Svolnost části české literární kritiky obratem snížit své nároky tváří v tvář prodejnosti či té správné levicové angažovanosti je příkladem nedostatku víry v autonomní nástroje umělecké kritiky. Není divu. Práce kritiček a kritiků je zoufale podhodnocená.

Český rozhlas Plus si pro chystaný podcast Střepy objednal u deseti českých autorek text na ukrajinské téma v libovolném žánru. Text se mi nepsal lehce: formu bylo sice možno svobodně zvolit, ale obsah byl, co se názoru týče, nově de facto diktován zákonem. Za veřejné schvalování útoku na Ukrajinu dnes hrozí až tříleté vězení.

V těch Událostech, komentářích jste ukázala, že vůbec nevíte, o čem je současný feminismus, pronesla (parafrázuji) na mou adresu Eva Klíčová v nedávné debatě o zahraničních trendech a současné české literatuře na veletrhu Svět knihy, které jsem se účastnila.

Zatímco matka Petra Borkovce unavuje Petra Borkovce tím, že měl být raději lékařem, moje matka mi poslední léta při každé příležitosti opakuje, že číst prózu nemá cenu, protože život je stejně nejvíc. A jestli bych neměla k zapůjčení nějakou zajímavou biografii nebo autobiografii a nejlépe deník, kde je té opravdické skutečnosti největší nálož.

„Tvůj příští román ať je o vodě,“ řekl mi o Velikonocích kamarád Martin, s kterým se znám od základní školy. „Děláš aktuální témata a na vodě se to celý bude lámat,“ dodal poté, co jsem mu řekla, že můj příští román, co vyjde teď v květnu, je o střídavé péči.

„Veřejné zasedání dramaturgické rady k projektu Lipsko 2019“, na které (i pod vlivem dopisu více než dvaceti autorů) Moravská zemská knihovna první zářijový týden sezvala literární veřejnost do velkého sálu pražské Městské knihovny, mělo podobu one-man show koordinátora rady Martina Krafla; se sekundujícím Tomášem Kubíčkem, ředitelem MZK. Myslet si, že „veřejné zasedání“ znamená být jednou při tom, jak dramaturgická rada pracuje, se ukázalo jako naivní...

Po čtyřleté odmlce, na niž u autorky nejsme zvyklí, přichází Petra Hůlová s novou prózou. V té si jedna z nejčtenějších českých spisovatelek vzala na paškál další palčivé společenské téma. Tentokrát feminismus. Stručné dějiny Hnutí představují dystopickou budoucnost, v níž vládne totalizující systém založený a vedený ženami, jejichž cílem je vymýtit u mužů i ty poslední zbytky sexuální přirozenosti.

Porotci Magnesie Litery si letos neřekli „půjdeme s trendem“, prostě s ním šli. Nejde o kritiku poroty, ale o odraz ducha doby. Ten se na své mentální intervence do nějaké poroty jednoduše neptá. Přeje ženám, nemá rád establishment a hlavně: je.

Po románu, který bude „společensky angažovaný“, kritikové dlouho volali. Teď ho tu máme a je to evidentně problém. A to i pro ony kritiky, kteří po něm volali a teď mu nemůžou přijít na jméno. Jak vyšlo najevo, nevolali totiž po „společenské angažovanosti“ jako takové, ale po společenské angažovanosti určitého zcela konkrétního typu. To to nemohli říct rovnou? Ha ha ha. Tak veselé to bohužel není.

V nové, v pořadí již osmé prozaické knize vsadila spisovatelka Petra Hůlová – podobně jako v prózách Umělohmotný třípokoj nebo Čechy, země zaslíbená – na jedinou vypravěčku. Tentokrát je to žena ve středních letech, spisovatelka, autorka knih označovaných jako červená knihovna, ale také matka dvou dětí, která se utíká k alkoholu, aby se dokázala vyrovnat s vlastní neschopnosí poradit si se životem.

V knize Čechy, země zaslíbená ilustruje Petra Hůlová na jednom konkrétním lidském osudu současnou situaci ukrajinské menšiny v Čechách. Vypravěčka Olga formou nahodilých a spíš asociativně než chronologicky uspořádaných zápisků rekapituluje dobu, kterou v Čechách strávila, od příjezdu až po současnost. Do jejího vyprávění pronikají lidé, s nimiž se setkala, a jejich příběhy, ale také vzpomínky na minulý život na Ukrajině.

Ve vlivné literární příloze The London Times Literary Review vyšla 8. ledna 2010 recenze Madeline Clementsové na román Petry Hůlové All This Belongs to Me (Paměť mojí babičce) vydaný anglicky v překladu Alexe Zuckera. Petra Hůlová je tak první česká spisovatelka (po hrstce mužských kolegů), která upoutala pozornost tohoto britského listu, navíc tedy knihou, která vyšla v USA.

Asociací, které se vám při četbě knihy vybaví, může být relativně mnoho. Začněme hned obálkou připomínající nejedno komunistické vydání povinné četby na prvním stupni ZŠ (např. Gajdarova Čuka a Geka), či samotným názvem: Stanice Tajga – Stanice bouřná. S nedávno zesnuvším Čingizem Ajtmatovem Hůlová nemá společný pouze název, ale i ideu vycházející především z víry v dobro člověka, v jeho vnitřní krásu a humanismus.

Cirkus Les Mémoires je v pořadí už třetí knihou mladé prozaičky Petry Hůlové. Po Matným sklu se vrací k exotickým kulisám – část děje se odehrává v New Yorku, část v Praze a část v Asii, tak, jak se rozbíhají osudy jednotlivých postav, jejich rodin a známých.

Nová kniha Petry Hůlové se – na rozdíl od debutu v roce 2002 – na knižních pultech objevila bez velkého humbuku a mohutné kampaně, snažící se na mladou autorku všemožně upozornit. Buď je to tím, že značka Hůlová se už stala takovým pojmem, který se prodává sám, a nebo v tomto případě není zkrátka nad čím jásat.