Druhá básnická sbírka Anny Gažiové (nar. 1999) Vzpomínka na soutok (Dobrý důvod, 2025) představuje po juveniliích sebraných v knížce Jak vrabec na šlahounu svlačce (tamtéž, 2022) kompozičně i poeticky sevřený celek, v němž autorčin hlas nabývá pevnějších kontur. Leccos z toho, co bylo řečeno o Vrabci, platí i pro loňskou novinku: zachycení křehkosti uplynuvšího okamžiku v soustředění na detail nebo pravidelnost rytmu, tu a tam vědomě narušená.

Kde ve Vrabci švitořili a cvrlikali ptáci (a jejich zvuku se přizpůsoboval výběr slov), protéká druhou sbírkou voda. Ta může v jedné rovině znamenat místo konkrétních vzpomínek prožitých u soutoku Vltavy a Malše, zároveň však nabývá dalších významových vrstev: stává se metaforou úzkosti, temného živlu, který přetrvává v hlubších vrstvách paměti. Může ale také promlouvat vlastním, ženským hlasem (aniž by se jednalo o proklamativní hydrofeminismus). Voda je místo truchlení – a zároveň lze řeku, kolem níž se velká část sbírky odehrává, chápat jako metaforu plynutí, a tedy i opouštění a odpouštění. Ptačí přátelé kolem ní zůstávají jako tiší (nebo naopak někdy i docela hlasití) pozorovatelé a v závěru převezmou otěže… „Spřežení sýkorek? slétly se z větví / spřežení havranů? slétli se z hnízd / spřežení racků / dokud se neztratí / nebo jim něco nevybere hnízda / hyjé! a čiřik / hyjé! a smích / průhledné nitky pod peřím / peřinka z vln a polštář z listí / táhnou tě proti proudu tam odkud přišly deště“ (s. 41).

Vzpomínka na dětství

Sbírka je stejně jako prvotina rozčleněná do tří oddílů, tentokrát nazvaných vzpomínka na…, soutok: kunstkabinet a soutok.

Do prvního a nejdelšího oddílu spadají básně-vzpomínky na různé věci, z nichž mnohé evokují období dětství (ukolébavka, království, ruská pohádka), jiné rané dospívání (polsko, sena). Vzpomínky se odvíjejí v krátkých, rytmicky bohatých obrazech, důraz kladený na určitá slova vzbuzuje dojem křehkých rituálů: „Do světa sen vchází třetí brankou, ne první“ (s. 10) nebo „Když těžítkem zatřeseš / objeví se mlha“ (s. 16). Obraz dětství vyvolávají pohádkové motivy, ale hlavně hravost, s jakou Gažiová zachází s rýmy, rytmem a aluzemi na dětská říkadla a modlitbičky: „zlatou bránou otevřenou / proudí světlo do pokoje / pod naším domem jsou krtci / a pod krtky / peklo je“ (s. 9.) nebo „mou dušičku / spánek v klíčku / andělíčku můjstrážníčku / opatruj mi – utíkám“ (s. 13). Aluze autorka nepoužívá prvoplánově: pakliže se objeví, jejich význam je pootočen, slova jsou upravena tak, aby sloužila scéně a atmosféře celku.

Básnířka v první třetině knihy vyvolává dojem světa vnímaného očima dětské víry, která je možná v něčem naivní (neuvědomuje si ještě, jaké nebezpečí jí hrozí na soutoku v kunstkabinetu), ale přináší do jejího světa zázraky, kouzla, a zahání úzkostlivou předtuchu, která je ovšem v knize přítomná od počátku. Takovému čtení napovídá i citát polského katolického kněze a encyklopedisty Benedykta Chmielowského, kterým je oddíl uvedený a který v sobě propojuje pohádkový motiv s křesťanskou spiritualitou: „Smoka pokonać trudno, ale starać się trzeba“, tedy v překladu do češtiny „Draka je těžké porazit, ale snažit se musíme“. Drak, nebo spíš Cylindrák (jak na uvedení knihy 2. 12. v Punctu tento motiv sbírky herecky zhmotnila Iryna Zahladko), se objevuje výrazněji ve druhém oddílu.

Mezi dvěma dechy

Ten je oproti prvnímu mnohem temnější a tlumenější. Za pozoruhodný lze považovat už úvodní citát z písně parodicky-rapové dívčí kapely ČokoVoko: „Mám ráda cizí slova a když vrána vráně oko klová a mně to neva.“ Zprvu se může jevit jako projev básnířčina humoru, jímž bezpochyby také je, nicméně při hlubším zamyšlení vůbec nejde o náhodnou volbu. Cizí slova jsou jasná – narážejí na ozvěny jiných literárních textů i konkrétní intertextuální narážky. Někdy mají podobu slovních spojení či „ukradených“ útržků vět, což Gažiová místy naznačuje, například hned v první básni oddílu přiznává referenci v názvu: (madame bovary c’est moi). Při opakovaném čtení lze objevit snad aluzi na máchovská „slunce jasná světů jiných“ v básnířčině „úzkosti z jiných světů“ (s. 13). Jinde nám kumulace dvojhlásek „ou“ či četnost hlásky „o“ ve spojení s postupně rozvíjenou metaforou vody připomene erbenovské „vyvalily se vlny zdola“, například: „chtěla jsem chtěla / všude byla voda / voda dokola / kolem…“ (s. 37). Kromě parodicky přiznané intertextuality zvolený citát rovněž rozvíjí pro autorku tak důležitý motiv ptáků. Jsou to vrány, které v sobě nesou kulturně podmíněný význam zlé předtuchy, nebezpečí a smrti. V úvodní básni máme obojí, cizí slova i vránu, tedy alespoň její oko. Samotný fakt, že se jedná o citaci rapové písně, je také podstatný, protože poukazuje na důležité postavení rýmu a rytmiky.

Pro druhý oddíl je příznačný motiv ticha, ale i zima, mráz, tma a čas, který se tu téměř zastavuje. Skotačivý rytmus první části mizí a nastupuje napětí, které má blízko až k zajíkavosti. Úzkost tu nedostává konkrétní tvář; drama, které se odehrává na krátkém prostoru sedmi básní, je ale téměř hmatatelné. Napětí je docíleno četnou tematizací dechu (plic, dýchání, vyfouknutí, dušení…), který jako by byl slyšet spolu s kručením břicha ve chvíli napjatého očekávání: „chvilková bezmoc kručí v břiše / (jak hloupá jsem) tak / tiše / tiše / drtíš k sobě krajíčky křídel / kávová zrnka / setkání“ (s. 25). V krátkých, temně ohraničených obrazech jako by se všechno odehrávalo ve zúženém prostoru – v úzké škvíře mezi nádechem a výdechem. Sebeoslovení tu pracuje s přerývaností, s drobnými zámlkami a náhlými zlomky vět, které evokují snahu udržet rovnováhu přes sílící neklid: „pod kůží / pod lupou / žilečky pu-uknou / pak se to pak se to / vyklube ven“ (s. 28). Ticho není prázdnotou, ale napjatou membránou, na níž se každý drobný zvuk stává událostí, která hrozí prozrazením (nebo prozřením?). Závěrečná báseň oddílu pak předznamenává obrat, který přijde v poslední třetině knihy: najednou se tu objevuje teplý červen, napětí polevuje, mráz taje, rána nabývá podoby dvou třísek v dlani, které je nutné „zahojit nechat zahojit“.

Návrat k řece

Třetí oddíl uzavírá sbírku návratem k soutoku Malše a Vltavy. Řeka se stává místem smíření a sklenuje obě předchozí části. V úvodní básni se navrací motiv dětí – tentokrát se na ně ovšem díváme s odstupem prožité zkušenosti. Tématem třetí části je truchlení, básnířka oplakává prázdný ostrov, uplynulé dětství, „tebe“, který „jsi matný / rozpitý / vpíjíš se“ (s. 39) a také sama sebe, svou vlastní bolest. „Bolí ji ještě zimomřivý den?“ ptá se v jednom z veršů jakoby mimoděk a v této otázce se zrcadlí gesto „soutoku“ – ohlédnutí za temnotou „kunstkabinetu“ a pokus ji nenásilně rozpustit v peřejích pod soutokem.

Ačkoliv to u recenzí nebývá běžné, ráda bych podrobněji rozebrala vybranou báseň „…břečťan“ (s. 12) z hlediska výstavby verše, abych na konkrétním příkladu ukázala jeho promyšlenost.

...břečťan
„jednou nás zadusí dýně a cukety
a hnízda v tújích a
listí do nebe

jednou nás podrápou tak jako omítku
úponky úponky a
mrštné kmeny

jednou tě chytí – ne dneska to nebude
utíkáš
pláčeš pod peřinou

kmeny jsou na popel listí se zakope
úponky úponky
se v tobě svinou“

Pilíři básně jsou první verše strof, které tvoří pravidelný čtyřstopý daktyl. Valčíkový rytmus strhává do víru, aby byl vzápětí přerušen a tím upoutal pozornost na slova, která do schématu metra nezapadají („listí“ je trochej), nebo jen tak trochu („utíkáš“, samo o sobě je daktylem, ale pro úplnou pravidelnost strofy by tu mělo být dvakrát). Druhé a třetí verše strof dávají dohromady v první, druhé a čtvrté strofě jedenáct slabik, ovšem ve třetí, v níž graduje napětí, je slabik jen devět. Jedenáct slabik se navíc skládá v první a čtvrté strofě (které k sobě metricky lícují: 12-6-5) jinak, než ve strofě druhé (12-7-5).

Číslo dvanáct se zároveň opakuje i v širším rámci básně, která sestává z čtyř tříveršových strof, tedy dohromady z dvanácti veršů. Počet dvanáct symbolizující dokonalý uzavřený celek je tu systematicky narušovaný a opět obnovovaný.

Když se zaměříme na hláskovou instrumentaci, výrazně tu vyčnívá sedm výskytů dvojhlásky „ou“, která evokuje kruhový pohyb, svíjení se, čímž podporuje sémantiku básně.

Gažiová pracuje s poetikou říkanek, písní i „klasických básníků“ nikoliv ve smyslu napodobení, ale jako s materiálem, ze kterého její básně čerpají hravost a rytmiku. Zároveň ale volbou slov a vázáním významů zdaleka přesahují banalitu spojovanou s těmito typy textů. Metrum je průběžně narušováno, rýmy se objevují i mizí, hláskové shody vytvářejí vlastní melodii a novotvary se rodí z potřeby přesněji pojmenovat zkušenost. Silná hudebnost zde není samoúčelná ozdoba: zvukotvorba slouží významu, myšlence, atmosféře, rozšiřuje prostor básně o rovinu vnímání, která je u jiných současných básníků a básnířek potlačená nebo jí není věnovaná taková pozornost.

Vzpomínka na soutok jasně ukazuje, že Anna Gažiová není jen autorkou jedné vydařené debutové sbírky, ale básnířkou, která vytváří křehký a zároveň promyšleně vystavěný hlas, který v krajině současné české poezie nemá obdoby.