Absence Jáchyma Topola byl šok. Ale na Magnesii Literu v kategorii próza nebyl nominován ani Václav Kahuda s pozoruhodným románem Bytost, vedle Petra Hrušky nejrespektovanější český básník Petr Borkovec za ceněné Lido di Dante či autor nejrecenzovanější loňské prózy s provokativním románem Za Alpami David Zábranský. Nepřekvapí, že nebyli nominováni všichni, ale že nebyl vybrán ani jeden z nich, to už ano.

Opomenutí autoři jsou navíc v průměru o deset a více let starší než nominované autorky Lucie Faulerová, Anna Bolavá, Ivana Myšková a Petra Soukupová. Generační výměna se tak překrývá s genderovou. O čem to svědčí?

Masivní feminizace jakéhokoli oboru bývá ne vždy, ale často zprávou o tom, že si tam nevyděláte. Pokud se vaší dvousetstránkové prózy prodá 10 000 výtisků, což je obvyklý český strop kvalitní literatury, a z nakladatelství máte průměrných cca třináct procent z prodeje, dostanete za své dílo honorář 400 000 korun. Pokud budete vydávat jeden román ročně a bude to bestseller, je to fajn, ale tak rychle a zároveň komerčně úspěšně se dobře psát nedá. Takže aťsi máte svou fotografii, medailonek a ukázku z díla v učebnicích pro základní nebo střední školy, jste na tom finančně dost bídně.

Duch doby ale své tažení nevede jen proti establishmentu a za věci žen, ale také proti zavedeným veřejným autoritám a obvyklým pořádkům. Dochází k fragmentarizaci, emancipaci a privatizaci veřejného prostoru v jeho nejrůznějších podobách. Místo káravého kavárenského prstu se ptejme proč. V rámci literárního provozu to totiž dává celkem smysl a někteří autoři už s tím v souladu s duchem doby začali. Jiní o tom vážně uvažují: vydávat si své knihy sami. Už se nejedná jen o stigmatizující krok těch, kdo nakladatele nemohou najít a do knihkupectví vypouštějí knihy, co by neprošly redakčním sítem, ale o ty, kteří problém najít nakladatele nemají, ale nejsou spokojeni s podmínkami. Kořen problému přitom není v nakladatelstvích, ale v knižní distribuci, která si spolu s knihkupci z prodeje ukrajuje více než 50 % z tržeb. Jenže nakladatelé, než by šli do střetu s distribučními firmami, jdou cestou menšího odporu a drží pod krkem své autory. Argument, že je to tak i v zahraničí, je nezajímavý. Znamená jen to, že i tam je to špatně. Z devadesátkového „dohánění Západu“ za každou cenu je duch této doby ostatně už taky dávno venku.

Zní to troufale, zoufale a naivně? Nejsou tu snad jiné zdroje podpory literatury? Jistě. Ale zatímco duch doby prosákl porotou Litery, do podpory tvorby neprokapal. Přímá podpora autorů se v Čechách odbývá především formou placených tvůrčích stipendijních pobytů v nejrůznějších destinacích. Místo slova „diskriminace“ raději řekněme, že je to „nedomyšlené“. Autorka s mateřskými povinnostmi si totiž s tvůrčím pobytem kdekoli může… víte co. Nejde o spiknutí, ale o dinosauří ocas minulé doby, který díky tomu, jak křiklavě je v rozporu s duchem té dnešní, ukazuje, co všechno se změnilo a co se ještě změní.

Časem se to přenastaví ještě výrazněji. Literatura autorek se stane většinovým pozadím tvorby autorů, o nichž se začne psát se zvláštní pozorností, kterou si zasluhuje jakožto „literatura psaná muži“. S ohledy na její specificky maskulinní charakter, díky kterému bude schopna do literatury vnášet neotřelá témata, nevšední osobitou vnímavost a nové perspektivy a být tak oním pověstným kořením, bez kterého by ani ten sebezajímavější literární provoz neměl ten správný říz.