Sbírka Vlnění zvěře je třetí knihou Vojtěcha Vacka (nar. 1993), laureáta Ceny Jiřího Ortena za předchozí titul Měňagon (2021). Nová sbírka je omamnou pozvánkou do surreálného světa, kde se imaginativní obrazy neustále prolínají s přesným technickým jazykem. Vlnění zvěře promlouvá o jednotě světa, v němž všechny bytosti i neživé objekty podléhají stejným procesům vlnění, eroze a cyklů: „pod mozaikami / válí se lidé / v životních fázích / vzájemně zrcadlených“ (s. 68). Přestože lidský život jednotlivec leckdy vnímá jako individuální drama, lze ho chápat i jako cyklus, který se opakuje a zrcadlí: „neliší se naše / těla / situace / výzvy / napříč zeměmi / natož generacemi“ (s. 68). 

Vacek umně zprostředkovává „jemné kontury / proměnlivých detailů / jejichž nevyzpytatelné hemžení / na povrchu věcí dokládá / neustálou novost“ (s. 67).  Právě schopnost pohlížet na již známé z nečekaného úhlu přináší pocit novosti. Básník kupříkladu pouhé narození člověka považuje za „mocného hybatele věcí“, jde podle něj o „okolnost, která trhá jemné předivo bytí a vzniklou škvírou vždy pronikne něco ohavného“ (s. 39). Ve sbírce vyniká mimo jiné i autorova jazyková hravost: „Nakonec jsou ze všeho zvířata. / Zuby si čistíš štětinatým ocáskem paskvitéria, obličej umýváš mydlinkovým výronem plkavy, ocasní blánu mrňkavé pěrgle oblékáš místo kabátu“ (s. 68). Čtenář si může jen na základě zvukových dojmů domýšlet autorův svět, ve kterém jsou plkava a mrňkavá pěrgle běžnou součástí každodenního rytmu.

Příroda je ve sbírce přirozeně propojena s civilizací; jejímu neustálému prorůstání do civilizovaného světa nelze bránit. Vše podléhá přirozené erozi a zkáze, přičemž jejich činiteli jsou vlhkost, čas sám, tlak či kořeny rostlin. Jazykově básně odkazují na aktivní činnost těchto agentů, kteří provokují, rozrušují a prohlubují. Básně rovněž často odkazují na osobní, tělesnou rovinu neživého („sliznice kontinentů“). Planeta představuje cosi pulzujícího, živého, a její přirozené cykly a pohyby dokážou rozvlnit i zvěř: „vyspělé vichry a mrazy už pracují / na technologii zaoblení / […] / a málokoho dojímá / prostá fyzikální skutečnost / že jde o erozi / vnitřků i vnějšků / prohybů i vypouklin / koutů i rohů / důvěry v onen princip“ (s. 60).

Narušená křehkost struktur

Hojně se vyskytujícím tématem ve Vlnění zvěře je spára jakožto metafora narušené hranice: mezi lidmi, zdmi, vnějším a vnitřním světem, mezi přírodou a civilizací. Poukazuje na křehkost struktur: domů, těl, vztahů i celé společnosti. Prostupování spárami je přirozené; spáry zároveň představují útočiště pro jiné tvory a zvěř, ačkoliv pro lidi hrozbu: „[pavouk] ustrnulý v stropní spáře / snoval by síť / lepkavé blízkosti“ (s. 14). 

Spáry jako aktivní činitelé zasahují do chodu lidského života někdy až groteskně: „kdyby tě přistihly spáry / jistě by ti svetr sebraly“ (s. 7). Zůstává však určitá odevzdanost nebránit se tomu, co nutně musí přijít: „necháme se proklát netřesky / jež nám zakořenily a zbytněly v zemi“ (s. 15). Do spár lze však utéct i před vlastní slabostí: „to je tvůj plán? / dělat že nejsi doma / schovávat se za obrazy / do nejtvrdších děr / do nesrozumitelných děl“ (s. 64). Význam motivu se tak od drobných prasklin v bytě rozšiřuje až ke kosmickým hranicím. Spára ve Vlnění zvěře představuje metaforu narušené hranice. Může se přitom jednat jak o praskliny v bytě, tak o propojení zemského s nebeským: „země se s nebem propojila / temně vzdušnými krápníky / na nichž se vlhké nápisy vzdouvaly / v rodném jazyce smrti“ (s. 17). 

Lyrické snění v půli předěluje neméně snová, avšak téměř až epická báseň Výlet. Surreální road-movie, kde se realita prolíná s magickými obrazy, dotváří kontrast mezi civilizací a přírodou: dálnice a mokřady, celník a rozkvetlé květiny či auto a mlhovina na nebi. Postavy s absurdními jmény (exBecky, Mr. Random, Šmahel či Frank 069) se mění, mizí a zjevují, rozplývají v páře.

Nepolapitelné vlnění

Titulní vlnění je klíčovým obrazem celé sbírky a rytmem, který prostupuje celý poetický svět. Pro Vacka se vše živé i neživé pohybuje, vlní, ustupuje a zasahuje, přelévá mezi sebou: „vše se odehrává v nepolapitelném / vlnění mořské hladiny“ (s. 43). Autor přirovnává lidské poznání k okamžikům vynoření a ponoření: „nedokonalé lidské oči lapají po dechu / v okamžicích vynoření z pod vírů a pěny / aby se v příštím okamžiku opět ponořily / do běsnící slepoty“ (s. 43). Vlny jsou pohybem, energií, rytmem; jejich „šumění a burácení“ evokuje jak uklidnění, tak hrozbu. Vlnění však podléhá sama planeta, jejíž kontinenty jsou často námětem veršů: „v pouštích smutných kontinentů / sny živých tvorů zaplavil svatý dialog“ (s. 17). Vacek kontinenty i personifikuje, když píše: „voda ustupuje z břehů / a obnažuje sliznici kontinentů“ (s. 44). 

Ve Vackově poezii všechny bytosti nedobrovolně podléhají vlnění stejně, jako nelze ovládnout přirozený rytmus světa. Zvířata – byť plující na stejné ohrožené vlně – přitom oproti lidem reagují na živly citlivěji, instinktivně: „zvířata v mýtické hrůze / tisknou se k sobě“ (s. 44). Představují strach a propojení s čímsi, co člověka přesahuje; nespoutanou složku života. Sbírka silně tematizuje propojení lidí a zvířat: civilizace se ukazuje nikoliv jako racionální projekt jednotlivců, ale jako instinktivní hejno hnané neovladatelnými silami. V obraze „ptačího hejna vehnaného do smrtící galaxie mrakodrapů“ (s. 56) se setkává spjatost lidí a zvířat s možným úpadkem civilizace. Podobně to platí i ve verších „minerály ve vědomém roztoku se srážejí / do střapatých měst / kde hledat / než na ulicích / mezi krystaly / v mokrém jehličí / usychající borovice“ (s. 61). Vzniká tak zvláštní prolínání civilizace a přírody, kultury a organického živlu.

Vlnění zvěře je tichou ódou na jednotu našeho světa: jednotlivci, civilizace, zvířata i kontinenty se zmítají ve stejných procesech, vlnění, erozi a nekonečných cyklech. Surreální povaha celé sbírky paradoxně vede k poznání, že na veškeré materiálno působí prostá fyzika. A lidé, podobně jako zvířata, se „v mýtické hrůze“ tisknou k sobě, když hrozí, že se svět kolem rozpadne. „Jemné předivo bytí“ se tak kdykoliv může proměnit v ničivý mechanismus: „někde tam hluboko v uzloví života dlí spínač, o který můžeme kdykoliv nechtěně zavadit, a strhnout tak lavinu, jež má dost síly k rozemletí světa“ (s. 40). I přes zlověstnost temně znějících veršů je ve Vackově poezii přítomná jistá míra naděje – stačí jen „osvojit si jazyk / který odhaluje tajemné pouhými slovy“ a „alespoň šeptem doufat“ (s. 13).