Po vydání svého debutového románu Nepatrná ztráta osamělosti přišel novinář a hudebník Eli Beneš (nar. 1976) v rámci loňského podzimního Velkého knižního čtvrtku s románem Všechno bude super, v tomto případě pod hlavičkou nakladatelství Argo. Hned od prvních stránek je zřejmé, že autor tentokrát zamířil do zcela jiného období i prostředí – aktuální román se odehrává v přesně neurčené době, některé indicie ukazují na velmi blízkou budoucnost, zároveň je ale v textu zřetelná inspirace nedávnou pandemií koronaviru. Místem děje je pak odosobněné prostředí korporátu, v němž není zejména pro vnějšího pozorovatele snadné určit, čím se vlastně jednotlivá oddělení i celá firma zabývají. Autor nicméně zůstal věrný užití ich-formy a tématu židovské identity, která u vypravěče tu výrazněji, tu méně jasně probleskne na povrch.

Hlavní postavou a zároveň vypravěčem je vedoucí jednoho z menších oddělení oné společnosti, muž středního věku, který se po měsíci stráveném kvůli blíže neurčené nemoci, jejíž příznaky se silně podobají zmíněnému covidu, vrací do práce a na polotajné schůzce s nadřízeným se dozví, že jeho oddělení má posloužit jako testovací platforma pro provoz nové technologie postavené na využívání umělé inteligence. Na rozdíl od své zástupkyně Johany, se kterou se kdysi dávno vyspal, v tom nevidí hrozbu, nýbrž zajímavou výzvu. Výzvu jiného druhu pak představují blíže nespecifikované psychické problémy jeho manželky, které ji téměř zbavují možnosti normálně fungovat. Vypravěčovu rodinu pak doplňuje tříletý syn Elíša, vášnivý milovník železničních přejezdů. Když se vypravěči pro sebe podaří získat chvilku volna, snaží se ji využít k dopsání vlastního románu, který již poněkolikáté přepisuje.

Vedle zmíněné schůzky s vedením je dalším klíčovým momentem na začátku knihy setkání s kolegyní Annou z jiného oddělení. Mezi ní a vypravěčem se rozvine nejprve vztah čistě kamarádský, později se ale začne přesouvat do jiné roviny, kterou ovšem není tak snadné definovat.

Výchozí situace, kterou autor před čtenáři rozvine na prvních zhruba třech desítkách stran, tak nabízí na první pohled relativně tuctový příběh muže prožívajícího krizi středního věku, který se bude muset rozhodnout mezi dvěma ženami a nadto se pod ním silně kýve židle v dosavadním zaměstnání, jež ho sice úplně nenaplňuje, ale na druhou stranu si nedokáže představit, že by o něj přišel. Vypravěčův blízký vztah k literatuře, který se projevuje nejen vytrvalým pokusem o vlastní román, ale i sečtělostí, jíž své okolí setrvale oblažuje, jeho náklonnost k dobám, kdy nástroje elektronické komunikace ještě nebyly zdaleka tak rozšířené, i jeho židovská identita ovšem ve čtenáři vyvolávají očekávání, že v knize přeci jen nalezne něco více.

Jenže jak se čtenář knihou posouvá dál, zjišťuje, že jednotlivé motivy, které autor do knihy zahrnul, nevytvářejí celek ani se vzájemně nijak neprolínají, před čtenářem se jen střídají a v okamžiku, kdy lze očekávat nějaké hlubší rozvinutí, jsou náhle upozaděny ve prospěch motivu jiného. Vztah s Annou se tak střídá s pasážemi, v nichž se vypravěč zamýšlí nad tím, zda umělá inteligence nakonec skutečně nenahradí tvůrčí lidskou práci, pak se pozornost přesouvá k manželčiným psychickým problémům. Následně se problémy v práci na chvíli vyřeší tím, že většina kolegů ulehne s oním blíže nespecifikovaným respiračním onemocněním, díky čemuž má vypravěč čas opět řešit vztah s Annou, ta si pak vyžádá chvilkovou pauzu ve vztahu, takže se pozornost může vrátit k problémům v práci… A tak stále dokola. Do toho se některé motivy, o kterých dosud nebyla vůbec řeč, náhle vynoří a pak se opakují hned v několika po sobě jdoucích kapitolách – to platí zejména o orálním sexu, o němž se vypravěč dlouhou dobu vůbec nezmiňuje, aby ho pak tematizoval v rychlém sledu jak v souvislosti s Annou, tak s manželkou (a nejeden čtenář si při tom jistě pomyslí, že zde autor propásl dosti jedinečnou příležitost nechat vypravěče reflektovat vlastní židovskou identitu v kontextu, o kterém se obvykle moc nemluví).

Vypravěč kromě toho působí jako postava ne snad nesympatická, ale především zoufale neschopná se odhodlat k nějaké akci – není vůbec jasné, co od vztahu s Annou očekává, zároveň není schopný definitivně opustit manželku a syna, podobně selhává i v práci jako vedoucí a většina klíčových rozhodnutí se uskuteční v jeho nepřítomnosti, buď rozhodnutím vyšších míst, nebo jeho zástupkyně. Své problémy řeší užíváním různých psychofarmak, u nichž vždy neopomene uvést reálný název daného přípravku – čtenář tak chvílemi váhá, zda snad autor očekává, že si podle názvů každý udělá bližší představu o tom, v jakém rozpoložení se vypravěč právě nachází, nebo zda jde o obyčejný product placement, případně o kombinaci obojího.

A když se čtenář dostane až na konec knihy, zjistí, že vlastně jen opsal oblouk – ve vypravěčově rodině, práci ani zamýšleném románu se mnoho nezměnilo, jen vztah s Annou se vyvine směrem, který by stál za zmínku – to by ovšem recenze prozradila příliš.

O svém vlastním románu vypravěč na jednom místě doslova říká: „Podle zkušenosti a sečtělosti čtenáře se má kniha měla jevit v různých vrstvách. Pro někoho snad dobrý příběh, pro někoho možná jednoduchý, pro jiné složité dílo, mezi sebou i jinými díly klikatě propojené, promyšlené do poslední věty. I konec se přizpůsobuje čtenáři, podle jeho nátury, vkusu i znalosti. Těžko říct, zda se to povedlo, jen vím, že jsem se tomu věnoval, co to šlo, i když zrovna teď… Ale nechtěl jsem napsat něco jednoduchého, třeba nějakou agitku. Nebo pouhý milostný příběh! To opravdu nebyla má představa literatury.“ (s. 153) Těžko se člověk ubrání dojmu, že se jedná o vyznání samotného autora, a je dost možné, že na některé čtenáře bude kniha přesně tímto způsobem fungovat. Těm ostatním lze jen doporučit návrat k autorovu debutu, případně si počkat, s čím autor před čtenářskou obec předstoupí příště.