PB

Petr Borkovec

Kdyby mi ten vzkaz neposlal, psal bych o tom, co hrozivého se mi zjevilo v koruně nebohého javoru, který letos zase obrazil třímetrovými výhony, protože ho léta špatně stříhám. Dělám si z něj vrbičku, jak mi kdysi dávno řekl nějaký úplně cizí zahradník. A připojil, že jednoho dne mi to ten javor oplatí. Což se letos v předjaří, v takové té předjarní vteřině, kdy se slunce vyřítí z mraků a začne pálit jak blázen, stalo.

Výčepní Janka Vríčanová z Furmanskej krčmy v Dolnej Štubni umřela. Hena, která mi o tom přes plot řekla, když jsem vynášel kufry z auta a ptal se, kdy a kam půjdeme na pivo, nic víc nevěděla. Vlastně si nejdřív ani nemohla vzpomenout, jak se Janka jmenovala příjmením. Potom si jméno vybavila.

Než jsem jednoho dne ke konci 20. století daroval svou šest let budovanou entomologickou sbírku chlapci, kterého jsem doučoval literární výchovu, moje srdce náleželo broukům. Celé. Především střevlíkům a květným tesaříkům. Ten hoch byl synem školníka, trpěl nějakou tělesnou slabostí, koktal a já si nemůžu vzpomenout ani na jeho křestní jméno.

… fiala se ukázala v koruně trávníku. V nekonečných plochách pučících větví bublají a mlaskají špačci. Modřence zaplavují zahradu a nejnovější špaček, který se před hodinou vylíhl z kukly a vypadá jako vyfouknutý z těžkého začouzeného skla se zlatým kropením, v nich nevěřícně čeká, jestli mu ještě někde něco nevypučí.

„Dio mio! Dio mio! Che orrore!“ Skláněli se nad kmenem stromu, který na obnažené písčině zapomněl odliv, a pokoušeli se ho převrátit. Jejich hlasy zazněly tak jasně, jako by vycházely ze samého okraje pláže a jako by směřovaly právě a jen do okenic mého apartmánu, ale byl to klam ranního mrazivého vzduchu a nepřítomného moře.

Je to tam, kde slavík zpívá v napůl opadalém ořešáku a kde se večeří kousky studené polenty. Kde psi pátrají po lanýžích, co rozkvétají pod zemí drobnými černými květy, a kde hřbitovy vypadají jako dlouhé verandy s doprovodem oblouků.

Učitel psaní mívá ustláno na velice sporných růžích a odporné rysy jeho povahy vyplouvají ke konci letního semestru na hladinu. Nikoho nic nenaučil, studenti si dál pletou povídku se vzpomínkou a báseň s kostelní zpovědí – vztek a ješitnost kantora veršů leží na vodě jako rybí zdechliny a proud s nimi nehýbe.

Koreanistka, k níž letos v předjaří a na jaře pořád jezdím, protože spolu překládáme krátké básně dávných korejských kurtizán, bydlí v paneláku na okraji města. Její sídliště není velké, je staré a mezi baráky roste řídký les a zlatice, které rozkvétají.

Plány na třicátý book club v městečku D., který měl otevřít další úspěšnou sezonu s knihami a živými spisovateli a členkám připomenout zaplacení klubového příspěvku, byly velkolepé. Eva Šedivá a Jana Konečná, zakladatelky těch knižních schůzek, uctívané moderátorky a přítelkyně české prózy, toužily své čtenářky „dokonale překvapit“.

Německá spisovatelka Christine Brücknerová a její manžel Otto Heinrich Kühner, taky spisovatel, mě pozvali do svého domku v Kasselu, abych tu prožil jeden říjen. A k pozvání připojili fotografie, na kterých jsem uviděl, že jejich domek je zepředu i zezadu zarostlý levandulí a malými růžemi a že v zahrádce stojí socha nymfy, která jde do vody. Nebo z vody. Napsal jsem, že děkuju a že přijedu.

Měsíc a tři dny nevyšla z bytu. Nechodí ani s odpadky. Nechodí na balkon, protože na balkoně číhá aerosol. Na balkoně stojí pytle s nevynesenými odpadky, které tam spouští oknem, aby nemusela otevřít balkonové dveře.

Chtěl bych si důkladně prohlédnout ledňáčka. Jistěže volného, ne v zajetí. Několikrát v životě jsem zahlédl, jak přelétá potok nebo protíná druhý říční břeh. Ale byla to jenom modrá vteřina.

Karel Gott a Richard Krajčo se před časem dohodli, že si zažertují se Smrtí, a na Vánoce nám ji přilepenou lepidlem k sesli (i s kosou) přivezli ukázat. Vánoční hit s názvem, o němž se nepochybuje, jsme slyšeli a viděli skoro všichni.

Pět měsíců civilní vojenské služby v polovině devadesátých let (víc to nebylo, protože pak jsem onemocněl), které jsem prožil jako ošetřovatel v jednom pražském domově důchodců, jsem skoro beze zbytku vytěsnil z paměti.

Moje babička Tonička nebyla moje babička. Seděla před domem na lavičce, opřená o plot, za kterým se zelenal dvůr. Na hlavičce flanelový šátek. Na sobě soustavu flanelových košil, jupek a kazajek, které bez rozdílu nazývala slovem „kacabajka“ a které za celý život nesvlékla až k té úplně poslední. A v zimě v létě tlusté žebrované punčocháče. Seděla tam, sedí tam. A vypráví.

Kousek mě svezl, tím to začalo. Přibrzdil autobus, odfoukl přední dveře, srovnal krok vozu s mým, vyklonil se od volantu, jako kdyby ho zdědil, a zlehka zavolal do deště: „Naskoč. Někam tě hodím.“

Ve středu 29. dubna zemřela po krátké nemoci v pražské Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského zřejmě nejpozoruhodnější česká básnířka posledního dvacetiletí Alice Wierpichová. Na začátku prázdnin by jí bylo 73 let.

„Tohle nevím… kdyžtak na parapet…“ Anebo: „A s tímhle asi rovnou na parapet, co říkáte?“ Vcházejí do krámu, vytahují knížky z prostorných tašek, říkají to samé v nekonečných obměnách. „Myslel jsem si, že to nebudete chtít, to nevadí. Nechte si to. Na parapet dobrý, ne?“

Včera jsem už zas někomu vyprávěl o středoslovenských vesnických hospodách – furmanských krčmách, výhřevnách, pohostinstvích U Grófa, pivnicích Koliba a Kúria, gazdovských bistrech a športbarech s názvem Lysec, Turiec nebo Podhájka.