Posledujeme stárnoucího chlapa, a spolu s ním se budeme vracet do dob jeho mládí, kdy něco znamenal způsobem, který je dnes již nepředstavitelný, jak mu připomíná jeho žena, myslela jsem si. Když sanitář vyzvedává ze školky jejich děti, pravidelně si ho pletou s dědečkem. Jeho děti jsou naštěstí moc malé na to, aby jim to docházelo, ale oběma dospělým dcerám ze dvou předchozích manželství už to došlo. Že byly pro otce čirým nedopatřením, respektive že ho zajímala hlavně muzika. S třetím vrhem dělá androš reparát, jako by „dát to napotřetí“ mohlo cokoli změnit na tom, jak prožil své dva předchozí životy, což mu ony dvě dospělé dcery připomínají. Přijde jim falešný a nic na tom nemění skutečnost, že mladší z obou je upřímně fascinovaná otcovým statečným bojem proti evidentnímu zlu, a ještě víc tím evidentním zlem, které jí v životě chybí a otci jeho mladých let jej závidí…

A pak jdu setmělým areálem Thomayerovy nemocnice a více než sto stran smysluplného textu o stárnoucím sanitáři, co se flashbacky vrací do mládí, mě z minuty na minutu přestává zajímat. Poté, co projdu kolem laviček u jednoho pavilonu a posedne mě vidina japonského tanečníka, který se zhmotňuje právě tady a teď. Jde o něco mezi bezdomovcem, hromadnou nemocniční halucinací a něčím dalším – třetím – a to třetí mě zajímá ze všeho nejvíc, protože moc netuším, o co jde. Ještě ten samý den po příchodu domů se pouštím do horečnatého psaní nového textu. Fungující stostránkový text jsem opustila kvůli jedinému obrazu – Tanakovi u laviček v zanedbaném nemocničním parčíku.

Proč doslova hystericky spěchám domů, jen abych se co nejrychleji pustila do textu, o kterém nevím nic jiného než to, čím začíná? Nevím. „Nevím,“ ve smyslu inspirace, která v mém případě funguje nejlépe právě pokud s sebou nese tajemství. Pokud otevírá svět, který mě již dlouho předtím zajímal, aniž bych o tom věděla. Inspirace je něco jako císařský řez, který na svět přivede dítě. Až na to, že chirurgická přesnost vpadá nečekaně jako čísi zásah do terče vaší duše. Takže často zahoříte k naprostému nesmyslu. Nic jako smysluplné, předem promyšlené téma a aktuální způsob zpracování poučený kontextem a rešeršemi. Ne! Nějaká úplná blbost jako prastarý japonský tanečník. Jak se v té nemocnici vzal? Je to celé přece nejen nepravděpodobné, ale navíc slušně nepřesvědčivé. A přesto: letím domů, jen abych onu scénu co nejdřív popsala, protože jen tak se dozvím, kam vede. A jsem při tom šíleně nervózní, protože může jít úplně klidně o zcela planý poplach neboli o inspiraci, která někam vede jenom zdánlivě. Napětí v průběhu několika vět, odstavců či stran odezní a bude po všem. Ale nevím to, dokud se neocitnu v textu a nenadechnu se tam jazykem. Všechno jde poznat jedině v místě textu.  A tak spěchám domů, protože teprve tím, že scénu popíšu, zjistím, zda pocit, že otevírá nějaký fascinující svět, je skutečný. Teprve tím, že ji „odbavím“, dozvím se, zda něčemu „zacláněla“. Sama ta scéna mě v tu chvíli vlastně už tolik nezajímá, spíš to, co je nebo není za ní.

Je třeba dodat, že syndrom přenošeného nápadu může být někdy otázkou i několika hodin – slot, v jehož rámci je třeba za věc zabrat, chopit se jí a rozběhnout – může být krátký. Je snadné jej prošvihnout a už se mi to stalo mockrát – jako díra v plechovém plotě, kolem které chodím a slibuji si, že se příště podívám dovnitř, ale když se k tomu konečně odhodlám, tak už TO tam není.