Mám tuhle větu naší knihovnice rád – chodím kvůli ní mezi manželky, rozhlížím se a přemýšlím o tom, že naše obec by si zasloužila svého Eurípida, který autorsky stvoří černošickou Médeu. Nebo alespoň svého Sofokla, toho suchara, aby „podpořil náš vnitřní klid“ a „spolu se čtenářem hledal řešení“ (stále knihovnice) ohledně otázky, kdo v naší obci, vzdálené osmnáct kilometrů od Prahy, rozkazuje. Starosta jménem Kořínek, který v naší obci rozkazuje čtyřicet let nebo tak nějak, autorsky myslí, že bohové.

Rád bych, věřte mi, byl Eurípidem naší suburbie – bohužel nejsem; zmůžu se sotva na jeden krátký chór, antickou obecní kroniku. Na nejmenší dílek naší příměstské tragédie, nic víc. Ale zazpívám to čistě, doufám.

Letošní černošický Školní ples ve sportovní hale se vydařil. Pod nazdobenými basketbalovými koši tančili všichni! Když se končilo a po palubovce se ploužil poslední přiopilý pár, u stolu nejdůležitějších chlapů se rozběhla debata o tom, kdo má doma jaké zbraně. A kolik. Chvíli se vzrušeně šeptalo, ale jakmile začaly vzduchem lítat glocky a walthery a samonabíjecí dlouhé beretty, už se na všechno kašlalo. Chlapi řičeli a bouchali do stolu, a jakmile se hovor stočil k superdrahým pancéřovým skříním na dlouhé pušky, vášně propukly naplno a mezi manažerem džusů a manažerem dřevohliníkových oken se strhla hádka. Krátká, protože místostarosta (senior manažer solárů) spor utnul spravedlivým zvoláním, které nepřeslechli ani ti, co před halou hltali poslední cigaretu.

„Na rovinu, chlapi, je tady někdo, kdo nemá doma flintu?“
„Já,“ řekl jsem a přestal tančit.

Manažer slunce se vyboulil od nejdůležitějšího stolu, tlustý a rudý, rozpřáhl ruce mým směrem a zahlaholil něco, co téměř ukojilo moji touhu stát se Aischylem našeho předměstí. Byl jsem tak blízko!  

„Pojď na mou hruď, barde jeden černošická!“

A smutně dodal: „Půjčit ti nic nemůžu, ale až se to semele, máš rezervaci v bunkru u mě doma. A nalož i ženu, byla by jí škoda.“

Jednoho večera minulý týden se u nás doma zastavila nová sousedka. Přišla se představit, ačkoli přes ulici bydlí už dva měsíce, zdravíme se a já vlastně myslel, že jsme tak nějak samosebou představeni. Po chvíli u čaje se ale ukázalo, že nás chce především požádat, zda bychom jí nepůjčili cestovní boudu pro psa.

„Všimla jsem si, jak je krásná a veliká a že vám zbytečně leží na terase,“ prohlásila a já ucítil slabé mrazení.

Ukázalo se, že důvod, proč nás o ni přišla požádat, je složitý. Má, jak samozřejmě víme, kocoura, který žije venku. Ale sousedé z té velké vily na konci naší ulice s tím nesouhlasí – kočka má být doma a netoulat se po zahradách. Hned, jak se přistěhovala, ji prý kvůli tomu nahlásili na policii.

„A víte, co mi provedli teď? Nejdřív si Odina – tak se můj kocour jmenuje – vzali k sobě do baráku, normálně si ho přivlastnili, vůbec ho nepouštěli ven, a dneska mi telefonovali, že se u nich pořádně nažral a „konečně je spokojenej“, tohle mi řekli, věřili byste? A taky, že s ním byli u veterináře, který zjistil, že je nemocný, že má kočičí AIDS a ještě něco dalšího a že do půl roku umře. Mám si pro něj hned přijít a zaplatit jim tři tisíce šest set za to vyšetření.

„No to snad není možný,“ řekli jsme třikrát za sebou.
„Ale k čemu potřebujete tu psí boudu?“ zeptal jsem se – a moje žena se na mě vyčítavě podívala.

Odpověď ale překvapila i ji.

„Protože… aby viděli… protože jsou tak zlí a arogantní a já se před nimi hrozně stydím – chci mít v ruce něco drahého.“

Nevím co, ale s lékárnou v našem vilovém městečku není už dlouho něco v pořádku. Na první pohled vypadá jako jiné lékárny, ale zdání klame. Všichni v obci si toho – alespoň se domnívám – dávno povšimli, anebo alespoň pokud jde o lékárnu sdílejí určité obavy, ale nikdo o ničem nemluví. V místním zpravodaji o lékárně a jejích potížích také nepíší – jenom tam vychází ten stále stejný inzerát se stále stejnou otevírací dobou. Lékárna – jak vím z toho inzerátu – nemá název. Lékárna. Jednou jsem se zeptal na poště, jestli se tam něco zvláštního neděje, ale nevěděli. Prý se povídalo – naklonila se ke mně vedoucí pošty, v ruce vějíř stíracích losů –, že magistr s magistrou kdysi pověsili na dveře cedulku „Máme zavřeno, protože máme vztek.“ Ale prý to hned sundali. A je to dávno. Od té doby – řekli mi na poště – se nic podobného neopakovalo.

Černošická Slánka bývala za první republiky slavný hotel s křišťálovým plesovým sálem – teď je to ubytovna, kde pronajímají pouze levné „dlouhé“ pokoje. „Dlouhé“ znamená na měsíc a víc. Můj známý, manažer funkčních větrovek, mi nedávno v Koblize (tak se u nás jmenuje hospoda) vyprávěl o tom, jak se mezi rozchodem a rozvodem s první manželkou na Slánce ubytoval. Kvůli dětem, ujistil mě dvakrát. Celou první noc, líčil mi, seděl ve smradlavém hotelovém pokoji a civěl do zdi, a když ho ve čtyři ráno přemohl spánek, někdo zaklepal. Za dveřmi hotelového pokoje stál vyděšený pár neznámých starých lidí. Prosili ho o pomoc. Ale s čím? Nebyl to schopen pochopit. Postupně vyšlo najevo, že ti dva jsou sourozenci, bydlí ve vedlejším hotelovém pokoji a mají fenu, která ve vaně vrhla čtyři štěňata. Zítra nebo pozítří, vysvětlovala žena, si prý pro Timu – tak se fena německého ovčáka jmenovala – a ty malé přijede sestra z Moravy, ale do té doby se štěňata za nic na světě nesmějí prozradit před majitelem hotelu. Vyhodil by je na hodinu. Jenže – bratr nikdy nechodí ven sám, protože je nemocný a má panický strach z lidí. Zároveň nemůže sám zůstat se štěňaty, protože je vůbec nedokáže tišit.

„Snažně vás prosíme, nešel byste s naší Timou ven? Nebo nezůstal v našem pokoji se štěňaty? Jenom dneska. Možná ještě zítra. Prosíme vás.“

Můj známý, manažer větrovek, si vybral venčení. Do pokoje těch dvou se mu nechtělo. Chvilku se s Timou motal kolem hotelu a potom – co byste řekli, že udělal? Vydal se ke své vile, schoval se za plot do bezlistých větví, kouřil jednu od druhé a díval se.

„Stál jsem tam nejmíň dvě hodiny. Úplně jsem v tom plotě zamrzl. “
„A cos viděl?“ zeptal jsem se.
„To je právě to,“ řekl a rozplakal se.

Pak dodal: „V garáži se svítilo.“

A ještě: „Jsem strašnej debil.“