Debut Kořeny jabloní novinářky, absolventky pražské FF UK, šéfredaktorky cestovatelského měsíčníku Lidé a Země a autorky podcastu Exoti Veroniky Kratochvílové (nar. 1987) proplétá životní osudy důchodkyně Magdaleny, která se v domově pro seniory učí žít s Parkinsonovou chorobou, a 37leté bezdětné Lenky, která podle vlastních slov „nikdy nebyla dost“ – a nyní dostala vzácnou šanci stát se konečně pro někoho užitečnou. Tématem na pozadí je rozkulačení československého venkova v 50. letech a jeho následky, které si společnost a krajina nesou dodnes. Hořkou zkušenost s touto kapitolou dějin má ostatně i rodina Kratochvílové, českobudějovické rodačky. Na příbězích dvou hrdinek vypointovaně zachycuje kontrasty mezi přijímaným utrpením starších generací a „přecitlivělostí“ dnešních dospělých lapených v pastech konzumu (i když to někdy jde, pravda, až na hranici karikatury). Text zaujme také důsledně odlišeným, dynamickým střídáním jazykového stylu ve dvojí vyprávěcí lince.

Co naložíme na vůz

Románová Magdalena je 86letá důchodkyně, která se navzdory závažné diagnóze, inkontinenci a dalším problémům snaží neztratit dámu v sobě – dbá o svou manikúru, rudou rtěnku, parfém –, protože „čistota pro ni byla projevem společenské úcty“. Zatímco si tahle vášnivá čtenářka krátí literaturou pobyt na své nové nedobrovolně zvolené adrese, putuje vyprávění jejími vzpomínkami až do doby, kdy také musela měnit bydliště – to když byli s matkou a bratrem nuceně vystěhováni z rodového statku. Tato zásadní traumatická událost je popsaná zcela věcně: „Dle nařízení si můžeme odvézt jen to, co naložíme na vůz. Pozoruješ mamku, jak zmateně nechává krabici se svátečním porcelánem ležet v předsíni a vybíhá s pytlem mezi slepice. Řidič náklaďáku se netrpělivě rozhlíží po dvoře […]. O tátovi, nejproradnějším kulakovi v kraji, víš momentálně jen to, že je ve vězení a že snad ještě žije.“ Nechybí ani barvité vykreslení někdejší chráněnky těchto statkářů, „staré Vodičkové“, která nejenže je o zmíněný porcelán sprostě okrade, ale ještě je z domova vyprovází fanatickými výkřiky „Vykořisťovatelé! Šmejdi!“

Na téma kolektivizace venkova v poslední době vyšla také třeba zdařilá prvotina Moniky A. Svobodové Řešeto (Motto 2026), v níž autorka na pozadí zinscenovaných procesů 50. let rekonstruuje příběh mlynáře, který odmítl své hospodářství odevzdat, a popisuje dopady tohoto rozhodnutí na jeho rodinu. Zatímco ale Svobodová téma pojímá faktograficky a vychází přímo z dobové dokumentace, kterou vplétá do – částečně fabulovaného – příběhu, u Kratochvílové je pozornost čtenáře upřena na psychologii dvou žen, které pocházejí z jiných generací i společenských vrstev, a přesto jsou si blízké. Ona kolektivizace je zde tak spíše jedním z témat než tématem ústředním, mj. proto, že mladší postavě Lenky je zcela cizí – jako by její život snad ani nenavazoval na žádné předchozí dějiny. Téma kolektivizace je pak zcela typické pro oceňovaného jihočeského rodáka Jiřího Hájíčka – zvláště v knize Selský baroko (Host 2005), ale vrací se k němu i ve svých dalších prózách Rybí krev (2012) či Drak na polní cestě (2024) aj. Hájíček, podobně jako Kratochvílová, netvoří „jen“ historickou rekonstrukci událostí 50. let, ale zkoumá jejich dlouhodobé dopady na lidskou psychiku, mezigenerační vztahy a zvláště narušení kontinuity venkovského života. Dalo by se říct, že u obou autorů je toto trauma stále přítomné, i když se o něm napřímo nemluví.

Umíráš – a přitom jsi ještě nezačala žít

V Magdalenině příběhu se na počáteční křivdu, které se režim dopustil na její rodině, postupně nabalují křivdy další, přičemž některé s tou původní přímo souvisejí (hrdinka musí zastávat podřadnou práci v JZD nebo ČKD), jiné nikoliv (dělá si naděje na svatbu s „nenapravitelným rebelem“ Františkem, s nímž čeká dítě). A ani později se Magdalena – také kvůli svému nevyhovujícímu původu – v systému komunistického práva spravedlnosti nedomůže. Postupně si zvykne, že jsou „strupy bolestivě strhávány z dosud mokvajících ran“. Magdalenin osud je krutý a skutečně nezáviděníhodný a jako problematické můžeme vnímat snad jen to, že nám ho vypravěčka připomíná v mírně patetických a možná i docela nadbytečných komentářích, které jdou někdy až na hranu kýče: „Teď už víš, jak se cítí vichrem vyvrácené stromy. Vaše hluboké a pevně usazené selské kořeny se prudce zvedly ze země a daly se do pohybu.“ Nebo: „Jabloně jsou jako my. Nemají rády změny. Přesadit strom starší deseti let je skoro nemožné. I když má kořeny široce rozvětvené […], obvykle nepřežije.“ Titulní jabloně přitom paradoxně nejsou v románu nijak „nosným symbolem“, autorka jej hlouběji nerozvíjí, a proto je toto niterné vztahování se k jabloním trochu matoucí (proč se nemluví spíše o komunisty zcizených polích, lesích, rybnících?). I když je třeba přiznat, že ve zlomovém okamžiku děje se pak autorce podaří s jejich pomocí vystihnout transgenerační přenos traumatu uvěřitelně: „Další planá jabloň usychá. Kořeny jsou podťaté. Plody nezralé. Už zase umíráš, a přitom jsi ještě pořádně nezačala žít.“

Magdalenino vzpomínání oživuje jemný humor a až roztomilá sebeironie, s níž přijímá svůj současný stav; například když si myslí na mladého pečovatele, jehož maskulinní chlupy na hrudi ji obzvlášť vzrušují, a když jakožto sečtělá dáma hledá oporu této své zkušenosti v klasické literatuře: „Co definuje zájem staré ženy o tolik mladšího muže […]? Zkušenost. […] i stářím zkorodovaná žena, která kdysi ochutnala mladé tělo muže, touží po opakování. Tělo se změnilo, ale estetické vnímání a zákony přitažlivosti zůstaly beze změny.“ Celkově autorka líčí stárnutí ženského těla citlivě, vkusně a v lecčems dojemně.

Utrpení dneška

Do hrdinčiných úvah postupně probleskuje, čím zrovna žije jakási 37letá Lenka. Zpočátku nevíme, v jakém městě se nacházíme, ani co je tak přibližně za rok, vše je rozmazané a neurčité. Po jejím impulzivním výpadu na partnera, jehož konkrétní souvislosti rovněž nejsou čtenářům poodhaleny („vše mu řekla“), se dvojice rozchází a Lenčin ex-partner se vzápětí dává dohromady s její nejlepší kamarádkou. Co mu měla za zlé, to se dozvíme až později, poté, co nám muž zmizí z obzoru.

Poněkud prázdný život jedináčka Lenky dále tvoří takřka výhradně komplikované vztahy s rodiči, kteří marně vytvářejí nátlak na vnoučata. O hrdinčině profesi (nějaké blíže neurčené kancelářské), zájmech, snech nebo názorech na cokoliv, co dnešním světem hýbe, ale není zřejmé nic. Čtenáře může otravovat, že postava je takto plochá, v podstatě nezajímavá až nesnesitelná, což je ještě podpořeno psaním v du-formě – poměrně výrazným autorským gestem, jehož funkce ale není moc jasná (na rozdíl od toho, když se du-forma zdařile používá pro vzpomínky v Magdalenině partu) – a přidrzlou pubertální nespisovností: „Nejdřív se očima nechtěně zasekneš ve vyzývavým dekoltu svý bejvalý přítelkyně, až potom s námahou zaostříš do interaktivní zóny jejího obličeje. Letargie tě neopouští ani v týhle vypjatý situaci, a tak na ni tupě vejráš s otazníkama místo očí.“ Zvolený vysoce stylizovaný jazyk neodpovídá věku ani předpokládané životní zkušenosti postavy, a proto nepůsobí moc věrohodně. Ale možná to byl autorčin záměr, aby Lenka působila nedospěle a mohla tak vyniknout hloubka Magdaleny, jejíž dětství bylo naopak ukončeno drsně a předčasně. Starší hrdinka se, hledíc do své minulosti, onou du-formou obrací jakoby sama k sobě, což působí nenásilně a poeticky, zatímco když se nacházíme v její „přítomnosti“ v pečovatelském domově, používá autorka er-formu. Lenka má ale (bohužel?) stylovou variantu jen jednu.

Snaha „odčinit“, že nemají děti

Osudy těchto žen se protnou, když se Lenka jakožto nájemnice nastěhuje do bytu po Magdaleně a ve schránce mezi letáky objeví i obálku adresovanou předchozí obyvatelce. Vyhledá ji proto v domově seniorů – tuhle „femme fatale s prošlou záruční lhůtou z děcáku pro rakváče“, kde je „jedna půlka jedlíků slepá a druhá nesvéprávná“, a tak jim buchtičky se šodó servírují klidně s černými žmolky, jak si Lenka neodpustí poznamenat.

Mezi hrdinkami se začne rodit nečekané přátelství; důvěřují si, přestože zatím nevědí, co je k sobě vábí. Zatímco Magdalena, milovnice života, se nerada smiřuje se svou konečností, poněkud „utlumená“ Lenka v sobě objevuje dosud nepoznanou touhu o někoho pečovat, která jí konečně dává i naději na smysluplnou práci. „Proč byste svůj život marnila péčí o starou bábu? Musíte ho žít a naplnit až po okraj,“ brání se sice zpočátku tomuto nápadu seniorka, Lenka to ale myslí naprosto vážně – už začala se stavebními úpravami bytu, vyběháváním příspěvku na péči atd. Pozoruhodné je, že se motiv pečovatelské ambice v knize neobjevuje jen jednou. I Magdalena chtěla totiž kdysi „odčinit“ to, že její matka nemá vnoučata, a starat se tak aspoň o ni, vdovu po kulakovi zemřelém ve vězení na anginu pectoris.

Nezúročené tajemství

Do příběhu ještě vstoupí dědictví, které bylo Magdaleně přisouzeno; dědictví sice skromné, ale pro vyústění románu zcela zásadní. A také to, že na její odpuštění čeká někdo, kdo jí – byť ne zcela vědomě – za minulého režimu už tak pošramocený život ještě více zkomplikoval. Nic z toho ale nakonec k žádné velké katarzi, na kterou čtenář s ubíhajícími stránkami čím dál tím netrpělivěji čeká, nevede. Možná bylo očekávání příliš velké?

V knize jsou bezesporu pasáže, jež je zážitek číst – zvláště některé dost trefné postřehy týkající se pojetí života „tehdy a dnes“. Nakonec jsme ale nuceni zůstat u konstatování, které se čtenáři vkrádá do mysli už na samém začátku románu: zatímco starší hrdinka i přes jednu tvrdou životní ránu za druhou stále vnímá, že její život má smysl, a drží si svou důstojnost i určitý postoj smíření s tím, co přichází, tak ta mladší, i když má na první pohled vše, co potřebuje, se v životě jen tak nějak „plácá“. Přes všechny výhrady k jazyku i závěrečnému (ne)rozuzlení však Veronika Kratochvílová tímto románem prokazuje nadání pro pozorování mezigeneračních vztahů i cit pro vyprávění.