Tichý nájemník je již pátý samostatný prozaický počin Zuzany Dostálové, která od roku 2016, kdy v Pasece vyšla její prvotina Proč všichni odcházejí, publikuje s téměř železnou pravidelností à dva roky. Autorka tentokrát opustila důvěrně známé prostředí symfonického orchestru (sama je violoncellistkou v Českém národním symfonickém orchestru), ve kterém se odehrával její předchozí román Karneval zvířat (Paseka 2023), a zaměřila se na problém sebepoškozování. Mimo jiné, tedy.

Příběh románu si čtenář skládá z výpovědí čtyř postav, které se navzájem znají: nejmladší z nich – Ester, žákyně deváté třídy – je jejich pojítkem. O svém životě během jednoho školního roku kromě ní vypráví také Rebeka, Esterčina třídní a češtinářka v jedné osobě, a Igor s Markétou, dívčini rodiče. Každý z nich se potýká s vlastními radostmi i strastmi, které přináší jejich aktuální životní situace – zlomová pro jednoho každého z nich: Rebečino hledání partnera a ukotvenosti na prahu třicítky; rodičovství a zároveň péče o umírajícího dědečka v případě Markéty a Igora a úzkosti i nejistota patnáctileté Ester. Právě v její osobě se zájmy všech sbíhají, neboť Ester nakonec své vnitřní trápení obrátí proti svému vlastnímu tělu. Jako první ovšem pojme podezření, že je s Ester něco špatně, nikoliv někdo z jejích nejbližších, nýbrž právě mladá třídní učitelka.

Mnoho psů…

Dostálová čtenáře nešetří. V románu tematizuje – někdy více, někdy méně podrobně – obdivuhodně širokou škálu motivů: kromě sebepoškozování, jež tu hraje prim, také partnerské neshody, nevěru, mezigenerační vztahy, nedostatečné platové ohodnocení kantorů, přijímací zkoušky na střední školy, transgender… i mnohé další. A to vše zvládne ještě proložit úvahami „o životě a smrti“, pronášenými jednou z vedlejších postav. Je to vskutku pestrá paleta, Dostálová však nemá dostatek prostoru, aby každý z bezesporu důležitých a palčivých motivů zpracovala důkladněji. Je proto pochopitelné, že si čtenář během četby může snadno připadat zahlcený a následně i zklamaný, že mnohé bylo nahozeno, ale nedotaženo.

Nutno ale přiznat, že i přes tento široký záběr se autorka drží hlavně tématu, které si vytkla jako prioritní. Jemu se věnuje důkladně, byť někdy poněkud polopaticky a školometsky. Zkoumá, stejně jako její postavy, příčiny tohoto jevu (ano, tyto pasáže připomínají spíše odbornou přednášku) i to, jak trpícímu podat pomocnou ruku. Taky zde je zřetelně patrné Dostálové sociální cítění, když hrdinové zjišťují, jak hrubě nedostatečná je v Česku odborná psychologická pomoc dětem a dospívajícím. Rebečino horlivé a upřímné zvolání „(…) je možný, aby se konečně něco v tomhle státě dělo, do prdele?!“ (s. 238) tak tlumočí pocity všech rodičů a vychovatelů, jejichž děti a svěřenci se potýkají s vážným duševním trápením. Zároveň ho lze číst i jako doslovnou ventilaci autorčiných vlastních pocitů, protože, jak Dostálová v jednom rozhovoru přiznala, sama má okolo sebe lidi, kteří sebepoškozováním kompenzovali své úzkosti.

Jazyk jako pomocník i zrádce

Pokud bychom chtěli být obrazní, mohli bychom jazyk románu připodobnit k jídlu; v případě Tichého nájemníka pak k velmi dobře připravené hotovce, která zachutná většině spotřebitelů. Dostálová propadla kouzlu krátkých, ba téměř úsečných vět. To a také absence podrobnějšího popisu čehokoliv (kromě nejnutnějších přívlastků nevíme téměř nic o tom, jak postavy vypadají, jak se oblékají nebo jaké vzezření má prostředí, ve kterém se pohybují) činí z románu jazykově nekomplikovaný, rychle plynoucí text. Je to styl psaní, který uchvátil mnoho současných autorek a autorů, čest výjimkám. A asi to není ani hrubá chyba; jen je škoda, že se i zde na čtenáře kladou tak malé – jazykové – nároky.

A na závěr

Sebepoškozování je prudce aktuální problém nejen roku 2025, kdy Tichý nájemník vyšel, ale vzhledem k videím kolujícím po internetu taky mnoha let dřívějších a zřejmě i budoucích. Možná je Dostálové text místy až příliš doslovný, ale volbou hlavního motivu a schopností nesoudit, nýbrž se empaticky vcítit do utrpení druhých se Dostálová řadí mezi autory, kteří mají co důležitého říct dnešnímu i budoucímu čtenáři.