V minulém roce vyšly v edici Mlat nakladatelství Větrné mlýny čtyři básnické prvotiny (Možnosti přehlíženého Sufiana Massalema, Komunitní rozměr Olgy Wawracz, Protékání ohrožených druhých Alžběty Králové a sbírka autorské entity vanjek Při pohledu ze Země má podhoubí tvar vody). Všechny tematizují environmentální problematiku v prostoru globalizovaného, industrializovaného, konzumního světa. Básně jsou často postavené na opozicích přírodního a městského, přirozeného a umělého, tělesného a předmětného, přičemž právě na nejasných a proměnlivých hranicích mezi těmito opozicemi krystalizuje význam.

Sbírka Alžběty Králové vybočuje ze zmíněných titulů zejména svým bojovným, apelativním tónem. Básně v této útlé sbírce jsou poměrně krátké, stejně jako jejich verše. Ty, jakoby násilně zpřetrhané, dávají vyniknout jednotlivým strohým konstatováním i netypickým slovním spojením. Ve zhuštěném vyjádření dochází ke spojování abstraktního s konkrétním, živého s neživým, k významové zkratce, ale i jazykové hře („otisky fosilií v atmosféře / rozevírají tlamy ohroženým druhým“, s. 11). Tím vším prostupuje básnické já, které je velmi aktivním (a aktivistickým) elementem.

„Já“ proti systému, „my“ proti lhostejnosti

Lyrické já má ve sbírce ambivalentní povahu. Na jednu stranu tu zaznívá v podobě onoho výrazného zájmena „já“ – drží se v jakýchsi identitárních hranicích („náleží mi pár písmen a mýtin / čtyřprocentního umění“, s. 7), je radikální, individualistické („a kormidluju rýhami systému / který nepochopím“, s. 13). Na druhou stranu ale „já“ vrůstá do svého okolí, cítí potřebu, nutnost, povinnost s ním splynout, a učinit tak jeho problémy a utrpení svou záležitostí („přivlastňuji si nářek ryb / propojení s vodou / přesto pouze proudím / syčící pod asfaltem“, s. 11).

Tato ambivalentnost souvisí s tím, jak se již v samém počátku sbírky ono „já“ konstruuje. Jeho identita je křehká, a tak kvůli snaze přizpůsobit se zdánlivě mizí, ztrácí se, je nesamozřejmé, ale hned zase – tváří v tvář neustálým proměnám a ničení – nachází svůj hlas. Vyslovuje jím nesouhlas z pozice toho, kdo zůstává součástí toho všeho, ale není lhostejný k „bojovému pokřiku vyhynulých“ a svým sebevyslovením narušuje naši lhostejnost, burcuje k účasti.

Jako doplněk lyrického já a zároveň účinnější prostředek účasti se ve sbírce Alžběty Králové konstituuje zájmeno „my“, které stupňuje apelativnost a naléhavost básní. Přes toto „my“ jsme konfrontováni s tím, od čeho odvracíme zrak, před čím máme tendenci utíkat nebo co se rozhodujeme bagatelizovat („tak dlouho se vyhýbáme / kolapsu nad krkem / že se krčíme celé století“, s. 30). Vzít na sebe zodpovědnost za pasivní „my“ je jediný způsob, jak získat pocit kontroly v hroutícím se metamorfujícím světě („abych dohledala náš zbytek spásy / nesmím přestat mluvit / v množném čísle“, s. 31).

Sbírka je rozdělena do tří oddílů, pojmenovaných Jedna, Dva a Jedna. Zatímco v prvním oddílu dominuje ono „já“ a „my“, tedy první osoba singuláru a první osoba plurálu, ve druhém, nejrozsáhlejším oddílu se objevuje také někdo druhý, „ty“, ke kterému „já“ promlouvá. Prostřednictvím intimnějšího tónu jako by se sdělení stávalo cílenějším, konkrétnějším, skutečnějším, zbaveným neosobního patosu všeobecného „my“. Ve třetím a nejkratším oddílu se vrací výlučně první osoba singuláru. Kromě rozdělení na oddíly, ve kterých se dají sledovat proměny mluvících oslovovaných, schází sbírce jakýkoliv další zřejmý kompoziční záměr nebo jednotící princip. Všechny texty se však nějakým způsobem dotýkají proměny, proměnlivosti, provázanosti části a celku, jedince a druhu, minulosti a přítomnosti.

V proudu změny: voda, tělo, čas

V tomto ohledu se v básních často navrací motiv proudění a vody. Voda je očišťující, ale také může být sama znečištěná, je životodárná a život obsahující, je všeobjímající, plyne napříč časem a jako čas. Je dynamická i statická zároveň. Motiv proudění či protékání evokuje pohyb, změnu, kterou působí násilí páchané na planetě. Tento motiv je ale dvojaký. V proudu se totiž lze rozpustit a splynout s přírodou, vzít na sebe její úděl, stát se součástí Života („chci obývat tělo zcela tekuté / prostupné všem snům živých bytostí“, s. 27). Protékání ohrožených druhých bychom tedy mohli chápat buď pesimisticky jako nenávratné mizení, nebo vzdorně jako energii živé vzpírající se přírody.

Výrazná akcentace těla, která je přítomná i ve sbírce vanjeka, je u Králové úzce spjata se subjektivitou tohoto promlouvajícího já. Ač se tělo jakoby ztrácí či rozpouští, tělesnost a fyzická existence ve světě zůstává výchozím bodem, ze kterého je zaujímán postoj. Tělo stojí na hranici mezi přírodou a technologií, čelí destrukci i odlidštění v podobě mechanizace a digitalizace. Mizí blízkost, protože jsme oddělili prostor těla od prostoru „tam venku“. Jediným únikem z cesty k naprostému odcizení, lhostejnosti a nakonec i zkáze je uvědomit si neoddělitelnost těchto prostorů a znovu je propojit.

Alžběta Králová volí ve svém debutu intimní, subjektivní tón, který ale svým strohým aktivismem a hrou zájmen ve zhuštěných verších vyvolává (či má vyvolat) motýlí efekt. Její sbírku bychom mohli bez rozpaků zařadit do škatulky ekokritická či environmentální poezie (protože problematický vztah člověka k životnímu prostředí a do očí bijící devastace přírody jsou zde opravdu silně přítomny), spíše než ve zvolené tematice tkví však síla této sbírky v onom tónu, v obnaženém a konajícím „já“, které na sebe bere i náš podíl zodpovědnosti. Je to poezie zároveň intimní i (eko)aktivistická.