… fiala se ukázala v koruně trávníku. V nekonečných plochách pučících větví bublají a mlaskají špačci. Modřence zaplavují zahradu a nejnovější špaček, který se před hodinou vylíhl z kukly a vypadá jako vyfouknutý z těžkého začouzeného skla se zlatým kropením, v nich nevěřícně čeká, jestli mu ještě někde něco nevypučí.
PB
Petr Borkovec
„Dio mio! Dio mio! Che orrore!“ Skláněli se nad kmenem stromu, který na obnažené písčině zapomněl odliv, a pokoušeli se ho převrátit. Jejich hlasy zazněly tak jasně, jako by vycházely ze samého okraje pláže a jako by směřovaly právě a jen do okenic mého apartmánu, ale byl to klam ranního mrazivého vzduchu a nepřítomného moře.
Je to tam, kde slavík zpívá v napůl opadalém ořešáku a kde se večeří kousky studené polenty. Kde psi pátrají po lanýžích, co rozkvétají pod zemí drobnými černými květy, a kde hřbitovy vypadají jako dlouhé verandy s doprovodem oblouků.
Šel jsem pomalu a pořádně se díval. Chůze v ještě chladném písku, který ale slunce už začalo ohřívat, byla vzrušující. Zdálo se mi, že vzdálenosti narůstají, lidské hlasy se ztrácejí a slábnou.
Učitel psaní mívá ustláno na velice sporných růžích a odporné rysy jeho povahy vyplouvají ke konci letního semestru na hladinu. Nikoho nic nenaučil, studenti si dál pletou povídku se vzpomínkou a báseň s kostelní zpovědí – vztek a ješitnost kantora veršů leží na vodě jako rybí zdechliny a proud s nimi nehýbe.
Řídil jsem a poslouchal rádio a všiml si, že dopravní zpravodajství jsou dnes plná předmětů na silnicích. Po celou cestu prudce svítilo slunce a vál mírný vítr.
Koreanistka, k níž letos v předjaří a na jaře pořád jezdím, protože spolu překládáme krátké básně dávných korejských kurtizán, bydlí v paneláku na okraji města. Její sídliště není velké, je staré a mezi baráky roste řídký les a zlatice, které rozkvétají.
Plány na třicátý book club v městečku D., který měl otevřít další úspěšnou sezonu s knihami a živými spisovateli a členkám připomenout zaplacení klubového příspěvku, byly velkolepé. Eva Šedivá a Jana Konečná, zakladatelky těch knižních schůzek, uctívané moderátorky a přítelkyně české prózy, toužily své čtenářky „dokonale překvapit“.
Neodpověděla a také se zarděla. Oba zmlkli. V dálce na moři plul a kouřil parník. Zadívali se na něj. „Pročpak nevypravujete?“ zašeptala.
Německá spisovatelka Christine Brücknerová a její manžel Otto Heinrich Kühner, taky spisovatel, mě pozvali do svého domku v Kasselu, abych tu prožil jeden říjen. A k pozvání připojili fotografie, na kterých jsem uviděl, že jejich domek je zepředu i zezadu zarostlý levandulí a malými růžemi a že v zahrádce stojí socha nymfy, která jde do vody. Nebo z vody. Napsal jsem, že děkuju a že přijedu.
Jednoho dne všeho nechat, nějak si pobalit a nadobro se odstěhovat do hotelu.
Už deset let se mi na začátku podzimu zastavuje dech. Než řeknu z čeho, řeknu, jaké to zastavení je. Nepodobá se totiž ničemu jinému v mém životě!
Překládat sloku složenou ze čtyř rytmicky uspořádaných a rýmovaných veršů je jako vzpomínat.
Karel mi napsal, že minulý víkend dělali první zahradní táborák a že to bylo fajn, akorát že rušili bažanta, co se „usídlil v blízkém cypřišovci“ a už chtěl jít spát.
Měsíc a tři dny nevyšla z bytu. Nechodí ani s odpadky. Nechodí na balkon, protože na balkoně číhá aerosol. Na balkoně stojí pytle s nevynesenými odpadky, které tam spouští oknem, aby nemusela otevřít balkonové dveře.
Chtěl bych si důkladně prohlédnout ledňáčka. Jistěže volného, ne v zajetí. Několikrát v životě jsem zahlédl, jak přelétá potok nebo protíná druhý říční břeh. Ale byla to jenom modrá vteřina.
Karel Gott a Richard Krajčo se před časem dohodli, že si zažertují se Smrtí, a na Vánoce nám ji přilepenou lepidlem k sesli (i s kosou) přivezli ukázat. Vánoční hit s názvem, o němž se nepochybuje, jsme slyšeli a viděli skoro všichni.
Pět měsíců civilní vojenské služby v polovině devadesátých let (víc to nebylo, protože pak jsem onemocněl), které jsem prožil jako ošetřovatel v jednom pražském domově důchodců, jsem skoro beze zbytku vytěsnil z paměti.
Jsem spisovatel na volné noze a kvůli wuchanské pandemii jsem se ocitl ve finančních potížích.
Moje babička Tonička nebyla moje babička. Seděla před domem na lavičce, opřená o plot, za kterým se zelenal dvůr. Na hlavičce flanelový šátek. Na sobě soustavu flanelových košil, jupek a kazajek, které bez rozdílu nazývala slovem „kacabajka“ a které za celý život nesvlékla až k té úplně poslední. A v zimě v létě tlusté žebrované punčocháče. Seděla tam, sedí tam. A vypráví.
Kousek mě svezl, tím to začalo. Přibrzdil autobus, odfoukl přední dveře, srovnal krok vozu s mým, vyklonil se od volantu, jako kdyby ho zdědil, a zlehka zavolal do deště: „Naskoč. Někam tě hodím.“
Ve středu 29. dubna zemřela po krátké nemoci v pražské Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského zřejmě nejpozoruhodnější česká básnířka posledního dvacetiletí Alice Wierpichová. Na začátku prázdnin by jí bylo 73 let.
Už jsem o tom párkrát psal: ačkoli jsem vyrostl deset minut od lesa a od dětství dělám, co můžu, nikdy jsem nenatrefil na shozené jelení ani srnčí paroží.
Zbídačený remíz, do něhož mrholí a který každou chvíli krátce zalije jarní šílené slunce. Pojďme si ten hlouček křovin, posvátný hájek mezi poli, rozebrat!
„Tohle nevím… kdyžtak na parapet…“ Anebo: „A s tímhle asi rovnou na parapet, co říkáte?“ Vcházejí do krámu, vytahují knížky z prostorných tašek, říkají to samé v nekonečných obměnách. „Myslel jsem si, že to nebudete chtít, to nevadí. Nechte si to. Na parapet dobrý, ne?“
„Tohle – a fejeton, pane? Toto – a kytka na klobouku internetového večerníku? Ani jako causerii to nevybojujete. Neruda se obrací v hrobě, Hálek už obrácen natrvalo!“
Včera jsem už zas někomu vyprávěl o středoslovenských vesnických hospodách – furmanských krčmách, výhřevnách, pohostinstvích U Grófa, pivnicích Koliba a Kúria, gazdovských bistrech a športbarech s názvem Lysec, Turiec nebo Podhájka.
Na první setkání louňovického book clubu „v anglosaském stylu“, které se konalo pátého listopadu 2019, přišli do hostince U Šafratů tři čtenáři.
Nedaleko katedrály svaté Alžběty, v Řeznické ulici v Košicích, stojí dům č. p. 35, kde prožil část dětství Sándor Márai – hvězda evropské literatury 20. století, která vyšla s velkým zpožděním. Novelu Svíce dohořívají jsme četli všichni a všichni jsme se těšili, že ji Miloš Forman zfilmuje. Sir Connery, co měl hrát hlavní roli, se taky nemohl dočkat. Nakonec se netočilo – a už nikdy nebude.
Vedle několika překrásných básní a toho, jaký je správný poměr ginu a vermutu v Martini (Flemingův Vesper poté zbledl a zůstal bledý), jsem si u anglického básníka Wystana Hugha Audena přečetl, co odpovědět, když se mě někdo zeptá, čím se v životě zabývám.
