Dcery Radky a Mahmud totiž chodí do anglické školy a mezi sebou mluví převážně anglicky, ale taky portugalsky. S Radkou konverzují plynně česky. Když přijde jejich portugalská kamarádka, přepínáme do portugalštiny. Přijela jsem do Fara na pozvání českého velvyslanectví číst do místní české školy ze svých knížek pro děti a připadalo mi, že svět je opravdu pestré místo. A stejný dojem jsem měla v Lisabonu, kde jsem četla z nového románu Hnízda na univerzitě pro studenty a veřejnost. Po čtení jsem jela navštívit sestřenici Jarmilu, která žije v malé vesnici u Sintry, kousek od Lisabonu. Večer jsme seděli u podobného stolu a přepínali ze stejných jazyků – s Antoniem, mužem Jarmily, jsme mluvili anglicky a portugalsky, s jejími dcerami chvíli česky a chvíli portugalsky a my s Jarmilou jsme se občas přistihly, že spolu už několik dlouhých minut konverzujeme portugalsky.

V malém Portugalsku se kultury a jazyky mísily neustále a Portugalci si na své otevřenosti vůči nim zakládají. Bývalá koloniální velmoc je dnes velmocí v přijímání migrantů nejen ze svých bývalých kolonií, v deset a půl milionovém Portugalsku jich žije kolem jednoho a půl milionu, legálně i nelegálně; jejich počet se za poslední desetiletí zvýšil trojnásobně a dnes je na historicky nejvyšším čísle. K tomu se přidali také migranti z Ukrajiny, těch přijalo Portugalsko asi 60 000, ve srovnání s námi, Německem, nebo s Polskem to vypadá jako zanedbatelný počet, ale Portugalsko nemá na Ukrajinu téměř žádné tradiční vazby, válka se ho díky geografické vzdálenosti přímo nedotýká a přesto v tomto případě pomáhá více než ochotně.

To všechno samozřejmě přináší i problémy, které jsou i v jiných zemích – i tady sílí extremistické pravicové strany. Rozdíl je ale v tom, že Portugalci se tradičně snaží o to, aby jejich svět byl pestrým místem a nebrání se pronikání cizích a exotických tónů do svého malého a pro cizince tak přitažlivého místa.

Byla jsem v Lisabonu více dní po dlouhé pauze, vlastně po dvaceti letech. Předtím jsem tam jezdila každé prázdniny pracovat jako turistická průvodkyně, a tak jsem nečekala žádná velká překvapení. Prostě se projdu po známých trasách, kde jsem šlapala už tolikrát, dám si kávu na oblíbeném náměstí a možná stihnu i pečené sardinky na nábřeží. Ale Lisabon jsem téměř nepoznala. Nečekala jsem, že město bude mít takový švih, že jeho dřív tmavé, trochu zplesnivělé ulice v horním městě budou plné nových fasád a téměř bez odpadků, že z Alfamy vymizí tradiční malé bary s popíjejícími místními a že pojem gentrifikace tady dostane opravdu obří rozměr. Na známých trasách jsem se ztrácela, protože průchody na svých místech prostě nebyly, nebo místo nich čile klokotala malá obchodní centra, a arabská čtvrť vypadala, jako by ji někdo kompletně opláchnul savem a nově natřel. A i ve vzduchu, v tom překrásném lisabonském světle bylo něco úplně jiného než dřív. Mihotala se v něm radost a energie, namísto dřívější trochu nostalgické melancholie.

Lisabon je dnes plný digitálních nomádů, expatů, migrantů, a ceny nemovitostí vystřelily do vesmíru, nicméně genius loci bývalého města válečných špionů, kteří své diplomatické hry provozovali v místních kavárnách a luxusních hotelech, salazarovské diktatury a pozdějších úspěšných sociálních reforem a integrace do EU se radikálně změnil. Možná někdo může namítnout, že ubylo tajemství a nedbalé, přitažlivé ošuntělosti, ale dnešní Lisabon odvážné architektury, nových muzeí a elektrických vozítek jako by do sebe vstřebal (podobně jako kdysi v období námořních objevů) nové odhodlání. Vždycky, když jsem odsud odjížděla dřív, padala na mě tíseň, zvláštní smutek, ono otřepané portugalské, nepřeložitelné slovo saudade se zhmotňovalo už poslední den, na prvním schůdku do letadla. Ale teď jsem odjížděla se směsicí pestrých pocitů a ani jeden z nich nebyl smutně roztoužený. Jako by mi Lisabon namísto nostalgie tentokrát daroval odvahu.