Kdyby vedle diskutabilní kategorie „ženské psaní / ženské romány / četba pro ženy“, milované a využívané zejména, ale ne výlučně prodejci knih (případně knihovnami), existovalo i „mužské psaní“, literární produkce posledního roku by mohla do takového šuplíčku přidat hned několik příkladů. Úvahy na toto téma ostatně už publicistika nabízí, jak se můžeme přesvědčit například u Nikoly Benčové, která ve své recenzi nového románu Eliho Beneše definuje tři znaky takzvané mužské literatury, nebo u Zuzany Kultánové, jejíž reflexe se zabývá mužskou krizí středního věku u Ludvíka Němce, Radka Stavěla a rovněž u Eliho Beneše.

Protagonista románu Ladislava Šerého Tajný život institucí, jenž podobně jako Beneš nebo Josef Pánek volí ich-formového mužského vypravěče předestírajícího svůj pohled na svět, nicméně krizi středního věku neprožívá. Možná už ji má za sebou. Po padesátce je rozvedený, s bývalou manželkou má přátelský vztah, a co se týče jeho postojů, podle svých slov dřív hudroval, ale na novou dobu už si zvykl. Ve vyprávění předkládá čtenáři jeden pracovní den naplněný přemýšlením o vlastním životě, náladách světa a společnosti, ale zejména o chodu instituce, kde pracuje, a také zapálenými dialogy v pracovním kolektivu, k nimž ovšem vypravěč sám přispívá spíše zřídka.

Díky zaměření na pracovní prostředí můžeme najít jisté spojnice právě s již zmiňovaným Elim Benešem, avšak zatímco jeho Všechno bude super se odehrává v kulisách korporátu a přicházející hrozby v podobě umělé inteligence, ona instituce z titulu Ladislava Šerého je muzeum zřizované státem. Ačkoliv se zde o strachu z nejnovějších technologií s pesimismem hovoří, reálně k žádnému ohrožení nedochází, protože zatím nepřicházejí ani změny jako digitalizace. Neoblíbený ředitel se ve svém křesle drží zuby nehty, působí směšně, neschopně, dlouze řeční, aniž by skutečně něco řekl, ale zároveň řídí svou instituci direktivně a bez empatie. Proaktivní zaměstnance odbývá poznámkami o nedostatku času, o neporozumění náročnosti jeho práce či přenášením viny na bývalé zaměstnance, nebo rovnou shazuje jejich kompetence. Všechny návrhy se odkládají na další dny.

Tajný život institucí se odehraje během jediného dne. Kratší časový úsek a pevné ukotvení ve struktuře konkrétního sektoru může připomenout Pánkův Portrét vědce v systému postindustriální společnosti. Ale zatímco Pánek putuje se svým hrdinou po Dublinu, Šerý putuje jen do práce, na oběd a večer do baru.

Uspořádání jednotlivých částí knihy sice kopíruje běžný průběh dne, ale z narativního hlediska působí promyšleně. V první ze šesti kapitol protagonista vstává, vypravuje se do práce a během toho se nám přirozeně a stručně představuje. Nedělí se ale jen o události ze svého života a popis běžného denního fungování, hned zpočátku se dotkne i vlastní důvěryhodnosti: „V poslední době čím dál víc zjišťuju, že kromě podobně pitomých úvah mám v hlavě plno dalšího balastu, co jsem nachytal z médií a kdovíkde (…). Nejasně tuším, že jsem oběť sebe sama, svého mozku, na který se vlastně nemůžu spolehnout.“ (s. 11) Ve druhé kapitole se dovrší cesta do práce a při sezení u pracovního počítače přicházejí úvahy o společenské náladě – postřehy už se více točí i kolem politiky, voleb, lidského místa v kolektivu nebo iluzí digitálního světa. A ve chvíli, kdy už vypravěče trochu známe, skáčeme rovnýma nohama do kapitoly třetí, která stojí převážně na dialogu.

Jako bychom postupovali od obecného ke konkrétnímu. Na obědě s kolegy se zahajuje diskuse o fungování instituce a především o nefungování ředitele. Probírají se strategie možného postupu, ale neustále jsou přítomné pochybnosti o síle individuálního hlasu a o tom, zda vůbec existuje šance nějak zasáhnout do struktury, která se drží samospádem. Seznámíme se s několika postavami, jež působí spíš jako rétorické figury a zástupci určitého typu zaměstnanců, ale zároveň jsou díky svému jazyku dostatečně autentické a do tohoto typu textu bezproblémově zapadají. (Elimu Benešovi recenze často vytýkají plochost vedlejších, zejména ženských postav, ale u Šerého, kde od třetí kapitoly nesou hlavní sdělení nezřídka právě dialogy kolegů a jejich reflexe hlavním hrdinou, ostatní postavy i se základní charakteristikou svou roli plní.)

Po této přípravě, kdy nám zaměstnanci nastínili poměry, pronikáme ve čtvrté kapitole do nitra instituce, nejenom díky popisu procesních záležitostí. To hlavní se odehraje na schůzi. V ředitelských replikách jistě nejeden čtenář rozezná podobného nadřízeného ze svého okolí a velice dobře zde funguje kontrast mezi směšností a neschopností na straně vedoucí pozice a pocitem marnosti a nemožnosti se efektivně vyjádřit ze strany zaměstnanců. Když se o to jeden z nich přece jenom s nečekanou tvrdostí pokusí a konkrétně pojmenovává problémy instituce, představuje to pomyslný vrchol knihy.

Pak už jdeme od jádra zase zpátky. Obědová sestava se schází u kolegyně v kanceláři, aby zhodnotila právě prožité drama, a na večerním pivu už se nahazují i obecnější témata, díky obměněné sestavě a přítomnosti alkoholu přece jenom trochu divočejší a poněkud rozpliznutější. A navíc se přidává protagonistova velká osobní událost, která náhle všechno pořádně zrelativizuje. Přestože tu máme jednoho vypravěče a jeden den v jeho životě, každá kapitola přináší trochu jinou perspektivu – jednotlivá tvrzení, která vypravěč pronáší o své práci i sobě samém, místy budí dojem výpovědí platných pro větší strukturu, než ve které se v tu chvíli pohybuje. Neustálé mísení obecného a konkrétního, jedné malé instituce a celého světa může snadno budit dojem, že žijeme v jedné velké instituci požírající samu sebe a běžící samospádem.

Tohle sdělení zní nejspíš celkem banálně, takže se možná ptáte, v čem by tedy mohl román nějak vynikat. Koneckonců se dostal do užších nominací letošní Magnesia Litery, na rozdíl od předchozího autorova titulu, který to dotáhl „jen“ na long list. Možná je to právě tím civilním protagonistou. Vraťme se ještě na chvíli k Pánkovi – přestože Šerý šikovně využívá dialogy, oba texty jsou především monolog. Zatímco Pánkův text působí hlasitě, jako kdyby vztekle křičel, Šerého protagonista působí smířeně, aniž by šlo o bezvýchodnou rezignaci (alespoň většinou). Jde vlastně o jakési sumarizování někoho, kdo je v zásadě spokojený, že tak nějak žije: „Spokojenost, ano, ale ke štěstí to má přece jenom daleko.“ (s. 29) Autorská gesta obou próz se tak sice výrazně liší, ale je zajímavé si uvědomit, že každý z protagonistů hovoří z pozice uvnitř nějakého systému.

Dalo by se konstatovat, že jde o postavu senzačně průměrnou. Hodně pozoruje, mnoho si toho myslí, ale příliš nemluví. Sám podotýká, že mu často chybí odvaha: „Navíc jsem tak trochu posera. Odvahu mívám jen v duchu.“ (s. 83) Není ani příliš liberální, ani příliš konzervativní. Chod instituce kritizuje, ale vždy to doplní tvrzením typu „tak to prostě je“. V zásadě je to člověk s celkem pronikavým a zvědavým pohledem, který sám sebe příliš neprožívá. (Možná právě v tom se liší od ostatních protagonistů knih, na něž jsme tu narazili?) Kromě toho, že podrobně analyzuje své okolí, podrobuje vysoké sebereflexi i sám sebe: „Nechovám se v cizině jinak, ale tady mi to samozřejmě vadí, je to moje město. Říká domestikovaná náplava, pokrytec a srab, který by rád dal občas nějakému turistovi pěstí, ale nikdy se neodváží.“ (s. 16) Nijak nezastírá, že je pevnou součástkou onoho uzavřeného mechanismu konkrétní instituce a že si vlastně není jistý, jestli vynakládat nějaké úsilí, aby bylo dosaženo změny. Pokud to ovšem vůbec lze a nejde jen o chiméru a idealistické blábolení, které zaměstnance drží při životě a zároveň stále v tom stejném soukolí… Koneckonců, jak hrdina správně podotýká, „zítřek je naše alibi“.