První napsal – rok co rok se opakuje, abych řekl pravdu – Ivan Bunin: „Co děláte? Já nic. Jen čtu – a to je všechno. Koupání už skončilo.“
Co přesně čte, nepíše. Myslím, že korekturu něčeho, co sám napsal. Ihned si přesně vybavím jeho verandu, psací stůl s puntičkářsky vyrovnanými knihami a papíry, naškrobenou bílou košili, v níž vždycky pracoval, s rukávy vyhrnutými nad lokty tak vysoko, až to působí, jako by se chystal k umývání. Vidím sám sebe, jak před ním stojím s básněmi a strašně toužím, aby mi je pochválil. Aspoň jednu. Nebo něco v nich. Je to tak dávno, že mi připadá, jako by před mým idolem stál v rozpacích někdo jiný, kdo se mi jenom podobá.         
Dívám se tam, dlouho mhouřím oči do slábnoucího slunce a snažím se starou scénu nějak zaostřit.
Možná mu s tou korekturou křivdím.

Síla Buninovy věty s koupáním – stejně jako síla mnoha jeho jiných vět – neslábne a já letos viděl a slyšel docela působivý „konec koupání“. Byla to jedna vteřina. Bylo to zaklapnutí léta. Tři události, co se propletly:
Kapky deště, které se v obci Ďanová z ničeho nic na rybník položily z jednoho konce na druhý jako lehký kroužkovaný koberec. V tom okamžiku opilý otec na vedlejší dece drsně usadil svého velkého hubeného syna, jehož nikam nepřijali, když prohlásil: „Člověk, který se v životě neusmál, nemůže jít na číšníka!“ Vzápětí z vody vykřikla dívka, spíš ještě holka, poněvadž jí ryba zaklepala na stehno – její pronikavý výkřik byl nepřípadně zoufalý a všichni na břehu se vylekaně ohlédli. I otec, i syn. Holka se vyřítila z vody, kroužkovaná podlaha rybníka osaměla a mně se ten konec sezóny líbil tak, že jsem si umínil, že ho nikdy nikam nenapíšu.
Ale zpět ke vzkazům. Hned po Buninovi se – taky od vody – ohlásil Jan. I on je spisovatel – a dokonce bych řekl, že o bílých košilích na čtení a psaní má podobně kladné mínění jako autor Temných alejí. S tím rozdílem, že na rozdíl od Bunina si určitě myslí, že bílá košile může být pod límečkem trochu špinavá, ale rozhodně musí být pečlivě vyžehlená. Jan mi napsal o vážkách, kterých si povšiml na lesním koupališti v nějaké Borové. Prý si na mě vzpomněl, že by se mi líbilo, jak jim „už podzimní světlo odražené od zvlněné hladiny scanovalo břicha a pak prolétaly bezpečnostními rámy“. Odepsal jsem mu, že bych „scanování“ v té větě vypustil, aby „bezpečnostní rámy“ vstoupily do hry nečekaně a zpětně ovlivnily světlo odrážející se na tělech vážek. Zkrátka, aby si čtenář to prosvícení, ten letištní rentgen doplnil sám. A vytkl jsem mu slovo „břicho“. Vážky mají zadeček!
Jan odpověděl, že jsem „poněkud žlučovitý“, že mě chtěl jenom potěšit, a dodal, že „oscanovaný zadeček“, který si čtenář podle mého návodu domyslí, nepovažuje za „bůhvíjakou výhru“. Plus pronikavé P.S.: „Zdá se mi, milý příteli, pravděpodobné, že usycháš v pobřežní vegetaci. Není to předčasné? To já se ještě koupu a vodoměrky přede mnou v rovině pohledu utíkají… Ty už na ně jenom vzpomínáš.“
Trochu jízlivé fantazie a stylistiky nakopnuté pichlavostí – a jak přesná vize!
Jan je dobrý spisovatel.         
Už jsem mu neodepsal.
Do pobřežní vegetace dorazil ještě vzkaz od Zdeňka. Zdeněk teď píše málo a ještě méně vydává, ale u jeho psacího stolu by mělo v rozpacích postávat mnoho z těch, kteří vydávají – včetně mě samozřejmě – a doufat, že jim alespoň něco pochválí. Zdeněk mi podrobně popsal domek v horách, z něhož má dobrý výhled a kde se svou ženou tráví konec léta, a odstavec věnoval hlemýžďům. Píše: „Máme tu letos úplné hlemýždí orgie, a jak to tak sleduju, ti hlemýždi na to opravdu nespěchají. Rozdávají si to spolu klidně hodiny, já je samozřejmě při tom nevyrušuju, ale jak je občas při tom zahlédnu, tak z toho mám celkem slušný požitek nebo jak to napsat. Já jim to přeju. Zvyšuje se tady hustota hlemýždího obyvatelstva. Bůh ví, kdo nás jednou nahradí.“
Nádherný!
Napadá mě, že Zdeněk by mohl být ten hubený syn z deky u rybníka, který otce neposlechl a ačkoli se v životě neusmál, na číšníka šel. Lepší charakteristika jeho psaní mě nenapadá.
Co mě ale napadá a co na konci sloupku jasně vidím: Jan ani Zdeněk mi žádné smutné vzkazy nepíšou. Ačkoli léto končí, moji nejmilejší známí píšou novinky a docela pozoruhodné nabídky. Čtu je s přemáháním, vždyť čekám smutné vzkazy a zlomené reportáže z letovisek, v nichž se uklízí. Kolem mě trčí židle vzhůru nohama, vytírá se a slunce olizuje černé lino, které ne a ne vyschnout.
Tak díky.
Ale stejně – ještě že mám toho Bunina.