Poskakoval jsem na jedné noze a ze zadní kapsy doloval svazek klíčů, hlína se mi drolila na kalhoty a boty a několik chryzantém z hnědé výseče se vylomilo a skutálelo na zem a tys na mě upřela pohled, v němž se pořád ještě promítala ta naše hádka. Úplně jak po milování, blesklo mi hlavou – a vlastně jsem se hned trochu styděl a pomyslel si, že je to jenom moje chuť pokračovat v urážkách a potají ti vpálit ještě jednu, dostatečně odpornou. Anebo že za to, co máš v tuhle chvíli, jak se mi zdá, v očích a čemu se to překvapivě podobá, může zkrátka skutečnost, že jsme se jako obvykle celou dobu hádali o sexu, že křikem v autě prosvítala naše nahá těla, narážející a pronikající do sebe až k bolesti, a přesto neuspokojená. Nakonec ale ani jedna z možností nestačila. Překvapeně jsem sledoval tmavočervené bublinky, které se přeskupovaly na tvé duhovce, požíraly se a pojímaly a ihned oddělovaly, jako kdyby se v průhledném jantaru zastavený svět zničehonic rozhýbal a taky vystřídal barvu z medové na zářivě rudou, připomínající purpurové javorové listy, a buněčné kresby na bělmu, co vypadaly jako řasy pod sklem a světlem mikroskopu, a které se – tak jako když upíráš zavřené oči do prudkého slunce – neustále proměňovaly, ale takovým způsobem, že mezi metamorfózami nebyl ani jediný okamžik, kdy by zřetelně nepřipomínaly nějaké zvíře, věc, něčí obličej z profilu.  
Chlad v chodbě nasládle zapáchal hnilobou, ale ani jeden z nás k tomu nic neřekl. Od pohřbu jsme se tady neukázali. Za prázdnými plechovými kýbly se opíraly špinavé francouzské hole převázané umělohmotnou stuhou potištěnou nápisy „Budeme vzpomínat“ a „Nejlepší šéfové“. Byl jsem to já, kdo na karu, docela dost opilý, vyvlékl tu šerpu ze smutečního věnce, který máminy bývalé kolegyně z ministerské účtárny donesly ze hřbitova do chalupy, ačkoli jsem jim to předtím několikrát zakázal, a sešmodrchal jí berle, mával s nimi nad hlavami máminých bývalých kolegyň z ministerské účtárny a vykřikoval, že „nejlepší šéfové světa se na schůzi usnesli, že na mámu budou vzpomínat“.
„Fakt budeme, fakt jo,“ řval jsem, „dejte to do zápisu!“          

„Přestaň, není to vtipný,“ utnulas mě přede všemi.
A já se urazil.   
Listopadky jsme složili do kuchyňského dřezu a pustili na ně vodu. Chtěl jsem hned postavit na kafe a vrazil do kytek tlustou rychlovarnou konvici. Ale tys mi ji začala rvát z ruky, protože konvice – „říkala jsem ti to stokrát“ – se plní tak, že se zasune pod kohoutek a teprve potom se pustí voda, protože mokrá rychlovarná konvice je extrémně nebezpečná, a tahle je navíc čínská, protože tvoje máma šetřila tam, kde šetřit neměla, neposlouchala vůbec nikoho a dělala výhradně to, co vyhovovalo jí, a konečně proto, že když vodu napouštím ve dřezu napěchovaném umáčenými kytkami, bude mokré absolutně všechno, i linka i podlaha.

Urazil jsem se a stoupl si tak, abys na konvici nedosáhla – dokonce jsem ti vrazil loktem do prsou –, a vzápětí jsem ji co nejrychleji narazil na trnož se spirálou a vší silou plácl do světelné spínací páčky.
Pojistky vybouchly vzápětí, červené světlo nestačilo ani bliknout, z elektrické skříně v chodbě se ozvala taková rána, že jsi vykřikla.

„Víš co? Měj se tu dobře,“ podívala ses šikmýma očima někam daleko za mě a odjela.                    

Nemohl jsem najít šroubovák. Prohrabal jsem, co se dalo, šuplíky v kuchyni, uhelnu i skříně ve stodole. Pak jsem si vzpomněl, že máma schovávala bedýnku s nejnutnějším nářadím ve staré, od babiččiny smrti nepoužívané králíkárně v přední zahradě. Z nepořádně vyklizených kotců si udělala almaru, ve které nechávala venkovní oblečení, boty, mobil, všechny klíče. A doprostřed těch svých věcí – a taky do prašivé slámy a nevyhozených králičích pítek – si vždycky stavěla kafe. Bedýnka s nářadím ležela na svém místě, plná rzí páchnoucích nástrojů. Když jsem v nich zalovil, abych vytáhl ten nejtlustší šroubovák, v cípu předzahrady, na úplném okraji mého zrakového pole, jako by do něho nechtěl vstoupit, zasvítil žlutý barel. Možná s dešťovou vodou, možná otočený dnem vzhůru – nevím, nepodíval jsem se tím směrem, zatuhl jsem a zíral do přihrádky s nářadím a takhle zkoumal svět na kraji oka. Viděl jsem, jak se vedle barelu zjevil jasný modrý trup bez končetin a hlavy, zavalitý a těžký. Barel svítil do vadnoucí a opršelé zahradní zeleně a listopadových hnědí, zatímco objemné tmavomodré torzo se okolo něho s námahou kývalo, otáčelo, sklánělo a opatrně narovnávalo a jeho zadýchané tučné pohyby byly zároveň navyklé, přirozené. Pomalé. Těžkopádné. Modrý trup se ztratil a já zvedl oči – v předzahradě zářil žlutý barel, potažený blánou dešťové vody.
Když se mi konečně podařilo otevřít kryt elektrické skříně, nahodil jsem pojistky. Šroubovák jsem nechal ležet na kuchyňské lince, dvakrát típnul vyzvánějící mobil, skryl sdílení polohy a ponořil obě ruce až po ramena do zarostlého dřezu. Chvíli jsem se hrabal u dna, potom se s tím vším narovnal a vydal se na zastávku. Autobus na hřbitov jede ve čtyři. Další už nikdy nepřijede.