Dobro a zlo
Hůlová, Petra: Paměť mojí babičce

Dobro a zlo

Jazyk této knihy je prostý, poetický, plný něhy a úsměvných přirovnání. Proto je také čtivý, přirozený a nám blízký...

Debut studentky mongolistiky a kulturologie na FF UK Petry Hůlové Paměť mojí babičce vzbudil mezi kritiky a čtenáři povětšinou kladné ohlasy. Jaké kouzlo způsobilo, že se její kniha čte lehce, přirozeně a jakoby jedním dechem? Hlavním důvodem je především odvěká lidská touha po příběhu, po pevné opoře o tradici, o kontinuitu lidského rodu. Touha po jungovském kolektivním vědomí, které se z uspěchaného života západní civilizace ztrácí ve stínech zapovězené minulosti. Proto se v poslední době dostaly do popularity knihy plné mýtů, bajek, pohádek a pověstí jednotlivých národů a kultur světa. Snad i proto se autorka trefila hřebíčkem přímo do hlavičky čtenáře, který mezi jednotlivými řádky hledá některou z těch věčných, neměnných pravd.

Hůlová se nesnaží o hluboká, filozofická přirovnání - její jazyk je prostý, poetický, plný něhy a úsměvných přirovnání. Proto je také čtivý, přirozený a nám blízký (ne náhodou uváděl autogramiádu její knihy Jáchym Topol...). Z perspektivy několika dívek a žen podává poměrně ucelený pohled na realitu současné mongolské společnosti, v níž stále jako hlavní princip funguje protiklad mezi dobrem a zlem - mezi tradiční vesnicí, která každého, kdo se v ní narodil a kdo projeví trochu vůle, spolehlivě ochrání, a velkým a destruktivním Městem. Její postřehy doplněné místními reáliemi z oblasti folklóru a mytologie (božstvo v podobě Tengerů a Burchana, zlá babice Úregma, rodinné posvátné óvo...) jsou natolik autentické, že to skoro vypadá, jako by se v této oblasti, kde "příbuzenský vztahy zrajou jako kumys", narodila. Knihou je prostoupena nejen úcta k tradici a obecně starším, a tedy moudřejším a zkušenějším lidem, ale i prokletí, nadpřirozené schopnosti (šamanskou aurou obklopená hrdinka Chiroko) či schopnost určitého druhu nonverbální komunikace. A taky pradávný, přirozený protiklad ženského a mužského principu, kdy posláním ženy je plodit a starat se o rodinu a úkolem muže lovit a živit ji, nebo strach ze smrti (ne už ovšem z konečnosti, neboť karmické zákonitosti fungují spolehlivě i zde). Hranice mezi dobrem a zlem zdá se být na jejích řádkách jasně a zřetelně narýsovaná, přesto je více než jasné, že ani ta nejprostší čára neoddělí člověka od jeho osobitého pohledu na svět. A tak je čtenář stejně tak na straně matky a jejího "jediného správného" pohledu na život, jako na straně dcery, která se zaprodala tajemným a ničivým silám města. Jakékoli rozřešení není na místě - život plyne dál a svoje problémy si řeší přirozeným způsobem a hlavně - sám.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Torst, Praha, 2002.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse

aandreauu,

Knihou jsem se dlouho prokousávala, ale dala jsem jí šanci. I mně vadila nespisovná čeština, zvl. tvary zájmene ona. Zajímavý byl pohled na realitu z různých úhlů pohledu, člověk souhlasil právě s tou, která vyprávěla. Dobré. Celkové hodnocení je průměrné, knížku podruhé číst nebudu a nemyslím si, že by se kdy zařadila ke zlatým klenotům české literatury.

Anca,

Tato kniha mě naprosto štvala. Je pravda, že pohled na pro mě neprobádanou kulturu by byl přínosný, ale nebyl. Nespisovnost a dokonce i nepravdivé kulturní okolnosti... Ano všichni jsme ocenili pohled na novou kulturu, když však dáte knihu přečíst expertovi smete "tu pravdu" ze stolu. Leda bychom mluvili o jiném než tom pravém Mongolsku. Být to pravda tak alespoň ta kultura by tam byla přínosná. Katastrofa, naprostá ztráta času.

Magdaléna,

Mně se kniha moc líbila. Čeština není mým rodným jazykem, (tým je maďarština), přesto jsem si zvykla na hovorovou češtinu. Krásne to napsala, zajímali by mně její zážitky v Mongolsku vůbec.

Lucie,

to asf: trochu vám rozumím, taky jsem se zhruba ve třetině knihy "zasekla" a pocítila něco jako: že se "trochu nudím", ale knihu jsem nakonec dočetla a nelituji toho. Přesto mě naplnila spíš pocitem hořkokyselým. Přidávám se ke všem, kterým v knize vadil nespisovný jazyk, několikrát jsem se přistihla, že mě to natolik irituje, že mě to až odvádí od vnímání děje. Na knize jsem ale už průběžně oceňovala především to, že jsem mohla nahlédnout do úplně odlišné kultury, takové knihy mě prostě budou vždycky zajímat..

Jan Horák,

"Proto se v poslední době dostaly do popularity knihy plné mýtů, bajek, pohádek a pověstí jednotlivých národů a kultur světa." ...Kdo dokáže napsat takovou větu, zasloužil by 25 na holou a pětku z češtiny, a ne mu zveřejňovat kritiky. K obsahu se vyjadřovat nemohu, protože dále jsem již tuto "kritiku" nečetl.

asf,

Jedna z mála knih, které jsem nedočetl. Zastavil jsem v první třetině a nechtěl jít dál. Nezajímalo mě to. To je u mě natolik nezvyklá reakce při četbě, že knihu, zvláště pak její obálku, hodnotím velmi vysoko.

Ren,

Po dlouhé době, jsem přečetla knihu jedním dechem....

Marián Motl,

zajímalo by mě, zda někdo také četl jinou autorku - kolem které se ovšem nenadělal takový humbuk - Adélu Knapovou a její román Nezvaní? Recenze byly chladné, ale jak jsme se na universitě shodli, je to obrovský talent. Dík za reakci.

Laudon,

Vyborna kniha.

Teréz,

prosím pěkně, nevíte někdo, kde by se dal sehnat nějaký obsáhlejší životopis P. Hůlové? Díky...

dagmar,

Souhlasím se sihajou. narozdíl od Martina se nedomnívám, že jde o literaturu faktu, která by měla být přená v reáliích, ale o to, jak mají ženy z jedné rodiny rozdílné pohledy na svět, jak je perspektiva jednoho člověka zkreslující.
Obecná čeština se k prostým ženám hodí, moc si nedovedu představit, jak se ve veřejné jídelně nebo v bordelu mluví spisovně.
Příběh strhne, čte se jedním dechem, výborné.

sihaja,

tato kniha se stala jednou z mých nejoblíbenějších...a myslím, že bychom si měli více všímat a více vnímat vlastní požitek, vlastní krásu knihy než tu diskutovat o tom, zda použití ich-formy bylo pouhým zjednodušením. A ať už bylo či nikoliv, kniha podle mého názoru provětrala ovzduší v současné české literatuře

Mariny,

Uz sto rokov som necitala knizku v cestine a prvu cast romanu Petry Hulove som zhltla za dva dni. Jej jazyk je naozaj plny porovnani, ktore mi prinasali usmev na tvari a to v dnesnej svetovej literature velmi chyba.

Hanik,

Stejně jako Ati i já jsem Paměti četla jedním dechem a přestože jsem si zpočátku musela zvykat na nespisovný jazyk, po přečtení celé knížky si myslím, že ten hovorový jazyk k Pamětem a k Petře Hůlové neodmyslitelně patří. Nevidím v tom tedy nic špatného, spíše naopak. A k těm mongolským názvům - mně se to naopak zdá nádherný, že si zpočátku lámete hlavu nad tím co to a to může znamenat a až po chvíli vám to dojde. Takže já bych narozdíl od Štěpánky knížku všem doporučila a navrch přidám, že alespoň ocenění Magnesia Litera, které Paměti získaly, by mohlo někoho k přečtení knížky nalákat. :-))

Ati,

podle me je knizka uplne uzasne napsana,nedokazala sem se od ni upoutat......

Štěpánka,

Souhlasím s názorem Petry Králové. Styl, kterým je kniha napsána mi připadá spíše jako slohové cvičení nějakého dítěte. Naprosto nevhodná je nespisovná, hovorová čeština. Za chvíli mládež nebude ani umět pořádně česky. Velmi rušivým elementem pro mě bylo používání mongolských pojmenování některých věcí (nejsem Mongol a slovům nerozumím, jen v souvislosti s ostatním textem lze na něco usuzovat).
Knihu jsem přečetla celou, neboť nejsem zvyklá odkládat rozečtenou literaturu. Určitě bych ji nikomu nedoporučila.

Ulume,

Pani ci slecna Kralova trpi zrejme lehkym komplexem, ze? Zrejme nejaka nedocenena perla v ceske literature. Uz se tesime az nas obstastni nejakym svym zazrakem. Me osobne se kniha velmi libila a nijak zvlast mi to nepokazila ani zamena dzipu s GAZem.

Anonym,

Hloupost, podpořená rodinnou reklamou, ležák na pultech, který se prodává se slevou (duben 2004). Petra Králová

Martin,

Skoro se vsim, co jest tu psano by se dalo souhlasiti, ale rozhodne pri skutecne pozornem cteni bychom meli byt vice kriticti, formalne ich forma v tomto pripade dokaze zakryt mnohe jazykove a dejove nedostatky, byla pro autorku velmi jednoduchym nastrojem k uziti. Bohuzel nemohu jako clovek, ktery prozil mladi v komunismu prenest pres srdce mnohe nesmysly, od volne migrace narodu skrze hranice, naproste popreni existence komunismu, ktery se bytostne dotykal vsech ve stepi i meste, po pojem dzip (mysleno asi GAZ), bohuzel vse to ztraci na verohodnosti prozitku z jinak urcite ojedineleho dila.