Učitel psaní mívá ustláno na velice sporných růžích a odporné rysy jeho povahy vyplouvají ke konci letního semestru na hladinu. Nikoho nic nenaučil, studenti si dál pletou povídku se vzpomínkou a báseň s kostelní zpovědí – vztek a ješitnost kantora veršů leží na vodě jako rybí zdechliny a proud s nimi nehýbe.

Koreanistka, k níž letos v předjaří a na jaře pořád jezdím, protože spolu překládáme krátké básně dávných korejských kurtizán, bydlí v paneláku na okraji města. Její sídliště není velké, je staré a mezi baráky roste řídký les a zlatice, které rozkvétají.

Plány na třicátý book club v městečku D., který měl otevřít další úspěšnou sezonu s knihami a živými spisovateli a členkám připomenout zaplacení klubového příspěvku, byly velkolepé. Eva Šedivá a Jana Konečná, zakladatelky těch knižních schůzek, uctívané moderátorky a přítelkyně české prózy, toužily své čtenářky „dokonale překvapit“.

Německá spisovatelka Christine Brücknerová a její manžel Otto Heinrich Kühner, taky spisovatel, mě pozvali do svého domku v Kasselu, abych tu prožil jeden říjen. A k pozvání připojili fotografie, na kterých jsem uviděl, že jejich domek je zepředu i zezadu zarostlý levandulí a malými růžemi a že v zahrádce stojí socha nymfy, která jde do vody. Nebo z vody. Napsal jsem, že děkuju a že přijedu.

Měsíc a tři dny nevyšla z bytu. Nechodí ani s odpadky. Nechodí na balkon, protože na balkoně číhá aerosol. Na balkoně stojí pytle s nevynesenými odpadky, které tam spouští oknem, aby nemusela otevřít balkonové dveře.

Soubor Sebrat klacek přináší prozaické texty, které ve většině ohledů navazují na předcházející obdobnou sbírku Petříček Sellier & Petříček Bellot. Počítají se čtenářem, který se hlavně dokáže naladit na poklidnou notu pozorování okolního světa. Přesto si autor občas neodpustí do čtenáře tak trochu šťouchnout.

Chtěl bych si důkladně prohlédnout ledňáčka. Jistěže volného, ne v zajetí. Několikrát v životě jsem zahlédl, jak přelétá potok nebo protíná druhý říční břeh. Ale byla to jenom modrá vteřina.

Karel Gott a Richard Krajčo se před časem dohodli, že si zažertují se Smrtí, a na Vánoce nám ji přilepenou lepidlem k sesli (i s kosou) přivezli ukázat. Vánoční hit s názvem, o němž se nepochybuje, jsme slyšeli a viděli skoro všichni.

Pět měsíců civilní vojenské služby v polovině devadesátých let (víc to nebylo, protože pak jsem onemocněl), které jsem prožil jako ošetřovatel v jednom pražském domově důchodců, jsem skoro beze zbytku vytěsnil z paměti.

Moje babička Tonička nebyla moje babička. Seděla před domem na lavičce, opřená o plot, za kterým se zelenal dvůr. Na hlavičce flanelový šátek. Na sobě soustavu flanelových košil, jupek a kazajek, které bez rozdílu nazývala slovem „kacabajka“ a které za celý život nesvlékla až k té úplně poslední. A v zimě v létě tlusté žebrované punčocháče. Seděla tam, sedí tam. A vypráví.

Kousek mě svezl, tím to začalo. Přibrzdil autobus, odfoukl přední dveře, srovnal krok vozu s mým, vyklonil se od volantu, jako kdyby ho zdědil, a zlehka zavolal do deště: „Naskoč. Někam tě hodím.“

Ve středu 29. dubna zemřela po krátké nemoci v pražské Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského zřejmě nejpozoruhodnější česká básnířka posledního dvacetiletí Alice Wierpichová. Na začátku prázdnin by jí bylo 73 let.

„Tohle nevím… kdyžtak na parapet…“ Anebo: „A s tímhle asi rovnou na parapet, co říkáte?“ Vcházejí do krámu, vytahují knížky z prostorných tašek, říkají to samé v nekonečných obměnách. „Myslel jsem si, že to nebudete chtít, to nevadí. Nechte si to. Na parapet dobrý, ne?“

Petr Borkovec byl vloni nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. Nijak by nepřekvapilo, kdyby se mezi nominovanými objevil i letos – ačkoliv v jiné kategorii. Na konci loňského roku totiž vydal tento autor knihu fejetonů, sloupků a kratších próz nazvanou Petříček Sellier & Petříček Bellot. I kdyby to však nakonec s cenou Magnesia Litera nevyšlo, jedno ocenění už Borkovec získal – cenu Tvárnice časopisu Tvar, kterou mu udělil kritik roku Jan M. Heller.

Včera jsem už zas někomu vyprávěl o středoslovenských vesnických hospodách – furmanských krčmách, výhřevnách, pohostinstvích U Grófa, pivnicích Koliba a Kúria, gazdovských bistrech a športbarech s názvem Lysec, Turiec nebo Podhájka.

Nedaleko katedrály svaté Alžběty, v Řeznické ulici v Košicích, stojí dům č. p. 35, kde prožil část dětství Sándor Márai – hvězda evropské literatury 20. století, která vyšla s velkým zpožděním. Novelu Svíce dohořívají jsme četli všichni a všichni jsme se těšili, že ji Miloš Forman zfilmuje. Sir Connery, co měl hrát hlavní roli, se taky nemohl dočkat. Nakonec se netočilo – a už nikdy nebude.

Záslužné leporelo, které generačně rozdělené společnosti připomíná skutečnost, že nesoběstačné dítě a nemohoucí starý člověk potřebují k životu stejné věci. Čím pro nás tyto obyčejné předměty jsou, ukazuje s pozoruhodnou laskavostí a obdivuhodnou uměleckou invencí.

Měl jsem štěstí a v jednom zastrčeném, trochu zanedbaném hotelu v Evropě potkal spisovatelku Bianku Bellovou. No, štěstí… víme, že Bianca má v posledních letech z českých autorů nejvíc zahraničních výjezdů, takže je na literárních cestách každý druhý den a v hotelové chodbě jsme ji – my, čeští autoři – už potkali všichni. Ale přesto.

Hyacinty už dávno lezou. Slunce pálí do harampádí, kterého přes zimu přibylo nejenom na půdě, v kůlně, v zahradním altánu, ale taky pod postelí, na nočním stolku, v mobilu a v tajném šupleti s dopisy, eury a starými snubáky. Zloději na jaře makaj od nevidim do nevidim; nový lesklý rejče mizej dřív, než je poprvý polkne vlhká zem.

„Je to trapný a fakt nekonečný. Co je to?“ Správná odpověď: autorské čtení. Hodinka utrpení s autorem, o níž Karl Kraus kdysi prohlásil (jako obvykle tak, aby holky koukaly), že „když spisovatel čte, je to, jako když kuchař jí“.

Listopad rve, co může, rozednění trvá do setmění a kniha básní nepřitahuje – nežli přejdeš od jednoho rýmovaného čtyřverší ke druhému, čtyřikrát tě sevře širá chandra.

Nová básnická sbírka Petra Borkovce Herbář k čemusi horšímu zaujme nejen svým tajuplným názvem. Autor, jehož knihy budí pozornost dlouho předtím, než jsou publikovány, přichází s opulentní sbírkou plnou humoru a nadsázky, v níž vedle přírodní lyriky nalezneme medailony pornohereček a vedle útržků z internetových diskusních fór vzletnou češtinu obrozenců.

Lilo. Když konečně ve čtvrti Connewitz, kam zabloudil, natrefil na otevřené bistro, bez rozmýšlení se celou dlaní opřel do skleněných dveří. Přivítal ho barmanův kyselý obličej, za kterým se ukrývalo vyčítavé souvětí pojednávající o klice a její úloze v dějinách lidstva.

Luhačovice a Lido di Dante – dva místopisné názvy spojuje počet slabik, výletní charakter a poslední červnovou sobotu také Petr Borkovec. Do valašského lázeňského centra přijíždí číst z knížečky povídek z místa v severní Itálii, odkud pochází jeho žena. Zná je jako své boty, ale v Luhačovicích je poprvé. „Dobré, že?“ říkám. „Moc pěkné,“ přisvědčí, „vy jste odtud?“ „Ze Zlína.“ „Jak je to daleko?“ „Třicet.“

Na předměstí L’Aquily jsem vrátil vypůjčenou regatu, vylíčil majiteli autopůjčovny všechny útrapy, které mi „květ jeho stáje“ (majitelův týden starý výraz) způsobil, doplatil 200 tisíc lir (ten mluvka, který se jmenoval Foscolo, chtěl 300) a šel hledat bar. Trvalo mi to, byla siesta.

Po obědě jsme vyšli z jasně a prudce osvětlené gymnaziální jídelny na ulici a zůstali stát u zábradlí. Zavřela oči, přitiskla si na rozpálenou tvář ruku s dlaní vytočenou ven a řekla tři začátky tří vět: „Pane bože, já se červenám… To mezi námi je literatura, kterou nečtu… Konec, studente…“

Spisovatelé do knihoven. Tenhle nápad dostal nevím přesně kdo a nevím, jestli ho odněkud neokopíroval. Ale to nevadí. Deset spisovatelů jezdí od loňského září číst a mluvit do knihoven v celé zemi. Každý měsíc jedna veřejná knihovna. Jezdím taky.

Dante je pohřbenej v Ravenně, má to pěkný, celý ve zlatě a ve stínu, po kterejch teče voda z kašniček, a kolem rostou černozelený bobkový keře a stříbrný olivovníky s kmenama, co vypadaj jak termitiště, akorát že mě nepustili až úplně dovnitř, protože mi Alice jenom tak, z rozpustilosti, kterou v ní „pokaždý nastartuje Itálie“, schovala tričko do květináče na piazza Catone, a bez trička se dovnitř nesmělo (nahý bezhlavý přeškrtnutý tělo na kryptě).

Soubor obsahuje dvanáct povídek, z nichž každá je nějakým způsobem spojená s Itálií – nejčastěji s letoviskem Lido di Dante, které se nachází několik kilometrů od Ravenny. Přestože se toho v povídkách vlastně moc neděje a autor se většinou namísto rozvíjení děje oddává pomalému, trpělivému pozorování, je jejich četba bezmála dobrodružství.

Konečně je tu taky poezie, která je podivně, jedinečně vtipná a současně postrádá humorek. Vtipná tak, jak je to snad v poezii jedině snesitelné: bolestně, ironicky, úzkostně, těžce. Začal ji psát, mohlo by to být překvapení, Petr Borkovec. Jeho předchozí tvorba je nejnovější sbírkou Milostné básně vhozena do jiného nasvícení. Asi jsme to celé ty roky, co jednotlivé kousky z Milostných básní vycházely časopisecky, brali jen vážně.

„Z berlínské ulice je vidět na měsíc, v berlínských ulicích dlouží se lidský stín,“ psal před osmdesáti lety ruský exilový neoklasicista Vladislav Chodasevič v básni o nočních tazích větrnými ulicemi „macechy ruských měst“. Bloudili tenkrát v trojici – Chodasevič, Nina Berberovová, Andrej Bělyj.

Jako by si Petr Borkovec ve své nové knize (knize krátkých próz, prozaických a básnických sentencí a básní) vymezil jiný půdorys. Ptáme se, je to ten stejný Petr Borkovec, jak jej známe z předchozích knih? Je, jen nabízí jinou, novou polohu, rozkrývá jinak svou ustálenou poetiku právě na půdorysu jiného, přijatého města (měst), kde pobýval delší časový úsek.