Básník není plačka!
Borkovec, Petr: Petříček Sellier & Petříček Bellot

Básník není plačka!

Petr Borkovec byl vloni nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. Nijak by nepřekvapilo, kdyby se mezi nominovanými objevil i letos – ačkoliv v jiné kategorii. Na konci loňského roku totiž vydal tento autor knihu fejetonů, sloupků a kratších próz nazvanou Petříček Sellier & Petříček Bellot. I kdyby to však nakonec s cenou Magnesia Litera nevyšlo, jedno ocenění už Borkovec získal – cenu Tvárnice časopisu Tvar, kterou mu udělil kritik roku Jan M. Heller.

Pro knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot je příznačná – jak si ve své recenzi všiml už Tomáš Blatný  – následující pasáž: „myslím, že je – alespoň pro mě – lepší hodně pozorovat a méně přemítat. Dnes to provozuju ve velkém.“ (s. 54) Fejetony, sloupky a drobné prozaické texty, které Petr Borkovec (* 1970) psal a stále píše pro různá média (např. Český rozhlas, Full Moon, Reflex, Respekt, rovněž iLiteratura, nově také časopis Host) a jejichž výběr tvoří autorovu novou knihu, skutečně nejsou, jak napovídá citovaná pasáž, žádné promyšlené konstrukty. Borkovec při jejich psaní většinou vychází z více či méně odpozorovaných či odžitých situací, které rozvede a na konci nechá spíše doznít, než že by je nějak pointoval. Přesto těmto textům nechybí imaginace a (především) jazyková přesnost. Právě Borkovcův cit pro slovo dělá z jeho sbírky jednu z literárních událostí loňského, z hlediska české prózy mimořádně zdařilého roku.

Kudy ke čtenářům
Knihy sebraných fejetonů či obecněji drobné publicistiky mají obvykle dvě možnosti, jak si získat čtenářskou pozornost. Buď je jejich autorem pravidelný pisatel fejetonů, kterého čtenáři díky jeho textům dobře znají. Nebo je jím spisovatel či jiný umělec, který mimo jiné píše fejetony – a kterého čtenáři také dobře znají. Jednoduše řečeno, čtenáři knihy Petříček Sellier & Petříček Bellot budou mít pravděpodobně zájem přečíst si spíš „nového Borkovce“ než „pozoruhodné fejetony“. Proto se dá předpokládat, že většina čtenářů odhalí mnohé z autobiografických signálů, které jsou v textech rozesety. Ne vždy však platí to, že jakmile Borkovec zdánlivě píše o sobě, je tomu skutečně tak.

Boj o mormolyci
Hra s hranicí autobiografičnosti je v knize velice dynamická, a čím více toho čtenář o autorovi ví, tím více se bude posuny na poli reality a fikce bavit. V jednom z „nejakčnějších“ textů celé knihy se kupříkladu strhne na strašnické entomologické burze „hádka, jakou nepamatují ani sběratelé narození mezi válkami“. Na jejím počátku stojí tato událost: „Petr B., čtyřicetiletý nezadaný truhlář z Černošic a oddaný entomologický amatér se specializací na tesaříky, se těsně před Vánoci rozhodl, že si do sbírky – mimo všechna svá zaměření a zkušenosti – pořídí drahou mormolyci.“ (s. 179) Tato poněkud bláznivá historka je samozřejmě výplod autorovy fabulace, avšak vášní Petra B.(orkovce) je skutečně entomologie (viz loňský Herbář k čemusi horšímu), v Černošicích žije a mormolyce je mimo jiné název edice, kterou Borkovec založil a řídil v devadesátých letech v Nakladatelství Lidové noviny.

Podobné pomrkávání najdeme v knize mnohokrát. V textu Můj první králík kupříkladu vystupuje postava jménem Erik a čtenář znalý poměrů v pražské kavárně a nakladatelství Fra, kde Borkovec působí jako dramaturg programu, zajásá, že tento vypravěčův přítel by mohl mít předobraz v zakladateli nakladatelství Eriku Lukavském. V místnosti, kde vypravěč se svými přáteli tráví čas po celodenním lovu, je však i třetí postava, a kdo by chtěl hledat i jejího referenta v okruhu Fra, musel by se od faktů přesunout k dohadům – třetí do party se totiž jmenuje Barnabáš. Nadto se po chvíli ozve zaklepání na okno a způsob čtení, který by v textu hledal odraz reality, se sesype zcela, protože:

 

objevilo se rozložité jelení paroží, pak obrovská jelení hlava a čtrnácterák, kterého jsme před pár dny zahlédli na zadní planině, upejpavě zamrkal v okně a řekl:

„Dobrý večer, pánové. Tak prosím.“

A s hrozným lomozem vtáhl paroží zpátky do zimy a začal se u okna složitě otáčet a nastavovat tak, abychom měli jeho srdeční komoru před sebou jako na dlani. (s. 47)

 

Kde tedy končí skutečnost a začíná fikce? Těžko říct. A čtenář se bude při četbě celé knihy podobně tázat často. Nakolik věrně popisuje Petr Borkovec svou spolupráci s překladatelkou? Opravdu tolik touží po shozeném parohu, který však „nikdy, nikdy, nikdy“ nenašel? Skutečně byl „odjakživa tlusté a tiché a uzavřené dítě“? A byla jeho literárním mentorem středoškolská učitelka, od které kdysi dostal dvacet sedm dopisů? Tyto hádanky přispívají k tomu, že se kniha jen stěží odkládá – vždy je přece svůdné nahlédnout někomu známému takříkajíc do kuchyně. Zde navíc musíme neustále – a marně – pátrat po tom, kam to vlastně koukáme.

Borkovec je autor s mimořádnou jazykovou citlivostí. V knize sloupků dokládá, že dovede psát velice úsporně a pomocí jen několika málo slov vybudovat sugestivní atmosféru – to je ostatně důvod, proč jsou jeho fejetony tak nadprůměrné: v daném žánru místo pro nějaké rozepisování jednoduše není a Borkovec dovede nabízený prostor využít maximálně. Vedle toho je podstatnou kvalitou autorových sloupků ironie. Ale ne pouze v nějaké prvotní, či snad dokonce prvoplánové podobě. I s ironií totiž zachází Borkovec citlivě, nejde mu o nějaký ironický nadhled nad vším a nad všemi (nutno podotknout, že nejfrekventovanějším terčem autorovy ironie je autobiografický vypravěč, povětšinou příznačně nazývaný Petříček). Můžeme dokonce sledovat, že ironie jde v této knize ruku v ruce s něčím takříkajíc závažnějším – s melancholií, s ohledáváním ztracené idyličnosti mládí, s brutalitou (o tom více viz text Jana M. Hellera ve Tvaru) nebo s potřebou nějak se popasovat s minulostí či s tím, co je vypravěčovým (autorovým) denním chlebem – třeba tvůrčí pobyty nebo autorská čtení. Ironie je přitom prvek, díky němuž všechny tyto pocity čtenář prožívá mimořádně intenzivně. A právě ironií jako by vypravěč odpovídal na poznámku již zmíněné učitelky-mentorky: „Básník není plačka, Petře. Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle.“ (s. 75)

Číst, číst, číst – třeba i nákupní seznam
Autobiografickým základem, způsobem fabulace, formou a také jazykovou podmanivostí připomene kniha Petříček Sellier & Petříček Bellot poslední titul Dory Kaprálové s názvem Ostrovy, jenž rovněž vyšel vloni. V recenzi této knihy (Host 1/2020) Pavel Janoušek zdůrazňuje, že Dora Kaprálová psala texty původně pro rozhlas. Dále Janoušek píše: „Je nepochybné, že se autorské čtení povídek a jiných krátkých literárních dílek v posledních desetiletích stále více stává výraznou součástí našeho literárního života.“ I to spojuje Kaprálové Ostrovy s nejnovější Borkovcovou knihou – a nejen s ní. Borkovec svým dlouholetým působením evidentně dokládá tezi Pavla Janouška o tom, jak výrazný vliv má čtení na současnou literární scénu. Připomeňme znovu, že Petr Borkovec působí mimo jiné jako dramaturg kavárny, v níž se nezanedbatelná část tohoto literárního dění odehrává. Zároveň je jedním z těch, kteří svým textům při četbě dávají nový rozměr. Z (tehdy ještě připravované) knihy Petříček Sellier & Petříček Bellot četl Petr Borkovec vloni v říjnu na Tabooku, festivalu malých nakladatelů, jenž se každoročně koná v jihočeském Táboře. Jeho vystoupení, při němž jej na akordeon doprovázela Jana Bezpalcová (souvislost mezi jejím příjmením a zaměřením Borkovec samozřejmě nepřešel beze zmínky), bylo jedním z vrcholů nejen závěrečného večera, ale vůbec celého festivalu. (V publiku byl tehdy také Borkovcův údajný „jediný kamarád“ Pavel Klusák, kterému autor rovněž věnoval jeden ze sloupků této sbírky.)

Texty z Borkovcovy poslední knihy jsou pro autorské čtení jako dělané – vhodně dlouhé, jazykově hutné, vtipné, nápadité a zároveň snadno stravitelné při pouhém poslechu; podobně jako básně z autorovy dosud poslední sbírky Herbář k čemusi horšímu. Není tedy možné, že Borkovec tak trochu přizpůsobuje své texty tomu, že je bude v budoucnu předčítat? U jeho nové knihy se sice tento předpoklad jeví nepravděpodobně, v případě Herbáře už je tato otázka myslím na místě. Každopádně je podstatné, že autor nejen umí se svými texty udělat při čtení (v dobrém slova smyslu) show, ale že výborně fungují jak s trojrozměrným Borkovcem, tak i bez něj.

Borkovcova poslední kniha je možná určená spíše těm, kteří literární dění dlouhodobě sledují či se na něm podílejí; průniky mimo tento prostor budou nejspíš omezené. A nedá se ani předpokládat, že by představovala nějaký výrazný milník současné české prózy – přes veškerou autorovu jazykovou, ale i fabulační obratnost jsou to pořád „jenom“ sloupky, fejetony a drobné prozaické texty. Zároveň je to však kniha, jež výtečně poslouží jako argument proti těm, kteří tvrdí, že se současnou českou literaturu nevyplatí sledovat.

Na závěr ještě krátké zamyšlení: při pohledu na tituly vydané nakladatelstvím Fra se může zdát, že co Petr Borkovec napíše, to se zde dočká knižní podoby. Během posledních let zde vyšly jeho básně, povídky, fejetony, ale i úvody k autorským čtením. Při pročítání těchto knih možná zahlodá v leckterém čtenáři otázka, zda Petr Borkovec píše s podobnou vyjadřovací sugestivností třeba i nákupní seznamy. Pokud ano, ve Fra by je mohli zařadit do edičního plánu – osobně bych si je rád přečetl.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Erik,

Petra Berkovce možná, ale Petra Borkovce opravdu nevím.

Ján Kocúr,

Z recenze je patrné, že pan Mukner Petra Berkovce nesmírně obdivuje. Tomu budiž přáno. Leč o jeho recenzi se dá stěží prohlásit, že je věcná, kritická a něčím přínosná. Bohužel.