Předměty, které vítr neodvane
Borkovec, Petr: Předměty, které vítr neodvane

Předměty, které vítr neodvane

Řídil jsem a poslouchal rádio a všiml si, že dopravní zpravodajství jsou dnes plná předmětů na silnicích. Po celou cestu prudce svítilo slunce a vál mírný vítr.

Hlasatel každou chvíli oznamoval, že na jakémsi desátém kilometru se nachází předmět, který vítr neodvane, nebo že v levém jízdním pruhu leží neznámá věc větších rozměrů. A řidiči, co do vysílání telefonovali, vzrušeně hlásili balíky nejasného původu, uprostřed dálnice pračku, která ale ve sněhové přeháňce není vidět, i „cosi jako zabalené křeslo“, u něhož je potřeba zpomalit, být opatrný, jet krokem. Když jsem odbočil k městečku M., jež jsem dosud kvůli stále stejně prudkému protislunci ani nezahlédl, měl jsem už celý seznam neznámých rozměrných věcí na vozovkách.

A snad že jsem po celou dobu jízdy očekával, že se i na mé vozovce objeví neznámý objekt větších rozměrů, začal jsem nyní očima vyhledávat takové předměty v jarní krajině, která mě – jak jsem sjel z dálnice a přibližoval se k městečku – obklopila. Povalovaly se všude. Kraj byl prostupný a slunce ho odkrývalo ještě víc, obklopoval mě jakoby dvakrát otevřený a já v prázdném a jasném prostoru mezi větvemi a kmeny stromů, na polích a vinicích, doslova dýchajících volným prostranstvím, viděl těla zabitých velkých zvířat, divokých i hospodářských, a mrtvá těla mužů a žen, zabalená do plachtovin a igelitů, polorozbalená z barevných celt a barevných rozměrných pytlů. Velké měkké balíky blýskaly jako nastavená zrcadla, poházená v krajině, a cípy a třepiny látek a fólií a uvolněných pásů, jimiž byly původně ovázány, vlály a třpytily se ve vzduchu. I v průhledných předměstských zahradách, které jsem míjel, když jsem vjížděl do M., ležela zabalená těla, jen o něco menší a pečlivě a pevně svázaná po celé délce a šířce.

Záležitost, kvůli které jsem do městečka přijel, byla vyřízena za čtvrt hodiny, možná dokonce za deset minut. Ačkoli se jednalo o konečné zahlazení té hrozné záležitosti, v níž jsem žil poslední dva roky, necítil jsem rozrušení ani úlevu. Vyšel jsem z úřadu takový, jaký jsem tam vcházel, rozhodnutý a připravený nasednout do auta a vyrazit zpět. A stalo by se to, kdybych si cestou k autu, zaparkovanému na náměstí, nevšiml otevřených kostelních dveří, na nichž visela cedulka s nápisem „Prosíme, zavírejte dveře, do kostela vlétají holubi“. Vzkaz se mi líbil, zněl mi jako milé pozvání; ten, kdo ho psal, cítil jsem, myslel laskavě i na kostel, i na holuby. Kdyby chtěl holuby ponížit, nenapsal by slovo „vlétají“, připadalo mi. Ale nechtěl jsem vejít dovnitř, vzal jsem za kliku jenom proto, abych zavřel.

Na okamžik jsem ale za užuž zaklaplými dveřmi zahlédl zvláštní velký předmět, který mě přiměl znovu otevřít. V té první chvilce jsem rozeznal jenom to, že uvnitř se nachází cosi nepatřičného, a bleskový dojem se mi v hlavě ihned zformuloval do slov „bílý kmen staré lípy“. Uprostřed kostela roste „bílý kmen staré lípy“! Ale tajemství se prozradilo, jakmile jsem se v kostelním přítmí, do něhož jsem vstoupil z ulice plné slunce, zorientoval. Přede mnou stála nejspíš socha zabalená do bílého pomačkaného papíru, utaženého plastovými páskami. Nebo nějaké kostelní příslušenství, které nestačili rozbalit?

Obešel jsem několikrát předmět, který vítr neodvane, a po krátkém váhání roztrhl papír v horní části, abych zjistil, co je uvnitř. Škvíra nestačila, musel jsem pokračovat, proniknout několika vrstvami papíru a vytrhat poměrně velký otvor. Balík ukrýval mramorovou kropenku ve tvaru svatojakubské lastury. Neviděl jsem ji dobře, jenom jsem ohmatával hladká místa mezi žebry. Při tom mě napadlo, že kropenka nemívá sokl, bývá přece uchycena ke stěně nebo ke sloupu. Vybavila se mi kamenná nádrž na noze a slovo křtitelnice. Anebo se jedná, pomyslel jsem si, o umyvadlo, v němž si kněz umývá ruce před mší nebo při ní.

Chtěl jsem věc vidět zblízka, a tak jsem opatrně vstrčil hlavu do otvoru a zasunul se o něco hlouběji. Držel jsem studenou lasturu oběma rukama a potom hladil a pak i zblízka spatřil její vnější stranu, hladkou jako popelavý vosk nebo sval syrového kuřecího masa. Vnitřek škeble, v němž stála voda, byl jiný, hrubý, neleštěný a vystouplá žebra v něm věrně připomínala staré kosti. Naklonil jsem se ještě víc, až jsem se celou horní polovinou těla ocitl v papírové schráně – a v té tmě, kterou mramorová lastura tiše osvětlovala, jsem si umyl ruce až po lokty a obličej.

Sloupek

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Hana,

skoro jakoby to mělo mít pokračování.. nebo?