Tím kašlem jsem o sobě přes zdi dával vědět spolubydlícím během rezidence ve slovutné berlínské instituci jménem Literární kolokvium sídlící v honosné vile se zahradou v lukrativní oblasti Wannsee na břehu mohutného zálivu řeky Havoly. Sešlo se nás tu deset – z větší části překladatelé literatury pro děti a mládež z německého jazyka.

Taková intenzivní výměna zkušeností u ranní přípravy kávy je k nezaplacení. Našinec nestačí žasnout (dokud je tedy s to vést řeči), jak je možné, že třeba v Chorvatsku prý statut umělce funguje na výbornou – neboť konkrétně spisovatelů a překladatelů si tam stát považuje jakožto „lidí slova“, kteří především jsou nositelé národní kultury. Nepřekvapí, že jakožto překladatel do baskičtiny se neuživíte, zato u češtiny to překvapilo mnohé. A s ohledem na aktuální diskuse v tuzemské literární veřejnosti se sluší dodat, že na tuhle rezidenci mají přístup – alespoň v jednom apartmánu – také rodinní příslušníci. Takže naše komunita zahrnovala i dětičky s pečujícím tátou (aby se rezidentka vůbec dostala ke své práci).

Do toho poklidu mi píše máma. Našla na chatě Reflex z února loňského roku, že tam mám básničku – a proč jsem se nepochlubil. Inu, třeba bych se pochlubil, kdybych o tom věděl. A to se může, nedat ti vědět? diví se maminka. Nevím, jestli může, ale rozhodně nejsem jediný, koho tohle potěšení zasáhlo až zpětně. Vzpomínám, že podstatně menší potěšení bylo, když se moje jiná básnička ocitla v prvních státních maturitách z češtiny 2011 s tak nejapně formulovanými úkoly, že jsem měl do různých stran co vysvětlovat – tedy především to, že jsem za to nikomu nezaplatil a nic za to nedostal, jinými slovy, že mi o tom prostě nikdo nedal vědět.

A do toho zjišťuju, že se vyhlašuje Nejkrásnější kniha roku. Mám tam po mnoha letech spoluželízko v ohni, těší mě to, protože ta radost je kolektivní. Nejsem doma, nevybírám schránku, radši se přeptám, v kolik je to hodin a co na sebe. Leč ouha, po výměně mailů se dovídám, že z kapacitních důvodů se autoři nezvou a ať si pustím záznam. Tak aspoň demonstrativně žádám, ať při ceremoniálu vynechají moje jméno, když jim na autorech nesejde. Ano, chápu, že jde o soutěž knižního designu, ale taky pamatuju, že v roce 2006 to ještě šlo i s diplomem pro autory. A jelikož jsem myslel, že na tenhle problém (tedy že „krásnou“ knihu by měl dělat taky text) dostatečně jasně upozornila před deseti lety oceněná publikace Jaderná puma a její výroba v amatérských podmínkách Pavla Chrastila, což byl pseudonym Aleše Palána a celé to byla umělecká intervence Kateřiny Šedé.

Potvrzení své žádosti jsem neobdržel a předávání si ze záznamu pustil. A trpce seznal, že moje žádost byla nejen vyslyšena, ale dokonce uplatněna na veškeré nominace krásné knižní produkce loňského roku. Tedy nominované knihy se asi napsaly samy. Zaplaťpánbůh, že aspoň ty oceněné se jmen svých autorů dočkaly.

Tak co si z toho odnést? Možná autor může z nervů ztratit hlas, protože v soukolí knižního byznysu prostě tahá za kratší konec provazu a navíc všechno zbytečně moc prožívá. Ale na takové nenápadné odkašlání se třeba ještě zmůže.