To zajímavější ohledně koupě jízdenek se však odehrávalo vně – na chodníku tvořeném důmyslnou soustavou pěti autobusových zastávek za sebou. A stával jsem se toho postupně stále nadšenějším účastníkem. Kdekdo asi už slyšel o kamenných řadách u Kounova – památce značného významu, avšak nejasného stáří, účelu a původu. Zato Řady Ládví, o které se jedná v našem případě, jsou fenoménem, který vykazuje všechny náležitosti, aby se mohl vedle slováckého verbuňku a modrotisku stát dalším z cenných českých zářezů na seznamu nehmotných památek UNESCO. Spadají jednoznačně do šuplíku „tradice, rituály, tanec“ a jsou v souladu i s další klauzulí – jsou skupinami lidí neustále přetvářeny podle okolností, dávají jim pocit identity a podporují lidskou tvořivost.

Představuji si, jak by takový zápis mohl znít. Možná takto:

„Řady Ládví představují specifický městský rituál vznikající v prostoru autobusových zastávek v severní části Prahy, spočívající ve spontánním utváření paralelních front cestujících bez formální organizace. Fenomén zahrnuje ustálené komunikační vzorce a situační improvizaci. Jde o živý příklad adaptivní městské tradice, která utváří identitu místa a je průběžně přetvářena svými nositeli v závislosti na dopravních podmínkách a počasí.“

V dobách dopravní špičky, kdy autobusy přijíždějí jeden za druhým, dochází k vrstvení tohoto úkazu a lze vidět až tři řady za sebou o délce několika desítek metrů. V takovou chvíli musel cestující vstoupit do interakce. Pokud se chtěl vyhnout trapnému přebíhání a řazení opět na konec, nezbylo mu než se zeptat, na jaký autobus se vlastně stojí. Nezřídka se mohl dozvědět, že konec řady neví, v jaké je vlastně frontě, anebo si jen myslí, že to ví, a doufá. A vyzdvihnout je třeba zejména synchronizaci, ke které dochází po odjezdu autobusu, kdy se celý systém řad spontánně jako na nevydaný povel posune o krok vpřed.

Bohužel podobně jako v případě vorařství jde o tradici již zaniklou. Loni zavedly příměstské linky nastupování všemi dveřmi a letos byly cenově znevýhodněny papírové jízdenky. Kultivované řady se proměnily v amorfní hloučky u míst předpokládaných dveří. U řidiče si kupují lístky zejména senioři; ostatní nastupují bez čekání. Jak nedávno poznamenala jedna z frekventantek mého kurzu na univerzitě třetího věku, s níž jsem svou vášeň pro obyčeje pražských předměstí sdílel, „ty řady měly svůj řád“.

Dobrá zpráva nakonec – vorařství bylo na seznam zapsáno zásluhou šesti evropských států až roku 2022, tedy padesát let po zániku české voroplavby. Že by Řady Ládví měly ještě šanci?