I když básnířka a nakladatelská redaktorka Iva Jakimiv (nar. 1984) své texty publikovala v časopisech Revue Souvislosti, Protimluv, Host i Tvar, rozhodně nepatří k autorkám, které by chrlily jednu sbírku za druhou, ba naopak. Debutovala před dvaceti lety sbírkou veršů Noc na denním pořádku (vlastním nákladem jako Iva Dvořáková, 2006). Následoval titul Zapálit oheň v letním dni (Pavel Mervart, 2017), kde už Jakimiv pracuje s chronologií času a zasazením textů do určitého místa. V této poetice evidentně pokračuje, a navíc do ní vnáší i závoj tajemna a magie, o čemž svědčí aktuální básnická skladba Onde (Protimluv, 2025). Verše z této knihy již byly oceněny v rámci literární soutěže Básně SK/CZ 2024. I proto není nijak překvapivé, že se Onde může pyšnit nominací na Pale Five Capital Literu za poezii.

Nevěsta, stařec, pokušitel a já

Onde představuje básnickou skladbu tvořenou dvaadvaceti básněmi. V nich dochází k opakování motivů i subjektů, takže při četbě vzniká dojem přísně komponované celistvosti, a přestože každý z textů obstojí jako samostatná báseň, teprve společně utvářejí bohatý intimní svět lyrické mluvčí. Ta je jedním ze čtyř průvodců, které v knížce nalistujeme. V rámci básnických promluv jí přísluší nejvíce prostoru, jenž vyplňuje dumáním, pozorováním a prožíváním. Spolu s ní se v textech objevují nevěsta, stařec a pokušitel. Možnosti intepretace jsou v tomto ohledu široké; jednotlivé subjekty nicméně můžeme vnímat jako vnitřní rozpory lyrické mluvčí. Nejsou jen pouhým stínem – stávají se součástí osobnosti, mají své osobité myšlení, názory i způsoby chování v závislosti na situaci. Jako kdyby šlo o imaginární přátele, kteří nám neustále stojí po boku: „Stařec se intuitivně krčil / před dotykem tenkých šlahounů / a nevěsta, nejistá, / nožem do země vyrývala kostnaté tváře“ (My čtyři. Spaní venku., s. 19). Subjektům jsme zajisté schopni dát charakteristiky na základě jejich působení, nikdy ovšem nebudou zcela určující. Jejich symbolická hodnota je dána nejen chováním, ale i významem jejich existence. Nevěsta, která čeká na své „ano“; stařec, který s moudrým výrazem, rozvahou a současně obavou vyhlíží, co bude dál. A samozřejmě pokušitel, v němž se snoubí odvaha, slabost i honosná sebestřednost: „Přehazuje z ruky do ruky stíny, pokušitel, / a nabaluje na ně prach / a pyl a kouř a všechno, / co se tady objevuje ve vzduchu“ (My čtyři. V krajině. Pokušitel., s. 17). Právě pokušitel přináší do básní aspekt mystiky a tajemna. Jako by se kolem něj vinul opar mlhy, skrz nějž nelze prohlédnout. Stejně tak skrz něj nevidí žádný ze subjektů.

V hlavní roli čas

Jednotlivé texty postupně poodkrývají i chronologický děj, ovšem v poněkud rozpitém tvaru. Básně se odehrávají od ledna do února následujícího roku, což můžeme lehce vyčíst z motivů, obrazů, případně i ze samotného jazyka: „Serpentýnami srpna se proklikatit. / Bez ohlédnutí, samozřejmě, / kdo by se vracel k předchozím samotám“ (Tu. Touha., s. 26).

Onde toho však nabízí mnohem více. Patrná je pečlivá práce s jazykem, který místy přechází do nářečí i cizích slov. Čtenář však nemusí sahat po slovníku – to, co celou básnickou skladbu jazykově tolik ozvláštňuje, je totiž hra se zvukomalebností. „Stárla jsem každým okamžikem. // Kde je? / Onde é? / Où est?“ (Onde. Leden. Neapol., s. 48). V průběhu četby narazíme na angličtinu, latinu, italštinu, francouzštinu a nejčastěji portugalštinu. Vše je ovšem podmíněno zvuku, který je pochopitelně přirozenou součástí jazyka. Stejně účinně autorka pracuje s rytmizací textu: „Kdybych si nepřečetla název, / nikdy bych ho nepoznala. / Anebo je to tak, že každého zpřevrátí jinak. / Nebo je to tak, že // Ge no va // znova a znova nově dokáže prolnout linie / lodí, louten, kolejí a lan“ (Onde. Janov., s. 16). Přes veškerou jazykovou různorodost, zvukomalebnost i zvukovost je třeba zmínit, že jsou básně velmi civilní – přirozené a i přes občasnou tíživost velmi lehké. Přechody mezi jednotlivými měsíci jsou plynulé a lyrická mluvčí působí klidně, což je dáno tím, že drama do sebe vtahují zbývající subjekty. „Kus noci se utrhl / a vpadl do jiné tmy. // Hodně jsme si toho předpověděli. // Nevěsta stojí ve stínu / a odloupává / z hrubých zdí světa / jeho napodobeniny. // Onde je eden, chceme-li“ (Tu. Znovu srpen., s. 31).

Klubko nitě

Onde působí jako klubko nitě, které se rozplétá, zamotává, ohýbá a natahuje. Slova, obrazy, souzvuky i motivy jsou navzájem provázané, i když to na první pohled nemusí být nutně vidět. Tento vjem umocňuje i působivý výtvarný doprovod Jana Měřičky. Vše ve sbírce se odehrává tu i onde, neustále dokola, a přitom neschematicky: „Zájmena a náhodně otevřený slovník: // malebný / málem / malér // Slova do skupinek. / Ta od m, / ta ohebná, / ta ukazující“ (Potkat Tebe., s. 22). Podobných sbírek, které staví na promyšlené vnitřní provázanosti motivů, práci s jazykem a postupném odkrývání významových vrstev, nalezneme v současné české poezii málo. Vzpomenout můžeme na Červeného obra Terezy Bínové, z básníků 20. století pak můžeme v Onde nalézt ozvuky Karla Šiktance či Oldřicha Mikuláška. Jakimiv však cíleně nepoukazuje na nic; nic nenapodobuje. Napsala silnou básnickou skladbu, která nutí k opakovanému čtení, a tudíž čtenáře vybízí i k opakovanému objevování dalších a dalších vrstev. Její síla ovšem spočívá rovněž v tom, že umí pohladit i proti srsti: „Dny jsou nezbavené ostrých hran. // Cesta, kterou se prodere báseň, / nebývá schůdná pro člověka“ (Tu. Únor., s. 49).