Přijedu na hranici Hlubočep a Zlíchova a projedu Zlíchov střídavě po silnici a po chodníku. Kolem základní školy pro děti s poruchami chování vždycky zpomalím. Děti jsou na mobilech nebo se perou a smějí se.

Směrem ze Zlíchova většinu vozovky zabírají koleje a tak šlapu rychle, abych tramvaj za sebou nebrzdila. Po levé ruce míjím gruzínskou pekárnu, která nedávno nahradila mexickou restauraci, a pamětní desku Karla Hašlera, který se narodil o pár domů dál.

Následuje slepá odbočka na zatím stále zavřený Dvorecký most včetně kusu zatáčky tramvajových kolejí. Byla tu už před lety, když most ještě vůbec nestál. Oblouk nikam nevedoucích kolejí, uhýbajících z vozovky směrem do řeky, mě už tenkrát fascinoval.

Sjíždím k Lihovaru silnicí se značkou zákaz vjezdu cyklistům, ale jinak jet nemůžu, jiná cesta tam nevede.

Kolo zaparkuji na staveništi kus od autobusové zastávky Lihovar, občas fotím pár fotek pokračující stavby luxusních apartmánů kvůli vzpomínce, jaké to tu bylo předtím, a pak jdu pěšky zpátky směrem ke Zlíchovu. Naproti ústí stále ještě zavřeného mostu odbočím doprava a zhruba dvě stě metrů jdu podél kolejí.

Otvírám si čipem skleněné dveře MeetFactory, míjím barevné záchody, kde si zpravidla odskočím, otvírám další dveře do vymrzlých schodů a po nich vyjdu do druhého patra. Zkouším, jestli je vpravo už otevřeno ke kanclům a ke kuchyňce, ale většinou tu jsem první a tak na kafe dojde až pak, protože od zázemí nemám klíče.

Lezu pár metrů po žebříku do pracovny, otevřu poklop a došplhám poslední metr a půl na místo. Vypínám zvonění na mobilu a házím mobil do batohu, zapínám topení i přímotop, svlékám bundu, přezouvám se do pantoflí a případně rozsvěcím. Zapínám počítač, otvírám okno, abych vyvětrala, a pokud byly dolní dveře ke kancelářím před chvílí otevřené, jdu si udělat do kuchyňky kafe a čaj. Páku s namletým kafem u kávovaru přidržuji, protože občas vystřelí a voda s kafem pak ohodí celou kuchyňku. S oběma plnými hrnky šplhám zpátky nahoru. Věnuji se rovnou editaci části textu, kterou jsem psala předchozí den, což mi trvá hodinu a půl až dvě. Po přečtení si jdu dolů udělat první nebo druhé kafe toho dne – a pokud jsem ještě nevětrala, tak větrám a oknem se chvíli dívám na auta.

Pak se další dvě až tři hodiny věnuji práci, kterou přerušuji občasnými pohledy z okna ven na auta a zvyšováním a snižováním teploty na přímotopu. Kolem třinácté hodiny beru prázdné hrnky, pytlík s instantní čínskou polévkou, za gumu kalhot si strkám něco ke čtení a lezu po žebříku dolů. V kuchyňce si čtu během toho, co mi měkne polévka, i při jídle. Umyju po sobě misku s příbory a pak si udělám druhé nebo třetí kafe a čaj a dojdu si na záchod. V pracovně zbylé dvě tři hodiny po obědě pracuji při poslechu vážné hudby. Poté text uložím do počítače i na externí drive, který beru s sebou, vypnu počítač a stejně tak obě topení, mobil hodím do batohu, obléknu se, přezuju se, poklop zamknu na zámek a klíč na šňůrce strčím do kapsy. Sejdu po schodech, otevřu dveře, projdu lobby, kde tou dobou už funguje bar. Otevřu vchodové dveře a zamířím obloukem přes koleje zpátky na Lihovar pro kolo, kterým jedu zpět přes Baranďák do Braníka ke stejnému stojanu, kde jsem si ho ráno půjčila, a odtud jdu přes Penny, kde kupuji marmeládovou taštičku, vyzvednout z družiny dceru.