Nezdařený pokus porodit do veřejného bazénu
Hůlová, Petra: Nezdařený pokus porodit do veřejného bazénu

Nezdařený pokus porodit do veřejného bazénu

Voda mi praskla v šatně plaveckého bazénu. Po plavání tak místo na plánovaný oběd jedeme do nedaleké porodnice v Podolí. To je na povídku, říkám si.

Sestra zatím na příjmu žertuje o „nezdařeném pokusu porodit do veřejného bazénu“. Na porodním sále se pak se mnou loučí se slovy: „tady na zdi je zvonek, kdyby něco“, a utíká někam k akutnímu císaři. V úzkých jsem za chvíli. Sedíc na toaletě nevím, jestli jsem pořád na velké, anebo už je to to dítě. Tlačení nejde ovládat a zvonek je až ve vedlejší místnosti. To je taky jak z povídky. Žena tlačí a neví, co vlastně.

Plazím se po čtyřech ke zvonku, dokud za zády neslyším ječet sestru: „ježišmarja rychle, vylezte si sem, vy rodíte“. A je tam židle a koženka, na kterou se škrábu, šíleně klouže a na konci tunelu mých polomdlob je pláč a dítě s krvavýma očima, co je celé jako pomazané niveou a má stejně jako to starší chlupaté uši. Když rodím placentu, představuji si ženu, co rodí obří játro, takhle ta vnitřnost vypadá, a taky na nějakou z pohádky, co jí macecha místo novorozence podstrčila štěně. Přehrávám si sny z posledních dnů o porodech chlupatých bytostí a dětí bez končetin a myslím na předpověď, že s pravděpodobností 1 : 30 bude naše dítě mongolík. Stejná šance, jako dřív že mě ve škole vyvolají k tabuli. Dívám se za tou malou holčičkou, co ji hned odnesli a berou jí krev, aby zjistili, jestli je, nebo není zdravá.

Sedím na porodním křesle v kaluži chladnoucí krve. Čeká se na doktorku, co zkontroluje, jestli je tu něco na šití, a hlavou mi běží něco o ženě, co v takové louži nastydne a na porodnici pak vysoudí majlant. Právem. To má zmrznout? A když mě nemocniční bratr na vozíku odváží na oddělení šestinedělí, myslím na to, že příště mě takhle poveze až za desítky let – na víkend z důchoďáku – tahle holčička se svými staršími sourozenci. Jen místo maxivložky budu mít v obřích bombarďácích inkontinenční plenu a to by mohl být závěr příběhu, co začíná tím porodem, kdy si hrdinka myslí, že kadí, i když je to už dítě.

Vlasy mám pořád ještě vlhké z bazénu, když svoji holčičku konečně držím v rukou: sněhobílý balíček s miniaturním obličejem. Nevím, proč jsme si mysleli, že bude kluk. To teda fakt ne. Budem tě milovat, šeptám jí a pak se hrozně rozbrečím, když nám ji berou, že ji ještě musí nechat „asi tak hodinku dvě prohřát“.

Sloupek

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse