Daniel Hradecký (nar. 1973) byl už celkem čtyřikrát nominován na cenu Magnesia Litera. Před pěti lety ji získal za prózu (či prózy?) Tři kapitoly, avšak jeho poezie, která je bezpochyby autorovou tvůrčí doménou, na toto ocenění stále čeká. Sbírka Náměstí práce, která vyšla v minulém roce v nakladatelství Perplex, sice svou letošní nominaci neproměnila, rozhodně by ale byla škoda, kdyby čtenářské pozornosti unikla.

Čtenáři Daniela Hradeckého jsou už zvyklí na poměrně nekonvenční formu a formát jeho děl. Je proto překvapením, že Náměstí práce, alespoň na první pohled, představuje text docela umírněný. Sbírka čítá devatenáct číslovaných básní, rozsahově relativně podobných. Nelze mezi nimi sice zřetelně vysledovat návaznost, zato je ale můžeme číst jako jakýchsi devatenáct meditací na téma absurdity, marnosti a malosti lidského pokolení. Bylo by to čtení nejspíš velmi depresivní, nebýt autorovy všudypřítomné ironie a sebeironie, s níž coby básník vstupuje do textu.

Hradecký rozehrává se čtenářem hru na několika rovinách. Lyrický subjekt jeho sbírky odhaluje v průběhu knihy samotný proces psaní básní, a staví se tak sám do pozice básníka, který texty píše. Zároveň tento podvojný subjekt odkazuje pomocí různých autobiografických narážek k samotnému Hradeckému. Rozmazaná hranice mezi subjekty sbírku ozvláštňuje a narušuje jinak nesnesitelně pesimistický obraz světa.

Návod ke štěstí neexistuje

Na začátku první básně čteme: „Mládí rovná se budoucnost a radost / ale básník není mladý, bylo by falešné, / kdyby se radoval, kdyby hleděl vstříc, / přesto lze s jistotou tvrdit: svět je v pořádku“ (s. 13). Počíná se tím rozpor – mezi způsobem, jakým by asi básník o světě podle nějaké blíže neupřesněné, a tedy absurdní logiky vypovídat měl („omluvte mě, nemůžu dál, opakuji, tato kniha měla / být návodem ke štěstí jako všechny knihy od vynálezu / písma a ideje štěstí […]“, s. 50), a tím, jak o něm skutečně vypovídat dokáže. Ve skutečnosti o žádný rozpor nejde – pokud u subjektu této sbírky byla nějaká prapůvodní snaha skutečně naplnit deklarovaný záměr a napsat návod ke štěstí (o čemž lze v kontextu Hradeckého tvorby spíše pochybovat), selhala již na samotném začátku a selhává v průběhu celé sbírky. Básně se téměř bortí pod cynickými komentáři, ironickými poznámkami a šílenou, někdy až asociační samomluvou, kterou ze sebe básník potřebuje dostat vše, co je na tomto světě špatně. 

Svět, jak ho lyrický subjekt líčí, rozhodně není v pořádku. Lidstvo je nepoučitelné, není mu v jeho omezenosti pomoci. Bez křivdy a nespravedlnosti by neměla jeho existence náplň: „[…] jednoho dne / nepřijedou Němci ani Rusové / ani Marťani, hrome, co si počnem, / až nás nepřijedou zotročit, zatknout, / zabít, napravit, nebo dokonce spasit, / až nás nechají prostě naživu a šlus,“ (s. 15). Člověk je v Hradeckého sbírce v podstatě politováníhodný tvor, fungující z bezradnosti a lenosti podle zvyku. Pro něj ani mládí nepředstavuje záchranu („[…] za pár dekád / z tebe bude čítankovej fotr čili hlava přemítající jak neriskovat,“ s. 38). Bůh se v básních mění v komickou, politováníhodnou postavičku bez vůle či schopnosti zasahovat do lidských životů („bůh se raduje z každého slova o sobě, abonuje / výstřižkovou službu a vidí, že je to s ním vlastně dobré / taky ho mohl srazit automobil nebo nález na rentgenu,“ s. 21). Kde chybí transcendence, chybí smysl, a tak „svět se už cele oddal životu a nesmyslu / krásnému nesmyslnému životaření“ (s. 41). Právě tato schopnost nahlédnout nesmyslnost lidského životaření zabraňuje lyrickému subjektu-básníkovi napsat knihu, která by byla návodem ke štěstí.

Grál nesmyslu

Lyrický subjekt-básník však nezapomíná zachovávat odstup od vlastního textu. Koneckonců „básnění přirozeně zajímá málokoho“ (s. 19) a on nemá v úmyslu moralizovat („ostatně píšu to, jen aby se po mně něco / našlo […],“ s. 29). Poukazování na samotný akt psaní, proces sdělování, ona metatextovost je princip, který Hradeckého sbírku činí velmi poutavou. V Náměstí práce dochází k neustálému střídání různých výrazových rejstříků (od spisovnosti přes dialekt až po vulgarismy), tónů a poloh. Filozofické úvahy se mění v kousavé poznámky, ty zas plynule přecházejí ve frustrované výlevy, aby se skrz něco velmi osobního dostaly k samé podstatě věcí. Bez rozbití takového básnického proudu by sbírka byla snad příliš vážná, příliš křečovitá. Subjekt Hradeckého textů dokáže díky svému podvojnému charakteru reflektovat vlastní básnění, brát v potaz čtenáře, explicitně ho oslovovat, pohrávat si s ním, a dokonce ho i vykázat z textu: „[…] tady vy nemáte co pohledávat, / cožpak nemáte kurva štelung nic jiného na práci, než se / pročítat až k samotnému grálu nesmyslu, […]“ (s. 42).

Daniel Hradecký svou sbírkou nabízí intenzivní čtenářský zážitek. Na pár desítkách stran nás vtáhne do víru básnické promluvy, ve kterém se mísí absurdita současného světa i dějin, osobní život lyrického subjektu, ale také otázky boží existence a smyslu života. Sbírka, která by mohla být úmorně vážná a zapadnout mezi řadou jiných básnických obžalob současné společnosti a světa, je díky Hradeckého všepodrývající (sebe)ironii knihou, kterou se stojí za to pročíst, byť by to bylo k samotnému grálu nesmyslu.