Lucie Fialová vystudovala mediální komunikaci a v současnosti dokončuje studium italianistiky na FF UPOL. Pracovala mj. jako literární redaktorka v nakladatelství Paseka, v publicistice se zaměřuje především na témata spojená se vzděláváním. Během intenzivního týdne v Tchaj-peji navštívila kromě veletrhu také několik literárních muzeí, knihkupectví, které má otevřeno 24 hodin denně, a dozvěděla se, že Erbenova Kytice je na Tchaj-wanu na seznamu doporučené četby pro žáky základních a středních škol.

iLiteratura: Knižního veletrhu v Tchaj-peji jste se zúčastnila v rámci programu TAICCA Fellowship. Jaké jsou podmínky účasti a jak probíhá výběr kandidátů?
Lucie Fialová: Zkratka TAICCA znamená Taiwanese Creative Content Agency, je to agentura, která zajišťuje propagaci tchajwanské kultury. Fellowship pro literární profesionály, tedy nakladatele, editory, literární agenty či scouty, pořádá TAICCA čtvrtým rokem. Účastníky vybírá odborná komise, roli hraje jejich profesní zaměření a zájem o asijskou literaturu, ale určitě i země, odkud uchazeč pochází. Letos se k žádosti přikládal také doporučující dopis od někoho z tchajwanských profesionálů, takže je potřeba už mít nějaké kontakty. Třicítku „fellows“ TAICCA obvykle vybírá z více než čtyř stovek zájemců. Akce je tedy dost selektivní a cílená – nejde o masovou podporu, ale o investici do konkrétních osobností, které se mají stát znalci a ideálně i nadšenci tchajwanské literatury. Vybraným účastníkům fellowship obvykle pokrývá cestovní náklady i ubytování a nabitý odborný i networkingový program. Do loňska byla většina účastníků z Asie, letos pracovala TAICCA s vyšším rozpočtem, takže si mohla dovolit větší geografickou diverzitu. Z Evropy nás bylo patnáct, dva z USA, jeden z Brazílie, zbytek z asijských zemí.

iLiteratura: Co je cílem fellowshipu a podařilo se ho podle vás naplnit?
Lucie Fialová: Cílem je systematicky podporovat export tchajwanské literatury a budovat dlouhodobé profesní vazby se zahraničními trhy. Základem bývají na podobných akcích match-makingové schůzky, kde se řeší konkrétní projekty, ale tady bylo znát, že organizátorům jde o víc než o jednorázový obchod. Vedle odborných přednášek o historii a současnosti tchajwanské literatury jsme navštívili několik muzeí tematizujících literaturu – na některé akce jsme se dokonce dělili podle toho, jestli se profesně více věnujeme beletrii, dětské literatuře nebo komiksu. Měli jsme také lekci mandarínské čínštiny. Bylo zřejmé, že TAICCA nebuduje jen obchodní vztahy, ale jde o porozumění Tchaj-wanu v širším kontextu. Za dobrý nápad považuju také uspořádání tzv. TAICCA salonu během veletrhu, kde někteří „fellows“ sami vystupovali. Spolu s kolegy z Polska a Maďarska jsme představovali východoevropský trh, další účastníci mluvili o Japonsku, Vietnamu, Indonésii nebo o vydávání asijských komiksů v Latinské Americe. Vznikla tak velmi konkrétní výměna informací mezi trhy.

Generace Z: čtou a kupují knihy

iLiteratura: Čím program vás osobně nejvíc obohatil?
Lucie Fialová: Ten vhled do tchajwanské a šířeji asijské literární situace, který jsme během pár dní získali, by se z Česka pořizoval opravdu těžko. Britská literární scoutka, která mapuje trhy pro několik velkých nakladatelství, poznamenala, že takto na zlatém podnose komplexní přehled o jednom teritoriu dosud nedostala.
Nejcennější je konfrontace zkušeností. Některé problémy jsou překvapivě univerzální: tlak na ceny, zmenšující se náklady, konkurence jiných médií. Něco je ale nastavené úplně jinak. Překvapilo mě například, že většina kolegů mluvila o tom, že jejich trhy „zachraňuje“ generace Z – mladí lidé, kteří skutečně čtou a kupují knihy. Ve Vietnamu nebo Indonésii hraje zásadní roli TikTok, v Thajsku je hlavním prodejním kanálem knižní veletrh s více než milionem návštěvníků ročně. To jsou modely, které u nás zatím fungují jen omezeně.
Zaskočil mě i způsob prezentace knih. Někteří tchajwanští agenti mi představovali tituly formou krátkých videí – něco jako literární trailer. Nejprve mě to mátlo, protože jsme zvyklí pracovat s anotací a ukázkou. Pak mi došlo, že je to jen jiný způsob pitchování v přetíženém prostředí, kde se o pozornost soutěží vizuálněji a rychleji. Silný dojem na mě udělala i tematická a formální odvaha současné tchajwanské literatury. Je výraznou platformou queer psaní už od 70. let a zároveň místem, kde vzniká spousta experimentální literatury a hybridy různých žánrů.

iLiteratura: Ve srovnání s Českem má Tchaj-wan dvojnásobný počet obyvatel na poloviční rozloze. Jak vypadá srovnání knižních trhů těchto zemí?
Lucie Fialová: Při srovnání tchajwanského a českého knižního trhu překvapí, v kolika ohledech jsou si blízké – a to navzdory rozdílnému demografickému i geografickému kontextu. Oba trhy jsou „malé, ale přehřáté“: vydává se hodně knih pro relativně omezené publikum, většina titulů žije velmi krátce a bestseller musí uživit velkou část zbytku katalogu. Velmi podobný je i podíl překladů – kolem čtyřiceti procent. Rozdíl je spíš v orientaci: český trh je silně napojený na angloamerický prostor, zatímco Tchaj-wan je víc ukotvený regionálně – překládá nejvíc z japonštiny a korejštiny.
Zajímavější než čísla jsou ale rozdíly v atmosféře. Český trh působí stabilněji, někdy až opatrně. Tchajwanský je dynamičtější, víc propojený s vizuální kulturou, komiksem a digitálními platformami. Zároveň je velmi živý a konkurenční: vysoká koncentrace obyvatel a silná městská kultura vytvářejí hustou síť knihkupectví, nakladatelství i čtenářských komunit. Paradoxní je, že navzdory technologické vyspělosti má Tchaj-wan relativně nízký podíl e-knih (do 5 %) a audioknih (ani ne 1 % trhu – u nás zhruba 4,5 %, v některých západoevropských a severských zemích až kolem 15 %). Možná je to dáno silnou knihkupeckou kulturou a tím, že fyzická kniha zůstává na Tchaj-wanu společenským a designovým objektem. Nezávislá knihkupectví jsou výrazně přítomná ve veřejném prostoru a fungují jako místa setkávání, čtení má stále poměrně vysokou kulturní prestiž.
V Tchaj-peji mě okouzlilo knihkupectví, které má otevřeno 24 hodin denně. Schválně jsem do něj zašla až po půlnoci a opravdu – i v noci tam byli lidé, kteří si četli, studovali, tchajwanští kolegové mi říkali, že se tam chodí dokonce na rande. Kromě knih se tam prodávají i hudebniny, obchodem zněl Čajkovskij. Byl to jeden z momentů, kdy jsem si uvědomila, že kniha tam není jen zboží, ale součást životního stylu.

Kdo na Tchaj-wanu skutečně čte, zná Kunderu, Hrabala i Kafku

iLiteratura: Do jaké míry vstupuje do kulturní politiky Tchaj-wanu stát? Jak živé jsou česko-tchajwanské literární kontakty?
Lucie Fialová: Stát hraje v kulturní politice Tchaj-wanu velmi aktivní roli. S Čínou za zády a v situaci, kdy Tchaj-wan jako samostatný stát uznává jen dvanáct zemí světa, je kulturní sektor vnímán jako strategická oblast – jak z hlediska identity, tak mezinárodní reprezentace. Tchajwanští kolegové mi říkali, že se inspirují například Jižní Koreou, která dlouhodobě systematicky investuje do vývozu své kultury a budování kulturní značky.
Česko-tchajwanské literární kontakty se rozvíjejí – Národní muzeum tchajwanské literatury a Moravská knihovna v Brně podepsaly memoranda o spolupráci, která zahrnují výměnu výstav i odborných zkušeností. Důležitou roli hraje České centrum v Tchaj-peji, které zve české autory a podporuje prezentaci české literatury. Významnou postavou je také český ilustrátor a nakladatel Tomáš Řízek, který na Tchaj-wanu dlouhodobě vydává české knihy. Právě díky jeho vydání se Erbenova Kytice dostala mezi čtyřicet titulů doporučené četby pro žáky základních a středních škol. Během mé návštěvy probíhala v literárním centru Národního muzea tchajwanské literatury výstava Nejkrásnějších českých knih a otevření českého stánku na veletrhu sledovalo množství tchajwanských médií, včetně televizí. Symbolickým stvrzením zájmu je i to, že Česko bylo vyhlášeno čestným hostem příštího ročníku veletrhu. Je koneckonců na co navazovat: knihy Hrabala, Kundery i Kafky jsem běžně vídala v knihkupectví vedle Camuse a dalších světových autorů a jedna kolegyně mi říkala, že každý, kdo na Tchaj-wanu skutečně čte, tato jména zná.

iLiteratura: Zmínila jste už několik wow-efektů – co vás ale na TIBE zaskočilo nejvíc? Šlo o Vaši první zkušenost s asijským veletrhem?
Lucie Fialová: Už jsem se účastnila fellowshipů v Istanbulu nebo ve Spojených arabských emirátech, ale ty nebyly tak úzce provázané s místními knižními veletrhy. V Tchaj-peji mě zaujala míra propojení knižního veletrhu s širší populární kulturou. TIBE není určený pouze profesionálům, ale ve velmi silné míře i široké veřejnosti: kombinuje literaturu s komiksem, ilustrací, designem, popkulturou i digitálními formáty. Veletrh tak působí spíš jako kulturní festival než jako čistě obchodní platforma, na jakou jsme zvyklí v Evropě. Přítomnost mladého publika, rodin s dětmi i velmi aktivních fanouškovských komunit vytváří úplně jinou energii. Překvapila mě také vizuální stránka – důraz na grafiku, design stánků a prezentaci knih jako objektů. Kniha zde není jen nositelem textu, ale artefaktem, který má okamžitě zaujmout. Vzpomínám si třeba na titul s kočičím protagonistou, jehož obálka byla tvořena vysunovatelnou pohlednicí s ilustrací kočky – čtenář si místo ní mohl vložit fotografii vlastního mazlíčka. Bylo to hravé, chytré a zároveň dokonale funkční z marketingového hlediska.

Česká literatura má co nabídnout

iLiteratura: Jak hodnotíte prezentaci českého stánku v porovnání s jinými? Co vám nejvíc scházelo? Čím by na sebe měla ČR nejvíce upozornit v příštím roce jako čestný host veletrhu?
Lucie Fialová: Český stánek působil ve srovnání s jinými spíš střídmě, ale zároveň velmi funkčně – byl přehledný, srozumitelný a důstojný. V prostředí, kde řada zemí pracovala s výraznou vizuální identitou, ale česká prezentace vyznívala zdrženlivěji – spíš jako solidní informační bod než jako prostor, který by návštěvníka sám od sebe vtáhl. To není nutně slabina, spíš odraz našeho kulturního temperamentu. Pokud však budeme příští rok čestným hostem, myslím, že by stálo za to být odvážnější. Česká literatura má co nabídnout: výraznou ilustraci a grafický design, silnou tradici literatury pro děti a mládež, kvalitní prózu i esejistiku, ale také současné autory, kteří se věnují tématům paměti, identity nebo vztahu jednotlivce k moci a dějinám – tedy tématům, která na Tchaj-wanu velmi rezonují.

iLiteratura: A jak vypadaly stánky, které do sebe návštěvníka vtáhnou, jak popisujete?
Lucie Fialová: Asi nejvíc mě zaujalo, jak přirozeně se na veletrhu prolínala literatura se zábavou a popkulturní estetikou. U mnoha stánků byly interaktivní prvky – automaty na kartičky, losování, drobné výhry, tematické instalace, merch, propojení s ilustrací nebo herním světem. Před některými expozicemi stály dlouhé fronty dětí a teenagerů, kteří si přišli pro zážitek – a samozřejmě si často odnesli i knihu.
Zpočátku jsem na to koukala s nedůvěrou: není to příliš laciný marketing? Postupně jsem to ale přehodnotila a začala to vnímat jako uznání toho, že literatura je součást širšího kulturního prostoru. Kniha tam nebyla oddělená od světa her, vizuální kultury nebo fandomu. Propojení s popkulturou se týká hlavně žánrové literatury, ale ani náročnější tituly se nebrání výrazné vizuální a marketingové prezentaci. Zajímavým detailem je i to, že teenageři dostávají od státu ročně kulturní voucher ve výši 1200 NTD (zhruba 800 korun), který mohou utratit například za knihy. Podle množství mladých lidí na veletrhu je zjevné, že to skutečně využívají.
Na Tchaj-wanu jsem měla pocit, že se nikdo nebojí spojit čtení s radostí, hravostí a komunitním zážitkem. Neznamená to rezignaci na kvalitu – spíš přijetí toho, že kniha může být zároveň textem, designovým objektem i společenskou událostí.