Roman Polách (nar. 1986) je ostravský básník, jehož kořeny však byly původně srostlé s Frýdkem-Místkem. V roce 2014 debutoval sbírkou Náhlý vítr, který je ti svědkem, o sedm let později vyšla Délka života ve volné přírodě, za kterou obdržel Cenu Jantar. V roce 2024 vydal zatím poslední sbírku s názvem Stupeň 8. V rozhovoru pro časopis iLiteratura.cz naše pozornost směřuje právě k této „kontroverzní“ sbírce.

iLiteratura: U vaší poslední sbírky mě zaujal už samotný název. U předchozích dvou básnických knih jste zvolil titul velice přiléhavý, zatímco v tomto případě na mě působí jaksi rezervovaněji. Co vlastně tady znamená onen „Stupeň 8“?
Roman Polách: U předchozích sbírek jsem zvolil, řekněme, značně lyrické názvy. Mohli bychom je označit i za názvy takzvaně „mluvící“, zatímco tentokrát jsem celou strukturou knihy mířil k jisté nestandardnosti vhledem k obecnému vnímání poezie, větší konceptuálnosti, a to se projevilo i v jejím názvu. Ten název zní velmi technicky, nelyricky, vědecky, a přitom je taky metaforou – stupeň 8 je totiž stupněm škály světelného smogu. Terminologicky je to v rámci Bortleovy stupnice takzvaná městská obloha zářící „šedobílou nebo oranžovou barvou, novinové titulky jsou bez problémů čitelné i bez zdroje světla“ a kdy „některé z hvězd známých souhvězdí jsou obtížně viditelné nebo úplně chybí.“ Název je tedy mnohovrstevnatou metaforou obecného problému jisté lidské krátkozrakosti, ale i určité vesmírné tragédie, která se děje tady na Zemi.

iLiteratura: Vaše první sbírka vyšla v nakladatelství Protimluv, druhá v Graphic House. Stupeň 8 jste se rozhodl vydat ve vlastním nakladatelství Pejsek & kočička. Co Vás k tomu vedlo?
Roman Polách: Je to opět reakce na jistý literární konzervatismus, kdy všichni čekají na granty (knihu jsem právě i proto vydal za podpory přátelstva a čtenářstva, kteří se na knihu složili formou výzvy na Facebooku) nebo na zodpovědné redaktorstvo, než jim odpoví a snad jejich texty a knihy zařadí do dlouhodobých edičních plánů et cetera. Jedním z důvodů taky bylo, že člověk, byť podvědomě, myslí na nejrůznější ocenění (institucionální i symbolicky čtenářská), což vede k tomu, že reduplikuje úspěšnou poetiku. A tomu jsem se chtěl vyhnout právě tím, že budu nezávislý na jakékoli nakladatelské nebo soutěžní instituci. To byly hlavní důvody, které vedly k onomu „nakladatelství“.

Navíc jsem si uvědomil (rovněž proti tradičnímu chápání toho, co je to básnická sbírka), že v poslední době tenduju spíše – v hudební terminologii – k formátu EPčka, nikoli k takzvané dlouhotrvající desce, a k tomu je vhodnější vlastní náklad, protože tradiční nakladatelství s takovými formáty vůbec nepracují.

A konečně jde o to, že jsem vyrůstal v DIY prostředí mezi těšínským punkem, hardcorem, screamem, Fluff festivalem, labelem Silver rocket a dalšími podobnými subkulturami, které mě poznamenaly v tom smyslu, aby se člověk pokoušel být v nejlepším smyslu nezávislý.

iLiteratura: Máte nějaké další plány s Vaším vlastním nakladatelstvím?
Roman Polách: Ono nakladatelství je opravdu spíše nakladatelstvím v uvozovkách, je to jistá forma ad hoc hry – zatím jsme společně s mou ženou vydali jeden bibliofilský jubilantský kus sborníku Vítu Slívovi k jeho sedmdesátinám a pak právě Stupeň 8. Uvidíme, co bude v budoucnu, ale – sklepácky řečeno – jestliže někdy něco připravím k tisku (což se může stát), vydám to právě takto. Určitě ale nechci vydávat knihy od někoho jiného. Na to jsou tady jiné nakladatelské subjekty, konkrétně v Ostravě dva velmi kvalitní: Protimluv a Bílý Vigvam. Na podobné bázi pak navíc nedávno vznikl projekt Vladislava Hroše s názvem „experimentální knižní laboratorium“ os_booklab, který se věnuje právě individuálním autorským tiskům. Jsem zvědavý, zda a jak bude v budoucnu pokračovat, nebo jestli to byl jen efemérní případ. Pejsek & kočička je spíše soukromý projekt.

Uzavřenost poezie?

iLiteratura: Často se mluví o tom, že prostředí básníků je poměrně uzavřené, kritické… Vnímáte, že je na Vás vyvíjen tlak právě ze strany básníků? Narážím teď na poněkud negativní recenze na Stupeň 8, jejichž autorům se nelíbilo zpracování sbírky, jelikož asi čekali určitý „standard“.
Roman Polách: Za prvé se musím ohradit vůči bohužel poměrně velmi rozšířenému názoru, že básnické prostředí je uzavřené – nikdy jsem nezažil nějakou společenskou exkluzi, za studentských let jsem naopak byl všude možně vítán. I já sám se dlouhodobě snažím navštěvovat akce mladého básnictva a podporuju je v rubrice Nová jména, kterou vedu v časopise Host; a u hospodských i literárních stolů vítáme vždy kohokoli, kdo má o literaturu zájem.

Co se týče kritičnosti – ta je, myslím, principem básnické a obecně literární tvorby: nutnost vnímat všechno nejednoznačně, a to jak v dobrém, tak špatném. Neuhýbat kráse i zhnusení, a to jak vůči sobě, tak vůči ostatním. A co se týká onoho tlaku: neřekl bych, že je to tlak přímý. Je to diskurzivní metafora – určité čtenářské očekávání, co je to vlastně poezie na základě dlouhodobé čtenářské tradice a určitého básnického kánonu. To pak jednak vytváří jisté čtenářské predispozice, jednak to normalizuje poezii, která je vnímána příliš strnule. Je to obecný nejen čtenářský, ale také pedagogický problém.

iLiteratura: V některých recenzích je Vám také vyčítáno, že jste na knize spolupracoval s dalšími básníky. Já moc nejevím zájem o to, kolik procent veršů patří jim a kolik Vám. Daleko více by mě zajímal samotný proces. Jak taková spolupráce na básni probíhala?
Roman Polách: Vyčítáno? Toho jsem si nevšiml, spíše se občas recenzenstvo právě na základě vlastních čtenářských návyků podivuje nad tím, kdo co napsal, čí verš je od koho, snaží se na to dívat opravdu takřka pozitivisticky procentuálně, ale jak správně říkáte – je to úplně jedno. Šlo o to, aby se naše tvůrčí a imaginativní světy setkaly, a to opět podobně, jako se například v rapu utváří featuringy. Je to další vrstva dynamizace strnulého chápání poezie. A spolupráce to byla poměrně jednoduchá – předložil jsem ostatním texty, u nichž jsem myslel, že jim budou konvenovat, a zároveň jsem jim nepředložil žádné instrukce. Naopak měli tvořit, jak nejvolněji uměli, byť je asi mohl omezovat předložený kontext – ale i ten mohli ignorovat. A posteriori, když z těch básní čtu, si stále více uvědomuju, jak jsem se se všemi těmi lidmi krásně potkal a jak silné básně vznikly.

iLiteratura: Ve Stupni 8 se objevují témata spojená se sociálními problémy či klimatickou krizí. Environmentální problémy obecně v literatuře rezonují stále častěji. Vzhledem k tomu, že se příroda objevuje i ve vašich dřívějších sbírkách, hádám, že je vám blízká?
Roman Polách: Přírodu nevnímám v romantickém smyslu „útěku z města“, ale naopak – že do ní patříme i my, lidé, se svou takzvanou civilizací. Příroda je neustále kolem nás, nebo ještě lépe – my jsme neustále uprostřed přírody. Moje druhá kniha pojednává právě o koexistenci zvířat a lidí ve městech, ve kterých se jejich stále větším historickým úsilím o vymanění se z přírody (nebo taky historickou snahou o ovládnutí přírody) stalo to, že ve městech je jakýkoli jiný tvor než člověk vnímán paraziticky, respektive byl tak vnímán a konečně teprve v poslední době se příroda „vrací“ do měst a k člověku. Vnímám to tak, že je společnost dnes citlivější – právě i vzhledem ke klimatické krizi – k tomu, co znamená onen takzvaný svět. S tím souvisí i tematizace sociálních problémů – žijeme v obrovském ekosystému, který nezahrnuje jen přírodu, ale právě i sociální či politické prostředí; jedno nemůžeme myslet bez druhého. Podobně vnímám i problém jedince a společnosti, umění pro umění a umění pro lid – nejsou to protikladné koncepty vnímání světa; naopak nám napomáhají vidět detail i celek našich životů. Stupeň 8 je pak ještě více zasazen do kontextu vnitřního a vnějšího vesmíru, do chápání šílenství jako destruktivního i konstruktivního principu existence, s čímž souvisí i formální zpracování knihy.

Šum jako hlas doby

iLiteratura: Kromě toho, že se věnujete poezii, působíte také jako odborný asistent na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Jedním z předmětů, které zde vyučujete, je tvůrčí psaní, kde kromě jiného berete studenty ven a snažíte se je inspirovat zajímavými ostravskými místy. Máte osobně místa, kde se vám obecně píší básně lépe?
Roman Polách: Nemám. Mám rád jak horskou tišinu vonící houbami a jehličnany, tak ostravské ulice. Inspirace ale přichází odevšad – ať už náhodným bezprostředním vidoucím setkáním prostředí se mnou, nebo naopak intimním promýšlením či impulsem politické situace. Výuku se snažím dělat venku (když počasí dovolí) právě proto, abych opět jistým způsobem naboural zažité standardy výuky.

iLiteratura: A jak se Vám tvůrčí psaní učí? Dokáží si studenti osvojit nějaké základní praktiky pro zdárné psaní?
Roman Polách: Kdekdo romantického typu vyjadřuje názor, že se psaní nedá naučit, že je výsadou citlivých géniů, kteří se k tomu narodí předurčení – tomu rozhodně oponuju v tom smyslu, že se autorem a autorkou může stát kdokoli, a to dokonce dobrým autorem a dobrou autorkou, jestliže pochopí základní ideové a formální předpoklady literatury a zároveň se od těchto předpokladů (motivických, tematických, formálních) a stereotypů odpoutá. Můj seminář není založený na tom, že se studentstvo naučí používat konkrétní typy vyprávění nebo že je naučím používat daktyl, ale že nabourám to, jak mají naučené vnímání literatury. Zároveň se jim snažím ukázat a popsat moment, kdy stojí za to psát a jak tento zážitek takzvaně konceptualizovat. Každý pocit, každý náš zážitek lze vyjádřit adekvátní formou. Což samozřejmě naráží na to, jak mladé naučili vnímat literaturu na středních školách. Zmíněný problém vnímám v tom smyslu, že z nich špatným výukovým plánem vytváříme lidi 19. století, jejichž čtenářská kognitivní schopnost pojme chronologické, souvislé literární formy, zatímco to, čím člověk a vůbec celá civilizace 20. století prošla a prochází, je v literatuře a obecně v umění konceptualizováno destruktivními, nelineárními a mnohdy interpretačně mnohovrstevnatými díly, které ale konceptualizují právě způsob, jak člověk ve 20. a 21. století prochází civilizačními hrůzami i individuálním vnitřním rozpadem a hledáním naděje a sebe sama.

iLiteratura: Studenti častokrát k poezii nemají moc kladný vztah. Přijde jim náročná, těžce pochopitelná, neurčitá… Jak jste si k ní našel cestu Vy?
Roman Polách: Za studentstvem a jeho uchopením, pochopením a přijetím moderní poezie stojí právě problém naprosto anachronické výuky literatury na středních školách, kdy věnují více času prozkoumávání zcela neaktuální literatury, než aby četli a diskutovali nad problémy moderní literatury a vůbec moderního umění nejenom vzhledem k formě, ale taky ke společenským a lidským intencím tohoto umění. Na seminářích proto vždy opakuji (protože učím zejména první a druhé ročníky), že chápu, že se s literaturou v takové intenzitě a s touto „složitostí“ ještě nesetkali, že nejsou ještě žádnými doktory nebo docenty a že mají nárok, řekněme, i na počáteční nepochopení a jistou rezervovanost vůči náročnosti takových textů. Právě proto je ale vybízím k tomu, aby verbalizovali svoje nejistoty vzhledem k oněm textům, protože z devadesáti procent je právě to, co se jim na vybraných seminárních textech nezdá, součástí jejich poetiky – oni to vlastně umí odhalit, umí poetiku jaksi podprahově identifikovat, ale je to pro ně jistý hluk, šum, který jim překrývá recepční snadnost textů 19. století, a který by nejraději jaksi vyfiltrovali.

Snažím se je pak učit pochopit, že onen šum je naopak hlas každodenních i existenčních problémů člověka 20. a 21. století; literatura pak i ohromně (jestliže člověk pochopí, že principem světa je „nekonečný problém“ a konfrontace s ním) pomůže čtenářstvu poprat se s problémy světa, uchopit je, možná je i částečně pochopit, vyrovnat se s nimi a třeba skrze knihu i intenzivně prožít. A k poezii a literatuře obecně jsem si našel cestu právě tehdy, když jsem si tohle uvědomil na základě četby nejenom beletrie či sekundární literatury, ale i četbou filozofických, politologických, sociologických či environmentálních knih. Dobrá literatura je – banálně řečeno – intenzivně a autenticky prožitý život.