Při snídani už si z toho děláme legraci. Na tebe mluvit nebude, uklidňuji ho, chtěl mě jenom postrašit, protože na něj sahal někdo cizí.

Jak se ona AI asistentka jmenovala, nevím, ale to asi není podstatné.

Celé se to stalo tady u nás doma asi před dvěma hodinami. Možná si myslíte, že to není pravda. A možná je vám to jedno. Jde přece o kontent, který právě teď plní drahocenný slot vaší pozornosti, a já doufám, že si s tímhle textem užijete. Sloupky na literárním webu se přece čtou kvůli tomu, že jsou něčím podnětné. Kdo je napsal a zda jsou nějak pravdivé, to přece není zdaleka tak podstatné.

Máte nějaké výhrady ohledně dosavadní přesvědčivosti tohoto textu? Řeší je příští nebo některá z dalších verzí AI.

Nejhorší je nakonec to, co přichází zevnitř: puzení zjednodušit si vše, co si zjednodušit lze; vracející se dilema, zda to či ono intelektuální úsilí delegovat na AI nebo si je (ještě chvíli) ponechat, které nakonec nevyhnutelně končí předáním veškerých kompetencí včetně těch intelektuálních a uměleckých. Naše tendence zjednodušit si život není nic nového, jen nás teď ďábelsky přitahuje možnost, že stejně zatočíme i s myšlením. A samozřejmě: AI celý tenhle proces zformuluje do slov mnohem pregnantněji než já.

Mám strach, že jsme se dostali až někam na konec a jako Greta Thunberg panikařím, že (literární) svět nepropadá panice. A možná, že propadá, ale většina z nás ji skrývá, protože nechceme působit jako technofobové, zvlášť za situace, kdy to celé vypadá tak neprůstřelně nevyhnutelně.

Poodstoupím sama od sebe a vidím ženu středního věku, jak se matlá se sloupkem pro iLiteraturu, místo aby zadala rozsah, téma, styl „ala Hůlová“, pár dalších parametrů a bylo (viz sloupek Vratislava Kadlece Nezavírej oči).

Jistě, že se psaním takzvaně seberealizuji. Ale bez komunikace s druhým to nedává smysl a jediným požadavkem na té druhé straně, straně čtenářů, bude již brzy především kontent vysoké kvality, tedy soutěž, v níž s AI neobstojím. Naše inteligence totiž není nijak výjimečná a naše prožitky jsou simulovatelné slovy bez nutnosti prožít je, a to celé algoritmus nebude stát víc než jen pár sekund nebo minut (v případě románu). Argument, že algoritmus není schopný přijít na nic nového, že pouze pracuje s tím, co už je, se dá stejně tak použít i na nás. I my pracujeme jen s tím, co už je.

A nemám tu na mysli jen oblast žánrové či mainstreamové literatury, ale i té umělecké.

Předjímáte její nutnou nepřesvědčivost? Pořeší to ta příští nebo některá z dalších verzí. A pokud vznikne něco, co je Hůlová jen tak z šedesáti procent (viz rovněž onen zmiňovaný sloupek Vratislava Kadlece), tak to mou tvorbu okrádá o smysl asi taky „jen“ z šedesáti procent. S příští verzí to bude osmdesát a to už ten rozdíl nepoznám ani já, protože můj brain rot (neboli mozková hniloba) do té doby slušně zmetastázuje a hlavně – zájem je o inspirativní čtivo a nikoli o autorstvo.

Myšlení včetně umění se stává a stane samoúčelné jako cvičení v posilovně. Zatímco se ale má za to, že když chodíte do gymu, tak jdete s dobou, tak pokud jen tak myslíte a budete myslet tam, kde to stroj dokáže stejně nebo lépe a rychleji, dívají se a budou se na vás dívat čím dál víc jako na blázna.

Ale proč přesně? Popsal by mi někdo prosím onen kýžený stav, za nímž se ženeme?