Začít lze docela pohodlně na náměstí. Dominuje mu Ditrichštejnská hrobka, původně loretánská kaple a následně monumentální kostel. Ukrývá pětačtyřicet rakví s ostatky rodu, jemuž byla teprve roku 2024 vrácena. Z Argentiny si ji přiletěla převzít princezna Olga Maria de las Mercedes Teresa Margarita von Dietrichstein, jediná dcera posledního mikulovského knížete z Dietrichsteinu.

Na svahu pod Kozím hrádkem se rozkládá jeden z největších židovských hřbitovů v českých zemích se čtyřmi tisíci náhrobky. Jen klíče od něj už se nepůjčují za dobré slovo u hodné babičky, co bydlí poblíž, jako kdysi. Platí se sem vstupné. Mikulov své mrtvé neschovává za město. Nechává je spoluutvářet své turistické panorama.

Nejvýše položený hrob leží na Svatém kopečku. Většina návštěvníků vystoupá ke kapli svatého Šebestiána, otevře láhev vína, vyfotí se při západu slunce a spokojeně zamíří dolů. Jen málokdo pokračuje až na konec jedné z nejstarších křížových cest v českých zemích, ke kapli Božího hrobu. Uvnitř lze přes mříž úzkým průhledem nahlédnout do temné kobky, v níž ležící Kristus čeká na zmrtvýchvstání. Vidět je především bederní rouška a pokaždé jsem si připadal jako voyeur, který zahlédl právě tolik, aby si zbytek musel domyslet. Pak jsem ovšem v mikulovském zámku objevil zmenšenou kopii celé sochy. Pocítil jsem mírné zklamání – tajemství Božího hrobu nespočívalo v tom, co ukrýval, ale v tom, co nedovoloval vidět.

Nejbohatší zdejší hrob se nacházel u obce Mušov spočívající dnes na dně Novomlýnské nádrže. Jeho rekonstrukci v současnosti ukrývá sklepení mikulovského zámku. Hrob označovaný jako knížecí pochází z druhého století a kromě pozůstatků tří lidí se v něm našly zbraně, zlaté ozdoby, římské nádoby a pozůstatky celé hostiny. Při prohlídce jsem se zájmem naslouchal výčtu zvířecích kostí: tele, sele, husa, kur, ovce, koza, ryba, medvědí dráp a nakonec… obří ocas! Zpozorněl jsem. Jaké zvíře s obřím ocasem žilo za markomanských válek pod Pálavou? A proč dostal germánský velmož do hrobu právě jeho zadní část? Zbytnělá představivost už stihla vytvořit tvora velikosti dinosaura, aby se ukázalo, že jejím stimulantem byla zase jednou moje nedoslýchavost. Nebyl to ocas obří, nýbrž bobří. Archeologie přišla o neznámé monstrum, ale germánská pohřební hostina získala uvěřitelnější chod.

A pak je tu největší mysterium. Trojhrob z nedalekých Dolních Věstonic je přibližně třicet jedna tisíc let starý. Leží v něm tři mladí muži, jejichž těla někdo uložil do poloh, které dodnes vybízejí k příběhům. Prostřední trpěl vrozenými změnami kostry. Muž po jeho levici k němu obrací tvář a ruce vztahuje k jeho pánvi. Třetí leží na břiše. Lebky všech tří mužů a pánev prostředního byly pokryty červeným okrem. Objevitel trojhrobu se domníval, že uprostřed leží žena, snad jakási pravěká královna. Genetika však po letech odhalila, že všichni tři byli muži a dva z nich dokonce blízcí příbuzní. Nevíme, jestli zemřeli společně, za jakých okolností ani co znamená jejich zvláštní umístění. Čím více se o nich dovídáme, tím méně se hodí do příběhů, které jsme jim připravili.

Kudlanky se za ta léta rozšířily po celé republice a jejich fotografie zaplavily sociální sítě. Jen na Kopečku jsem letos nepotkal ani jednu. Místo někdejší svěží krajiny nacházím krajinu téměř pouštní a usychající stromy. Jako by se největším hrobem pod Pálavou na chvíli stala příroda sama.

Potom konečně začalo pršet. Málo, skoro jen ze slušnosti. A na Svatém kopečku se ze země zvedla důvěrně známá vůně. Až mě to zaskočilo. Vůně mokrého tlejícího listí, jakou znám… Odkud?

Vzpomněl jsem si. Z listopadových hřbitovů kolem Dušiček.