Česká republika se od 7. do 11. října 2026 představí jako čestný host knižního veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem. Je tedy nejvyšší čas podívat se na to, co vývoz české literatury do zahraničí obnáší.

Před rokem 1989 veškerou agendu kolem prodeje autorských práv do zahraničí spravovala agentura Dilia. Po revoluci postupně přibývaly agentury jako AuraPont, ale také individuální projekty. V roce 2001 Martin Reiner ve svém někdejším nakladatelství Petrov svěřil prodej překladových práv do zahraničí Daně Blatné, ta o něco později, v roce 2006, založila Dana Blatná Literary Agency. Dnes zastupuje autory nakladatelství Host, Druhé město a Pálava Publishing. V roce 2003 nizozemský bohemista Edgar de Bruin s Magdou Hüblovou založili agenturu Pluh Agency, aktuálně zastupují dvanáct autorů a autorek publikujících v různých českých nakladatelstvích. Od roku 2015 je činná Prague Literary Agency: její zakladatelka Maria Sileny pečuje o čtrnáct autorů a autorek. Letos pak vznikla ještě agentura Zikmund Literary Jana Zikmunda, pod jehož křídla se v tuto chvíli uchýlilo patnáct autorů a autorek.

Rovněž některá nakladatelství aktivně nabízejí tituly svých autorů k vydání v zahraničí. Jako jedno z mála českých nakladatelství mívala například Paseka už před dvaceti lety na knižním veletrhu ve Frankfurtu i vlastní stánek a redaktoři Milan Macháček nebo později Stanislav Škoda zde působili na dvou frontách: pátrání po zahraničních titulech zajímavých pro překlad do češtiny rozšiřovali o otevírání nových obzorů českým knihám z produkce domovského nakladatelství. V současné době se o expanzi svých titulů do zahraničí soustavněji stará více nakladatelských domů, zaměstnávají proto někoho, kdo má tuto agendu v náplni práce: pro Albatros Media pracuje Tomáš Jodas, v Argu má tuto oblast na starosti Veronika Chaloupková, v Labyrintu Petra Nováková.

Před čtyřmi lety, v roce 2022, se podobnou cestou rozhodli vydat i v již zmíněném Nakladatelství Paseka: redaktorka Pavlína Juračková pracuje i jako „Foreign Rights Manager“. Nedávno s ní vyšel velmi podrobný rozhovor na webu Czechia2026.com. Zkusila jsem tedy naši debatu zaměřit jinak.

Pavlína Juračková je redaktorka a manažerka zahraničních práv v Nakladatelství Paseka. Vystudovala hispanistiku, lusobrazilská studia a komparatistiku na Univerzitě Karlově. V roce 2017 získala Iberoamerickou cenu. Od roku 2022 propaguje tituly Paseky v zahraničí a pravidelně se účastní významných knižních veletrhů a festivalů, mimo jiné v Guadalajaře, Šanghaji, Bogotě, New Yorku, Káhiře, Londýně, Boloni, Kyjevě, Frankfurtu, Madridu, Lisabonu a Lipsku či komiksových festivalů v Angoulême a Erlangenu. V nakladatelství se věnuje také redakční přípravě nových titulů se zaměřením na hispánskou a lusobrazilskou literaturu.

Česká literatura v zahraničí

iLiteratura: Jáchym Topol nedávno v rozhovoru pro Deník N konstatoval, že „česká literatura je na tom mizerně, nejhůř od svého vzniku. Připomíná mi pustinu obývanou mátohami“. Jak vidíš českou literaturu ty? Dokážeš ji určitě vnímat i na pozadí současné světové knižní produkce.
Pavlína Juračková: Začínáme pěkně těžkou otázkou. Záleží, jak si člověk vůbec nadefinuje pojem česká literatura a odkud se na ni dívá, s čím ji srovnává. Z pozice člověka, který nabízí tituly z Paseky do zahraničí, ten pojem vnímám jako paletu literárních druhů a žánrů. V portfoliu máme beletrii, literaturu faktu, dětské a ilustrované knihy i komiksy. Z tohoto širšího pole můžu říct, že česká literatura je výrazná a nápaditá. Má špičkové ilustrátory a ilustrátorky, jako jsou například Jindřich Janíček, Štěpánka Jislová, Marita Kelbl, Karel Osoha, Tomáš Kopecký, Kristýna Plíhalová, Jan Šrámek, Veronika Vlková, Lukáš Urbánek a další. Mnoho dětských knih je vidět v zahraničí mimo jiné díky nakladatelstvím Labyrint, Baobab nebo Albatros, a česká próza má za hranicemi dílčí, ale silné ohlasy. V zahraničí nejspíš nezažíváme jednolitou výraznou vlnu, jakou svého času mělo Norsko s detektivkou nebo nyní některé asijské literatury s čtenářsky oblíbenými cozy příběhy, ale česká literatura v širším slova smyslu se většinou prosazuje přes individuální autorské hlasy.

Úspěch jakékoliv literatury v cizím prostředí je nicméně taková alchymie a finančně nákladný úkol a nezávisí jen na konkrétních knihách nebo literárních agentech, kteří se o to aktivně snaží. Záleží na stavu celé „sítě“, tj. různých aktérů a institucí, které má daná literatura k dispozici. Z hlediska mezinárodního srovnání ale vidím, že současná česká literatura má co nabídnout a může v zahraničí navzdory velké konkurenci obstát, a to i ve vzdálenějších regionech. Letos v dubnu během veletrhu v kolumbijské Bogotě jsem například v prestižním knihkupectví Wilborada 1047 našla Por el país del frío, španělský překlad knihy Chladnou zemí od Jáchyma Topola. Peruánské nakladatelství Colmena aktuálně připravuje k vydání Floru Jonáše Zbořila a Letnice Miroslava Hlauča, s distribucí po Peru, Mexiku, Argentině, Ekvádoru a Chile. Tato a další vydání jsou pro mě dílčí, ale důležité události, které potvrzují, že současná česká literatura své místo v zahraničí má.

iLiteratura: Pozoruješ v prodeji práv nějaká specifika z hlediska národních trhů? S někým se jedná snadněji, někdo je mnohem obezřetnější?
Pavlína Juračková: Ano, specifika jednotlivých národních trhů při prodeji práv vidím. Jsou země, kde se česká literatura vydává a kde se na určitou tradici dá navázat, například v Polsku, Bulharsku, Severní Makedonii, Srbsku nebo Egyptě. Velkou roli v tom hraje mimo jiné stav tamní bohemistiky. V Egyptě je například velmi silná a studenti češtinu mnohdy studují v kombinaci s dalším oborem. Dalo by se říct, že je tam poměrně husté překladatelské podhoubí. A právě existence překladatelů je pro prodej práv naprosto zásadní. Naopak jsou i evropské země, kde se současná česká literatura objevuje jen sporadicky, například v Estonsku nebo Portugalsku, Norsku či Švédsku. Pro současnou českou literaturu je pak všeobecně obtížné dostat se například do severských zemí, kromě již zmíněných například na Island. Tady se sčítá několik nepříznivých faktorů: je jen hrstečka překladatelů z češtiny do těchto jazyků, česká literatura v těch zemích nemá silnou tradici a zároveň jí konkuruje mnoho dalších silných literatur, pro které norský nebo švédský překlad také není nic samozřejmého. Například překlady současných českých románů do norštiny by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Není se ale čemu divit, dvě třetiny překladů do norštiny pocházejí z angličtiny, další významný podíl připadá na švédštinu, němčinu, dánštinu nebo francouzštinu. Ve zbývajících malých procentech se česká literatura ocitá v konkurenci s dalšími velkými literaturami, třeba se španělsky psanou, ze které se do norštiny také nepřekládá tak často, jak by si člověk možná myslel. Například dostat román Rozložíš paměť od Marka Torčíka do estonštiny byl vlastně detektivní úkol: nejprve bylo třeba vůbec zjistit, zda existuje nějaký překladatel, potom zdlouhavě hledat nakladatelství, které by vůbec bylo otevřené pro vydání české knihy.

Důležitý je také žánr nebo forma literatury, které se do zahraničí nabízejí. Třeba u komiksu a komiksových románů je stále dost zemí, které k tomuto žánru přistupují opatrně. Například bulharský trh zatím podle mě není komiksovým románům příliš nakloněný, na rozdíl od tradičních komiksových zemí, jako jsou Francie, Belgie nebo Španělsko. Tam je situace úplně jiná, protože komiks má silnější čtenářskou i nakladatelskou tradici. V tomto kontextu je pak překlad Srdcovky od Štěpánky Jislové do aktuálně 14 jazyků skvělá zpráva pro českou ilustraci a komiks. Ani na Západě není zase tak běžné, aby se komiks dostal do tolika jazyků. Překlady úspěšné švédské komiksové star Liv Strömquist se v tomto ohledu zase tolik neliší. Srdcovka (Dargaud) a Bez vlasů (Glénat) vycházejí ve velkých francouzských domech a obě obálky amerických vydání se dostaly do prestižní publikace Women in Comics, kterou letos vydalo Quarto. A pokud jde o velikost jazykového trhu, ta hraje určitou roli, ale neznamená to automaticky, že větší trhy jsou otevřenější nebo méně obezřetné, spíš naopak. Francouzský nebo anglickojazyčný trh je obrovský, ale už sám o sobě velmi konkurenční a saturovaný. Dostat se tam s českou knihou je složité mimo jiné i proto, že tamní nabídka je nesmírně široká a nakladatelé velmi pečlivě zvažují, jaký zahraniční titul má v tomto komplexním prostoru vůbec potenciál. U menších trhů pak zase často rozhoduje síť vztahů, konkrétní překladatel, možnost grantové podpory nebo ochota jednotlivého zahraničního nakladatele riskovat.

Takže ano, z mého pohledu se národní trhy dost odlišují. Někde se dá navázat na tradici, jinde člověk začíná téměř od nuly a prodej práv zkrátka není jen otázkou kvality nabízené knihy, je to jakási myceliální síť, kde se přeskupují otázky překladatelského zázemí a tradice bohemistických studií, čtenářských návyků, žánrové otevřenosti trhu, grantové podpory nebo schopnosti najít pro daný titul správný kontext a marketing atp. Od nuly jsme například budovaly kontakty v Brazílii a v prosinci 2025 tam vyšel překlad Srdcovky a letos brazilské nakladatelství naváže vydáním Bez vlasů Terezy Čechové, opět s ilustracemi Štěpánky Jislové. Štěpánka by navíc na podzim měla zamířit na festival do Belo Horizonte a obě knihy tam z pohledu ilustrátorky prezentovat.

iLiteratura: Setkala ses s případy, kdy nastaly nějaké administrativní nebo i kulturně-politické překážky, tj. je proces výběru připravované knižní produkce zatížený váháním, papírováním, schvalováním? 
Pavlína Juračková: Ano, s určitými překážkami se setkáváme. Někdy jsou to dílčí administrativní věci, smluvní odlišnosti, různé institucionální procesy, daně atp., ale často se do toho také promítá kulturně-politický kontext dané země. Některé trhy mají citlivěji nastavené hranice toho, co se v knihách smí nebo nesmí objevit, případně jsou opatrné vůči určitým typům reprezentace, ať už se jedná o sexualitu, náboženské otázky nebo politická témata.

Aktuálně tohle řeším u komiksového románu Srdcovka, kde jsme nyní v pokročilé fázi jednání o arabském vydání. V arabském světě může být zobrazování sexuálních scén problematické a domácím nakladatelům hrozí reálné postihy. Je třeba zvážit, zda přínos vydání například v podobě tematizace feministické perspektivy vyvažuje drobné ústupky v úpravách, třeba v zobrazování nahoty. V tomto smyslu plně hájíme autorskou vůli, vždy postupujeme v souladu s autory a velmi pečlivě nastavujeme hranice mezi lokálními kulturními specifiky a nepřijatelnou cenzurou. Dané nakladatelství je velmi otevřené a má zájem vydávat feministicky orientovanou literaturu, zároveň se však musí pohybovat v právním a kulturním rámci své země. Podobný tlak na dílčí úpravy jsme ale řešili například i u amerického vydání komiksu Bez vlasů. V tomto případě nešlo o legislativní omezení, spíš o kulturní citlivost vůči určitým reprezentacím. Američtí nakladatelé dnes s lupou v ruce sledují, jak jsou zobrazovány různé skupiny, takže se například upravovaly rty jedné postavy, aby styl kresby nepůsobil jako apropriace nebo stereotypizace afroamerické kultury.

Takové případy ilustrují, že prodej práv není jen otázkou hledání nakladatele, ale že v některých zemích je nutné zvažovat i právní, kulturní a politický kontext. Někdy je hranice mezi legitimní adaptací pro místní trh a problematickým zásahem do díla velmi tenká, a proto je důležité o každé úpravě mluvit s autory. Jako nakladatelství považujeme za samozřejmé stát na straně autora, radit se o tom interně v Pasece i s českými partnery, kteří kontext dané země znají mnohem hlouběji. Nejen proto jsou například Česká centra pro tuto spolupráci velmi cenná.

iLiteratura: Jaký vliv mají překladatelé – zahraniční bohemisté? Jak často se stává, že si nějakou knihu českého autora sami vyberou, popřípadě ji aspoň svému nakladateli doporučí a podpoří tak vyjednávání, které vedeš ty nebo někdo z kolegů specializujících se na prodej práv?
Pavlína Juračková: Překladatelé z češtiny do cílových jazyků jsou pro mě naprosto nezbytnými a cennými partnery. Každý prodej je trochu jiný, má vlastní logiku a dynamiku, ale v určité fázi je vždycky potřeba vědět, kdo by knihu mohl kvalitně přeložit. U některých trhů, například u polských nebo bulharských, mají zahraniční nakladatelé většinou „své“ zavedené překladatele, takže je po podpisu smlouvy už sami osloví a překlad si s nimi domluví. U vzdálenějších nebo méně dostupných jazyků se ale někdy ještě před podpisem smlouvy bavíme o tom, jestli vůbec existuje překladatel z češtiny do daného jazyka, jako například u zmiňované estonštiny nebo portugalštiny. Překladatelé a zahraniční bohemisté ale nejsou důležití jen ve chvíli, kdy už je potřeba knihu přeložit. Mohou pomoct také jako prostředníci, doporučovatelé a ambasadoři české literatury. Stává se, že si titul sami vyberou, nadchnou se pro něj a snaží se ho dostat k některému z nakladatelů ve své zemi. Někdy pro ně připraví ukázkový překlad, jindy napíšou lektorský posudek nebo pomohou knihu zasadit do místního kontextu, což může být pro nakladatele při rozhodování velmi přínosné.

Když jsem s prodejem začínala, hledala jsem překladatele a překladatelky, kontaktovala jsem různé organizace, psala jsem například na FF UK na jednotlivé katedry, sledovala jsem projekt CELA (program pro začínající překladatele), radila jsem se v CzechLitu nebo jsem prosila o radu kolegyně agentky, které na českém trhu působí. Dalo by se říct, že manažer práv při prodeji skládá takovou mozaiku. Aby se kniha objevila na pultech v zahraničí, musí do sebe zapadnout spousta částeček – dobrá kniha, nakladatel, překladatel, grantová podpora, načasování i určitá ochota zahraničního nakladatele riskovat –, jak jsem zmiňovala výše.  Zahraniční nakladatelé do vydání investují a musejí zvážit všechna pro a proti. A je dobré říct, že překlad nerovná se kniha v knihkupectví. I když člověk urazí tu spletitou cestu, najde překladatele i nakladatele, v „životě knihy“ může vyvstat další otázka: kdo překlad kvalitně zrediguje. Pokud bylo těžké najít překladatele, bude vůbec redaktor? A tím se zase odkrývá komplexní problematika prodeje práv. Zahraniční nakladatel, v jehož zemi překladatelská tradice z češtiny není tak silná, se pak mnohdy doptává, zda už je dostupný překlad v tom nebo onom jazyce, aby redaktor mohl mít k ruce i jiné překlady, do nichž může nahlédnout, protože češtinu ve většině případů neovládá. Takže jiné prodeje do zahraničí mohou dopomoct nejen k dalším prodejům, ale také k jejich realizaci například při redigování. Proto si každého jednoho prodeje vážím, protože vidím, jak jsou ta myceliální vlákna někdy tenounká a jak spolu prodeje souvisejí. Zvnějšku je velmi jednoduché sklouznout ke generalizacím typu proč se česká literatura překládá tak málo v porovnání s anglicky psanou, severskou, polskou…, ale ono to opravdu není „jen“ o knihách. Je to o celém podhoubí českého knižního trhu, které pro zahraniční prodej zatím nemáme tak silné. Je dobré si uvědomit, že se buduje postupně a že je to komplexní záležitost. Pokud se zahraniční nakladatel rozhodne pro vydání české knihy, u které bude muset řešit, zda vůbec najde překladatele, redaktora, a kterou bude muset masivně postrčit k lidem přes marketing atp., je to obrovský úspěch. Mohl si přece zjednodušit cestu a sáhnout po knize z jazyka, pro který má dostatečné zázemí, dost překladatelů, redaktorů, tradici, na niž může navázat, kde už má celé to pole pevnější strukturu. Myslím, že v zahraničí se nám podobný průlom podařil realizovat s románem Rozložíš paměť. Kniha bude do roku 2027 vydaná ve 27 jazycích, tj. čtenářům dostupná ve více než třiceti zemích z pohledu distribuce knihy. Mou srdcovkou je korejské vydání, o které se postará nakladatelství Clayhouse, které kromě celosvětově úspěšných korejských autorů vydává překlady z USA, Kanady, Japonska, Velké Británie a brzy i z Česka. Velký dík patří všem zahraničním nakladatelům, bohemistům, překladatelům a redaktorům, grantům MK ČR i institucím jako CzechLit a Česká centra. Tady se tu síť podařilo zaktivovat a rozpohybovat.

Pokud chceme mít současné české knihy pravidelně v zahraničí, musíme prodej budovat na několika úrovních. Někde už je velká část mozaiky připravená, protože na daném trhu existují vztahy a překladatelské zázemí. Jindy v ní naopak chybí mnoho dílků, které je potřeba teprve najít.

iLiteratura: Na začátku letošního roku vznikla nová agentura Zikmund Literary, za níž stojí anglista a dřívější zaměstnanec Českého literárního centra Jan Zikmund. Je dobré, že má česká literatura dalšího „Krameria“, nebo je to zbytečné tříštění sil, které by třeba mohlo zahraniční trhy v jejich představě o české literatuře spíš mást?
Pavlína Juračková: Myslím, že pro české autory a autorky je to báječná zpráva. Ne každý český nakladatel může svým autorům nabídnout benefit v podobě aktivního prodeje do zahraničí. A když říkám benefit, je podle mě zase třeba říct, že prodej práv české literatury je drahá a časově náročná záležitost. Nakladatel nebo agent do procesu investuje, platí zahraniční cesty na veletrhy, propagační materiály a cizojazyčné katalogy, překlady úryvků, dotuje tak práci, která se nemusí finančně vrátit. Zároveň mnozí agenti a agentky na českém trhu už další autory nepřijímají, protože se chtějí plně věnovat těm stávajícím. Takže si myslím, že z hlediska autorské poptávky tu pro další agenturu prostor určitě je a Honzovi Zikmundovi i jeho kolegům přeji mnoho úspěchů. Určitě to neznamená tříštění sil, naopak. V českém prostoru je podle mě nezbytné táhnout za jeden provaz: pomáhat si, doporučovat se, sdílet kontakty na překladatele, probírat know-how a navzájem si přát úspěch. Jsem vděčná, že s Danou Blatnou, Veronikou Chaloupkovou, Petrou Novákovou a Marií Sileny nejsme jen kolegyně, ale také kamarádky, které spolu tyto agentážní záležitosti a zkušenosti sdílejí. Stejně tak se ráda poradím s Edgarem de Bruinem, Bárou Baronovou, Bárou Čermákovou nebo právě Honzou Zikmundem. Raduji se z každého českého titulu prodaného do zahraničí, bez ohledu na to, kdo autora zastupuje nebo v jakém českém nakladatelství kniha vyšla. Pro českou literaturu jako celek je to vždy skvělá zpráva a nám takovéto zpevnění sítě může v Pasece v budoucnu pootevřít dveře k nějakému dalšímu prodeji. Honza Zikmund má navíc hned na začátku krásný úspěch: připravované anglické vydání básnické sbírky Petra Hrušky u britského nakladatelství And Other Stories, které v roce 2025 získalo International Booker Prize. To je slibný začátek, jen tak dál, Honzo, a fingers crossed!

Co je úspěch?

iLiteratura: I ty slavíš úspěchy: loni jsi úspěšně dotáhla zahraniční vydání knih Marka Torčíka nebo Jonáše Zbořila. Asi se shodneme, že vydání knihy v překladu je pro autora úspěch. Co je podle tebe dalším nejdůležitějším krokem? Jsou důležité příznivé recenze, účast autora na veletrhu či zahraniční akci pro veřejnost? Co z toho marketingově pomůže, aby se v té jiné zemi, kde autora dosud nikdo neznal, titul dostal ke čtenářům?
Pavlína Juračková: Musím říct, že pro mě je každý prodej taková malá oslava. Autorům ode mě přijde už konkrétní nabídka, ale tomu často předchází práce, která není vidět a z níž mnohdy ani žádná nabídka nevzejde. Takže já se opravdu raduju jak malá. Obzvlášť když už třeba znám profil zahraničního nakladatelství a říkám si: hmm, tam by se jim hodila třeba tahle španělská autorka nebo tenhle americký autor, a oni si nakonec vyberou naši knihu! To je prostě sen. Velkou radost mívám právě z oblastí, kam se současná česká literatura dostává hůře, kde je opravdu třeba jen jeden nebo dva překladatelé. Titul tak překoná nejen světovou konkurenci a dostane se do zahraničního portfolia, ale obstojí i v konkurenci jiných českých titulů, současných i kanonických.

Vůbec nejvíc ale potěší, když uzavřeme kontrakt s nakladatelstvím, které má podobnou filozofii a přistupuje ke knihám jako Paseka, a to od ediční práce až po pečlivé grafické zpracování a marketingovou péči. Napadá mě například italské vydání už zmíněné Srdcovky a Flory. Nakladatelství Eris, které oba tituly přijalo do svého katalogu, má neuvěřitelnou energii a o oba tituly se stará královsky. Štěpánka se zúčastnila italského křtu a byla nadšená. Jonáš by měl knihu prezentovat v Itálii letos v říjnu. Myslím, že pro autory je osvěžující setkat se i se svými zahraničními čtenáři a fanoušky. Z toho mám vždycky ohromnou radost. Rumunský nakladatel titulu Rozložíš paměť zase například vytvořil nádhernou obálku, na kterou rumunská grafička Dora Marian použila kyanotypii Anny Atkins (Ulva latissima). Vyšli z toho, že kyanotypie je založená na světle a expozici, nezachycuje přímý obraz, ale zanechává otisk, stopu předmětu. Výjev tak symbolizuje vzpomínky, které se zapisují do člověka, proměňuje je čas a nelze je vymazat. Jemná rostlinná forma, křehká, a přitom vytrvalá, evokuje zranitelnost, růst i tělo formované pamětí. Druhové jméno Ulva latissima zároveň naznačuje něco, co se šíří, rozpíná a zabírá prostor, podobně jako paměť prostupuje člověkem a usazuje se v něm. Zkrátka synergie mezi zmíněným románem a rumunským nakladatelem. Egyptské nakladatelství Logha zase připravilo nádherné arabské vydání Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, kde se na obálce setkává arabské písmo a japonské znaky.

Obecně si myslím, že úspěch nastává, když se knížce nakladatelství opravdu věnuje a nezáleží na tom, jestli jde o velký koncern, nebo malé nezávislé nakladatelství či jazykovou provenienci. Důležité je, zda se jim podaří ukočírovat všechnu tu alchymii kolem vydání, zda kniha vyjde v kvalitním překladu, s dobrým načasováním a zda se trefí do atmosféry na místním trhu. Pokud rezonuje v komunitě čtenářů a dostane se pak i mimo bublinu nakladatelství, je to báječné. Další úspěšný krok nastává, když nakladatelství s autorem pokračuje a vydá od něj i další knihy. Úspěch zahraničního vydání má pro mě mnoho podob.

iLiteratura: Sleduješ následně i prodejnost těchto a dalších titulů, tj. jaký je reálný zájem o současnou českou literaturu v těch jiných, nových teritoriích? Co všechno je obsahem tvé práce – „jen“ dojednáš prodej práv a pak ten domluvený projekt někomu předáš, nebo se dál podílíš třeba i na podobě smluv, hlídáš a kontroluješ hlášení o počtu prodaných výtisků a dalším plnění smluvních závazků?
Pavlína Juračková: Ano, prodej zahraničních vydání sledujeme. Nakladatelé jsou povinni každý rok hlásit počty prodaných kusů a my zároveň kontrolujeme, zda při případném překročení zálohy, která se vyplácí po podpisu smlouvy, vzniká nárok na další tantiémy. Je s tím pochopitelně spojená značná administrativa. Každé teritorium funguje trochu jinak, někde se řeší například daňový domicil a zamezení dvojího zdanění, aby se honoráře nedanily ve dvou státech zároveň. Autory zastupujeme i v těchto provozních otázkách, takže jim pak už přímo přicházejí honoráře ze záloh, případně z tantiém. Jiní agenti a nakladatelé to ale mohou mít pojaté odlišně, záleží na jejich interním nastavení a domluvě s autory.

S nakladateli se také průběžně bavím o tom, jak se knize po vydání daří. Mimo samotná čísla se ptám na recenze, čtenářské ohlasy, mediální pozornost nebo další akce spojené s vydáním. Mnohá zahraniční vydání se propisují také na platformy jako Goodreads, takže čeští autoři a autorky mohou čtenářskou recepci sledovat mimo jiné i tam. Reálný zájem o současnou českou literaturu v nových teritoriích nevnímám jen přes počet prodaných výtisků, ale i přes to, zda kniha v daném prostředí skutečně rezonuje, jestli se o ní mluví a zda s ní nakladatel dál aktivně pracuje. Značný ohlas vzbudil například polský překlad obsáhlé monografie Jan Žižka od Petra Čorneje. Kniha je v polských knihkupectvích dostupná teprve rok a půl, přesto se jí už prodalo přes dva tisíce výtisků. Objevila se na ni řada recenzí, je hojně citována a postupně se stává součástí polské historiografie.

iLiteratura: Už ses toho trochu dotkla, ale zeptám se znovu konkrétně: je rozdíl v tom, když překlad českého autora vyjde ve velkém renomovaném zahraničním nakladatelství, nebo naopak v nakladatelství malém, nějak alternativním, specifickém – což je, jak víme, ten nejčastější případ? Znamená to velké nakladatelství důležitý krok v jakési valorizaci daného románu? Nebo se ví, že ten „malý“ nakladatel naopak pro danou knihu odvede větší práci, uvede ji v nějak specifickém kontextu? 
Pavlína Juračková: Tohle je velmi dobrá, byť komplexní otázka. Myslím, že pro autory a autorky bývá často vysněným cílem dostat se do velkého a renomovaného zahraničního nakladatelství, což samozřejmě dává smysl. Realita ale může být taková, že větší nakladatelství vydává celou řadu velkých světových jmen a český autor nebo autorka v takto širokém portfoliu může zapadnout. Nemusí být pro nakladatele prioritou v marketingu ani při případném pozvání do dané země. Čím dál větší smysl proto vidím v tom hledat „zahraniční Paseku“, tedy nakladatele se stejnou krevní skupinou. A nemusí to být nutně největší hráč na daném trhu. Důležitější je podle mě najít nakladatele, který knize skutečně rozumí, pečlivě se o ni postará a pro kterého bude daný autor nebo autorka opravdu priorita.

Krásným příkladem je německý překlad povídkové sbírky Ostrov duchů od Kláry Wang Tylové. Kniha vyšla v menším, ale uznávaném nezávislém nakladatelství parasitenpresse, které se specializuje na poezii a kratší prózy. Nakladatelství si tituly pečlivě vybírá a přesně ví, co dělá, o kvalitě jejich práce svědčí i skutečnost, že už dvakrát získali ocenění Deutscher Verlagspreis, v letech 2019 a 2024. A vůbec to neznamená, že dostat k nim knihu bylo snadné. S redaktorem nakladatelství jsem poprvé jednala v březnu 2024 a od té doby posuzovali více našich titulů. Nakonec se do jejich portfolia nejlépe hodila právě zmiňovaná kniha Kláry Wang Tylové. Téma nejprve zaujalo redaktora, poté jim jejich překladatelka napsala zevrubný posudek a společně ještě zvažovali všechna pro a proti. Dostat českou knihu do menšího německého nakladatelství tak rozhodně neznamená, že je to snazší nebo méně trnitá cesta. Zvlášť v případě povídkové sbírky je to naopak velmi náročné. Povídky se obecně prodávají obtížněji a na zahraničních trzích to platí dvojnásob. Když se tedy takové spojení podaří, často to svědčí o tom, že si kniha našla opravdu pozorného nakladatele. Konkrétně na německém trhu je navíc klíčové, aby nakladatel vynaložil velké úsilí směrem ke knihkupcům. Ti mají při propagaci knih a jejich zviditelňování v knihkupectvích velmi zásadní roli a slovo. Nestačí tedy knihu pouze vydat. Je třeba ji dostat k lidem, kteří ji budou chtít doporučovat dál. V tom je pro mě případ Ostrova duchů velmi silný. Nejde jen o to, že kniha vychází v Německu. Důležité je, že vychází v nakladatelství, které jí rozumí, které si ji vybralo vědomě a chce se jí skutečně věnovat. Nakladatel s autorkou plánuje několik akcí po Německu nad rámec Frankfurtského knižního veletrhu, což je pro distribuci a vizibilitu na německém trhu klíčové. Na prodeji práv je krásné, že kniha může v zahraničí oslovit publikum z jiné perspektivy, někdy dokonce silněji než doma. Může najít nové čtenáře, nové souvislosti a kontext. A zároveň to může být příležitost i pro české čtenáře, aby se ke knize vrátili, našli si ji a začetli se do ní společně s těmi zahraničními.

Abych to tedy shrnula, je třeba hledat nakladatele, který se do knihy zamiluje, pro kterého bude prioritou a který se postará také o dobrý marketing. Právě s takovými partnery chci spolupráce budovat a rozvíjet.

iLiteratura: Pro Paseku pracuješ zároveň jako redaktorka a vím, že věnuješ také dost energie hledání zajímavých zahraničních titulů pro překlad do češtiny. Probíhá to tak, že na jednání, kde nabízíš českého autora k překladu do cizího jazyka, můžeš jako součást domluvy nadhodit „a my jako protislužbu vydáme něco od vás“?
Pavlína Juračková: Pro mě jsou ty dvě role komplementární a vzájemně se obohacují. Neprobíhá to ale tak, že bych při jednání nabízela nějaký barter ve stylu: vy vydáte našeho autora a my na oplátku vydáme něco od vás. Tímto způsobem nefungujeme. Spíš jde o to, že se díky oběma rolím pohybuju ve stejném prostředí, ale z trochu jiné perspektivy, potkávám lidi z oboru a získávám širší přehled o tom, co se kde vydává a co by mohlo být zajímavé i pro české čtenáře. Když jedu například na veletrh do zahraničí, mám předem domluvené schůzky, na kterých představuju naše knihy zahraničním nakladatelům nebo scoutům. Zároveň ale ráda obcházím stánky různých zahraničních institucí a nakladatelství a sonduju, jaké knihy se objevují v jejich portfoliích, co by třeba mohlo fungovat u nás a co v jiných zemích zrovna rezonuje. Vnímám to tedy tak, že se obě práce navzájem posilují, jsou odlišné, ale obě vyžadují trpělivost. Často nejde o okamžitý výsledek, ale o opakovaná setkání v delším časovém úseku. A z těch pak někdy vyroste buď vydání české knihy v zahraničí, nebo naopak objev zajímavého zahraničního hlasu pro Paseku.

iLiteratura: Na veletrhu ve Frankfurtu, kde jsme se loni potkaly, ses zmínila o programu Fellowship – co nabízí a v čem je výhodný? Tvoje práce je, předpokládám, spojená s mnoha výjezdy do zahraničí, hlavně asi na knižní veletrhy. Jak často si musíš vystačit s elektronickou komunikací nebo nějakým online hovorem? A stačí to?
Pavlína Juračková: Fellowshipové programy na zahraničních knižních veletrzích představují výbornou příležitost, jak v praxi poznat fungování jiného knižního, šířeji kulturního prostředí. Umožňují udělat si konkrétní představu o tom, co v jiné zemi funguje, jaké modely spolupráce se osvědčují, jakým způsobem se prezentuje literatura navenek, ale také o tom, co naopak naráží na limity nebo nefunguje.

Člověk si během pobytu uvědomí, jak jsou nastavené profesní sítě jinde, podpora literatury, mezinárodní spolupráce, komunikace se čtenáři nebo vztah mezi institucemi a aktéry knižního provozu. V neposlední řadě je důležité i to, že účastníci spolu během Fellowshipu tráví mnoho času neformálně. Právě při společných večeřích nebo spontánních rozhovorech bývá často větší prostor mluvit o knihách, autorech a konkrétních možnostech spolupráce než během krátké veletržní schůzky. Nejedna naše spolupráce se „upekla“ právě díky těmto neformálním setkáním.