, ve které bohatýr zápasil s různými nástrahami. A tak se taky zapletl do obrovské pavučiny a setkal se s přízračně velikým pavoukem. Bída byla v tom, že ten filmový pavouk nebyl žádnou loutkou z drátků a plyše, nýbrž skutečným pavoukem rozprostřeným přes celé plátno. Bohatýr ho samozřejmě přemohl, ale mě ta jeho obrovská kusadla, anebo chcete-li chelicery, dodnes pronásledují ve zlých snech.

Nyní ten slíbený návod na likvidaci arachnofobie. Je bohužel spojen s likvidací jednoho z pavouků. Stačí prý pavouka chytit (samozřejmě jen našeho domáckého, žádnou „černou vdovu“ či jedovatého koutníka!) a živého vložit do úst a sníst a pavoučí úzkost je pryč. Je to ovšem nejen drastické, ale i odporné a zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by se tou radou řídil. A teď malou odbočku.

Pro ty, kdo by rádi provozovali jógu, ale z nějakého důvodu nemohou, našla psychoterapie cestu. Postačí si jógové ásany soustředěně představovat, stačí se jen silou autosugesce upnout na jejich provedení a jejich účinnost je táž, anebo skoro táž, jako kdybychom je prováděli. A totéž se prý týká i likvidace arachnofobie. Jenže já neměl odvahu tu radu aplikovat ani v představách. A tak jsem se musel naučit s arachnofobií jakžtakž dál žít.

Ale teď už k jádru pudla. Nebude jím však Mefistofeles jako ve Faustovi, nýbrž prachobyčejný politik, protože jak ctím a zároveň si protivím pavouky, tak jsem na tom i s politiky. Ctím politiku jako schopnost naplnit ekonomické, sociální a národnostní potřeby v kreativní síti nejsložitějších vztahů. Ale zároveň je mi to v podobě mocichtivého politika z duše protivné.

A proto si v soustředěné sugestivní terapii vezmu živého politika a v představách se na něho upnu a s odporem ho vložím do úst, rozdrtím, požvýkám a spolknu. Netvrdím, že je to snadná záležitost, ale na rozdíl od pavoučí terapie tuhle terapii zvládám.  Musím ho ovšem vždy okořenit, aby byl poživatelný. A když ho potom vidím v televizi, vím, že on už moc dobře ví, že už byl snězen, stráven a vykálen. A už je to na něm znát.

Postupuju od malých politiků pozvolna nahoru až k těm největším, ano, už brzo bude líp.  Pravděpodobně na to doplatí mé zažívací orgány, ale co by člověk neudělal pro lidi, co by neudělal pro národ.