Odstavec, který jsem odeslal jako omluvu za to, že jsem se přes dva měsíce neozval, ačkoli předtím jsem dokola korespondoval o „brzkém shledání“ (tahle formulace tě měla varovat!), jsem napsal už na začátku září v jiné povídce, s níž jsem si vzápětí nevěděl rady a nechal ji ležet. A potom jsem ho z ní vytrhl a poslal jako omluvenku. A za necelý týden jsem ho zařadil do nové, úplně jiné povídky. Té, kterou sis teď přečetla. Nesnášíš mě?

Posílám ti tedy i tu původní prózu (je to takové vybavování si starých obrazů než co jiného, ačkoli nic z toho se nikdy nestalo), abys mou špatnou povahu a spisovatelskou bídu mohla přehlédnout komplet:

„U plotu a v plotu zeleninové zahrady, v části, kterou stíní jabloň s obrovskými měkkými jablky, co se celá léta kazí už na větvích a na zem padají černá jako pečená, je místo pro květy říjnového slunce. Stísněný a nevýhodný plácek pro jiřiny a drobné chryzantémy, do nichž bouchají shnilá jablka. Moje babička do těch několika fialově a hnědočerveně zářících trsů vstupovala s tolika jmény! Astry, dušičky, georgíny, nesmrtelky, listopadky, hvězdice, podzimní sasanky a jiřiny, jiřinky, mexikánky a slámy a všesvaté chryzantémy. Pletl jsem si je odjakživa – a míchal do toho všeho i afrikán! Motám to pořád. Ale to nevadí.

Před asi čtyřiceti lety nařezala babička obrovitánskou kytici jiřin a hvězdic a vyslala mě s ní k farské hospodyni, aby měla čím vyzdobit oltáře. Farská hospodyně (jmenovala se myslím Veselková) věřila v Boha především kvůli květinám a kostel po celý rok vypadal jako floristický skleník. V říjnu, když se přiblížily Dušičky, proměnila hospodyně presbytář v obří ametystovou geodu s listopadkami místo krystalů.

Pršelo.

A na faře bylo zamčeno.

Chvíli jsem se s mokrými georgínami motal po farské zahradě a vyskakoval do spodních oken fary. Při jednom pokusu zahlédnout za sklem hospodyni nebo faráře nebo oba (různě jsem tehdy o těch dvou fantazíroval a využíval situace, to v každém případě!) mi do vzduchu vyletěl tučný prostředek kytice. Vysbíral jsem podzimní sasanky z trávy, ulomené květy aster nacpal do kapes, jakžtakž to celé poskládal zpátky – a protože pršelo čím dál víc, zavěsil jsem se vší silou na kostelní dveře, hnul s nimi a vklouzl dovnitř.

V prázdném kostele panovalo nečekané šero, déšť se najednou ozýval z veliké dálky a teplo, které mě obklopilo, bylo taky překvapivé. Stál jsem pod kůrem a z výšky nad hlavou, z nejvyššího bodu zaslechl tiché vytrvalé šramocení nějakého nenápadného ptáčka. V paměti mi až dodnes uvízl ten zvuk i také jeho strojené pojmenování, šramocení nenápadného ptáčka. Nejspíš jsem to tehdy někomu vyprávěl a zvuky takhle nazval. Nebo to tenkrát poznamenal někdo jiný.

Ale nebyl to ptáček, co šramotil do ticha. Na lešení, které se plazilo až nad vršky nejdelších varhanních píšťal a dál, až někde pod stropem, v klenbě, hnízdil člověk. A to skromné kutání byl zvuk toho, čím se zabýval. Něco nahoře maloval, natíral zlatěnkou nějakou lehkou ozdobu nebo výstupek v omítce. V prostoře se střídal šelest štětce, šustění látky, ozývaly se klapoty předmětů pokládaných na prkno lešení. Většinou dřevěné zvuky, které prázdný kostel zesiloval a dál nesl, a přitom jim ponechával důvěrnost. Po chvilce se tím vším propletlo veselé pohvizdování. Toho, kdo maloval, jsem neviděl, ale mezi trubkami a prkny jsem po chvilce objevil kousek prázdného místa, v němž se jako v okénku orloje postupně zjevovaly části těch předmětů, které odkládal a znovu bral. Rukojeť štětce, miska s barvou, škrabky a dláta a jiné nářadí, dno kazety s vodovými barvami, podrážka, sklenička s vodou; útržek ruky v rukávu, kousek nohy. Ty zlomky byly podivuhodně zřetelné, jako by i je někdo namaloval jasnými barvami – a ještě dvakrát obtáhl.

Rytmus znějících a správně používaných věcí a střídající se neúplné obrázky, jejichž koloběh vedl k přesně pozlacené hraně, kterou nikdo nikdy nespatří a všichni pocítí, a hvízdání – volné i soustředěné – přicházely shůry, z místa daleko od světa, z konečku nejvyšší větve.

Dneska vím, co jsem viděl.

Ale proč jsem pod tím stál tak dlouho s otevřenou pusou už tenkrát?

Asi jsem to věděl už tehdy. Možná líp než teď.

Ale bál jsem se, že se kvůli mé přítomnosti v kostele všechno přeruší, že budu prozrazen.

Ani dnes bych nechtěl být prozrazen!

A přerušilo. V okénku orloje se zničehonic objevilo obrovské oko a řeklo: „To je mi ale vzácná návštěvička!“

Utekl jsem z kostela.

Zmoklá kytice mexikánek zůstala ležet na začátku lešení."

Ta kytka je jenom pro tebe.

Už se nezlob.

P.