Klára Machů (nar. 1988) dosud publikovala básnickou tvorbu pouze časopisecky. Letos však vydala první sbírku Až mě vypálí slunce, která přináší téměř sedm desítek básní. V krátkých, intimních textech je každý motiv a každý obraz pevně vrostlý mezi ostatní, má své místo, ze kterého zní a oslovuje čtenáře, kteří u sbírky na chvíli prodlí a domyslí si, jak veliké věci básně ve své zdánlivé prostotě říkají.

Sbírka neposkytuje prostor jazykovému novátorství a experimentování, zaumným neologismům a netypickým metaforám. Nesnaží se zaujmout smrští slov. Její tempo je pomalé, klidné. Slovo zde má svou hodnotu – prolamuje ticho, ruší mlčení, tvoří: „Řeč se slévá / do jediného proudu / od mlčení k mlčení / Bůh už připravuje hlínu / pro tvou duši“ (s. 75). Slovo je prvopočátek, primární matérie Boha, ale i mocný nástroj člověka – vždyť člověk (o to více básník) také tvoří slovem, pojmenováním: „První sen prvního člověka / byl o druhém / kterého by se mohl dotýkat / kdo by pojmenoval jeho“ (s. 30). Klára Machů si plně uvědomuje moc slov – užívá jich střídmě, nikdy ne zbytečně, a nasvěcuje momenty, v nichž se koncentruje podstata života – takového, který se ještě neodcizil přírodě, jež ho obklopuje; který je sice plný různých utrpení, ale který nepřestává být smysluplný právě díky své provázanosti s přírodou, s druhými lidmi, s Bohem: „Dlaň místo úkrytu / utkvěl jsi mi / hejno mi proletěli hrudí / a přistálo / na protilehlém kostele“ (s. 67). Před čtenářem se tak rozprostírá hluboký duchovní prožitek všednosti.

Zemité, duchovní, tělesné

Napříč básněmi se objevuje několik výrazných motivů, které sbírku, už tak velmi citlivě provázanou osobitým tónem a atmosférou, činí velmi koherentní a ucelenou, avšak nikoli prvoplánově a okázale. Jedním z nejvýraznějších je motiv stromu a s ním se pojící metafora zakořenění. Stejně jako strom, i člověk bytostně koření v zemi – v půdě, kterou obdělává, po které chodí, na které žije, ze které vzešel a do které se navrátí: „Vkládaly semena do hlíny / tolikeré ruce / v ní se topily / než byly samy / zasazeny do země“ (s. 11). Metafora zakořenění otevírá prostor pro rozvíjení celé šíře vztahu člověka a země, duchovního a tělesného.

Sepjetí s půdou je zásadní vzhledem k názvu celé sbírky: „jsem hliněný člověk / čekám / až mě vypálí slunce“ (s. 16). Bůh uhnětl prvního člověka, ale teprve „vypálením“ se člověk stal plně člověkem – pevný, ale křehký; svobodný, ale s vědomím své vlastní konečnosti. Strom v úvodní básni promlouvá takto: „nejsem oděn / v žáruvzdorném těle / už nikdy nemůžu znovu začít / už nemůžu sám sebe ukončit“ (s. 8). Právě v oné svobodě se člověk od stromu liší – avšak nikdy se mu nepodaří zpřetrhat vazbu s půdou, z níž pochází, nikdy si nepřestane uvědomovat pomíjivost svého života: „cítím, jak se probouzejí stromy / z nichž jsou vyřezány postele / slyším oddechovat děti v jejich kořenech / brzy se začne rozvíjet příběh těch / kdo byli přivedeni k životu / vědomím vlastní smrtelnosti“ (s. 10).

Oheň představuje v této sbírce komplexní symbol – teplo, vášeň, živelnost. Pojí se s životem právě proto, že jej přibližuje smrti.  V kontrastu s tímto živlem se ve sbírce objevuje motiv sněhu, který přináší útlum, klid, ukončení. Tento přirozený protipól tepla a zimy kopíruje roční cyklus i koloběh lidského života: „Člověk si nestihne nic / a už je přikrýván jako v dětství / peřinou sněhu / pod níž taje“ (s. 24).

Chlad a žár

Sbírka Kláry Machů je velmi smyslová – nejen proto, že dokáže evokovat chlad a žár, ale také proto, že pracuje s vizuálním kontrastem světla a tmy, který v metaforickém významu odkazuje nejen na zřejmý protiklad života a smrti. Světlo má svůj původ v ohni a ve sbírce zaujímá neméně důležitou roli. Zatímco oheň má jak pozitivní, tak negativní konotace, světlo se už jakoby oprošťuje od všeho pozemského, od veškeré ambivalentnosti, materiálnosti, „hmatatelnosti“ – je to přítomnost samotného Boha, díky kterému je každé ráno zázrakem zrození, který projasňuje onu každodennost a vyzbrojuje nás nadějí („Zasvítí slince a všechno zmizí a všechno zmizí / jako když škrtneš sirkou / v potemnělém seníku / jiné stíny / se vklíní za světlo / až za ně / tma se vsákne / a babička ti udělá / křížek na čelo“, s. 45).

Bůh je ve sbírce zachycen téměř výhradně v aluzích a náznacích. To, co dělá z těchto básní lyriku téměř spirituální, je spíš pokorný, nicméně pronikavý tón básní a souhra jednotlivých motivů. Bůh je přítomen všude okolo nás, byl tu dávno před tím, než uhnětl naši duši, a bude dlouho potom, co se navrátíme zemi – což nám říkají autorčiny básně. Kontinuita mezilidských vztahů, rodinná pouta a střídání generací nás v jistém smyslu přibližují věčnosti. I ve vztazích přebývá Bůh. Vztahy v této sbírce jsou nazírány převážně očima ženy, jíž nebyl svěřen nejjednodušší úděl. Téma ženství k nám v básních promlouvá velmi jemně a citlivě: nekřičí na nás o síle a skvělosti žen; žena zde rozhodně není křehká a slabá bytost. Svým obtížným údělem však stojí o to blíž Kristu: „Jeho stín prostupuje tvůj vlastní / sem patříš / k mlčení hrnců a křiku poklic / ke stolu na který musíš prostřít / sebe sama // Jezte a pijte / vy jste mé tělo / má krev“ (s. 22).

Básně sbírky Až mě vypálí slunce pravděpodobně nijak nezaujmou po formální stránce, ale velmi promlouvají tím, jak se dotýkají toho podstatného – života, smrti, lidské konečnosti a nekonečnosti Boha, síly člověka a moci slov. Jako lidé stojíme vždy mezi nebem a zemí, vzhlížíme k Bohu pevně srostlí s půdou. Až mě vypálí slunce obrací pozornost k základním věcem: nenajdeme zde tematizaci současného hektického světa; básně Kláry Machů navracejí člověka ke kořenům, a to pomocí základních otázek koncentrovaných do pronikavých meditativních textů.