V téhle rodinné konstelaci se pro mě každý výjezd na čtení stává ne prací, ale terapií. Skutečným svátkem jsou pak knižní festivaly a veletrhy. Tak třeba takový letošní Svět knihy. Panečku, ten jsem si opravdu užila! Dřív mě to množství knih, čtenářů, spisovatelstva a nakladatelstva lehce znervózňovalo a bývalo to na mě too much. Zato letos! Těch nádherných lidí, těch knih, těch čtenářů, těch kolegů a kolegyň! S každým jsem se zdravila, opilá radostí, že někoho vidím a mluvím s někým o nových projektech, cestách, životech.

A znova mě to utvrdilo v tom, jak jsou pro mě knihy důležité a jak je důležité vidět lidi, pro které jsou důležité stejným způsobem; a vidět jich tolik pohromadě. A znova jsem si, v nové rodinné konstelaci, uvědomila, jak mě a nejen mě mohou knihy spasit. Jako už tolikrát v životě.

Vždycky když se ocitnu v nějaké nenadálé situaci, kterou nemůžu moc ovlivnit, začnu opravdu hodně číst. Teď mě třeba každý večer uklidňuje, zpomaluje a zvláštním způsobem plní nadějí několik knih mé asi nejoblíbenější současné spisovatelky Judith Hermann. Její hrdinové, křehcí a ztracení v čase, místech a její smysl pro pozorování těch nejnenápadnějších detailů našeho světa, mě večer vždy ujistí, že každou situaci lze pomalu pozorovat. A oním pozorováním se s ní třeba postupně vyrovnat, nebo dokonce i smířit. Ráno si pak čtu knihy Olivera Burkemana, autora motivačního bestselleru Čtyři tisíce týdnů. Po ránu prostě potřebuju poradit od někoho, kdo má ve věcech jasno a ne tolik zamlženo jako Judith Hermann. A kolem šesté se s mámou a tátou scházíme na terase a čteme si nahlas Smrt v Benátkách Thomase Manna v novém překladu Radka Malého. Chvíli čte nahlas máma a chvíli táta. Oba čtou nahlas krásně a všechny nás tahle knižní seance baví.

Kolem se zahrada pomalu ukládá ke spánku, občas proletí netopýr, který přes den spí zavěšený na trámu terasy, pod ptačím krmítkem se krmí ježek slimáky a sýkorky mu na hlavu trousí semínka vyloupaných slunečnic, které jim sypeme i v létě, protože máma se na ně ráda dívá z postele. Knihy jí taky po dlouhých letech nemoci vrátily smysl pro ironii, slovní zásobu, humor. Je to ale náročné, chuť na čtení se k ní nevrátila jen tak. Prvních pár měsíců jsem ji do čtení musela doslova nutit, přemlouvat, slibovat odměny v podobě laskomin, ale nakonec se k ní knihy vrátily. A tak, když jsem byla letos na Světě knihy, vnímala jsem to úplně jinak než dřív. Bylo pro mě opojné vidět ty tašky nadité knižními úlovky, všechny ty nadšené a zároveň unavené obličeje redaktorů prodávajících knihy, které editovali a pomáhali jim na svět. Byl to najednou vzácný požitek prohodit s nimi pár slov. Jako by si tady všichni dali sraz, přestože neměli domluvené schůzky předem. Večer jsem byla tak zchvácená všemi těmi rozhovory, událostmi a knihami, že jsem padla do postele a říkala si, že všechno, co dělám, má smysl. Knihy totiž nejsou nahraditelné žádnou digitální technologií. Na to jsou to příliš komplexní, příliš magické a šamanské předměty. Je v nich obsažené vědomí a myšlenky dávno mrtvých lidí, kterých se živí lidé mohou dotýkat svým vědomím a myšlenkami. Knihy už dnes píše a jistě i bude psát umělá inteligence. Budou to ale knihy umělé inteligence. Knihy lidí zůstanou knihami lidí i díky svátkům jako je Svět knihy, nebo jako jsou knižní festivaly, živá setkávání živých lidí nad knihami lidí.

Knihy mi zachránily život v dětství, když jsem si připadala ve světě dospělých jako jedináček příliš sama a ztracená, dělaly mi tehdy společnost. Když jsem si v pubertě nevěděla sama se sebou rady, díky tlustým románům jsem se nakonec dokázala jakž takž zorientovat. Kniha Born to Run mi zachránila zdraví, když jsem začala díky ní běhat a přestaly mě bolet záda. Díky knihám o zahradách a zahradničení jsem si dokázala poradit s velkou zahradou, díky knihám o podnikání zvládám organizaci svých výjezdů za čtenáři a základní podnikatelské návyky. Možná jsou na tohle všechno dnes chatboti, ale po setkání s nimi rozhodně netoužím. Zato Judith Hermann bych si přála vidět, kdykoli jen to půjde, a když na Světě knihy letos nebyla, byla jsem šťastná i ze setkání s jejími vydavateli z Větrných mlýnů. Chatboti mi taky příliš lichotí a opičí se po mých myšlenkách, aby se mi co nejvíc zavděčili, kdežto knihy jdou proti srsti a často se se mnou nepářou. Možná jsou to všechno jen zbožná přání člověka knih. Knihy toho ale tolik přežily, že si zatím nedělám starosti. I když nedohlédnu dál než na další Svět knihy.