Má to být fikce, ale z té fikce prosakuje tak hrozně moc zoufalství, že se modlím, aby se nikomu nic nestalo, aby se našel někdo, kdo téhle dětské duši, která se tak autenticky přelila na papír, pomohl. A jestli je to čirá fikce, je to na Nobelovu cenu. Kéž by!

Klikám na hodnocení v umně stvořené aplikaci, můžu dát pět hvězd za jazykové prostředky, pět za originalitu a pět za čtenářský zážitek.

Je to zvláštní, ale konce jsou často lakonické – a pak umřeli. Za umírání teda jen jedna hvězda!

Eseje středoškoláků mají jako téma dnešní generaci tzv. „sněhových vloček“. Princezny, draci, skřítci, neviditelné pláště a zámky zmizely, místo nich se ale brodím záplavou neveselého stýskání na současný svět. Za optimismus by tady člověk zaplatil zlatem! Nářky na odcizený svět algoritmů, neschopnost odlišit co je a co není pravdivé na sítích, ale taky hrdost na lepší komunikační schopnosti a odvahu jít k terapeutovi. Terapeuti jsou přítomní na každé stránce, ne že by o ně šlo, ale jejich jazyk se dere do popředí, všechny ty safe space, úzkosti, starosti o duševní hygienu… a další psychoterapeutický slang, který autoři používají a přebírají z něj jazykové obraty, z jejichž prázdna se mi úzkostí stahuje žaludek.

A zároveň si uvědomuju, jak moc jsou malí a mladí autoři dobří. Já bych rozhodně takovou esej ani pohádkové vyprávění v jejich věku nestvořila. Za pravdu mi dá také odpověď paní učitelky, kterou organizátorka soutěže upozornila na alarmující smutek v textu. V jejím mailu se píše: „Děkuji za zpětnou vazbu a Váš lidský starostlivý přístup. Vím, který žák práci psal, mohu vás uklidnit, žák je v pořádku. Přiznám se, že jsem jeho práci před odesláním nečetla. Žák se mi jako oběť šikany nejeví, spíš si myslím, že jde o provokaci nebo hloupou legraci, neboť zrovna tento žák se opakovaně šibalsky ptá, jestli už znám výsledky soutěže.“

Tak tady to máme, nevím, jak ostatní porotci, ale pro mne je výsledek dětské soutěže jasný – jestli to opravdu napsal malý šibal, který zkouší, kdo mu sedne na lep, tak já se asi rozhodně neodlepím hodně dlouho a dávám mu svou soukromou první cenu a sto hvězd. A vlastně všem mladým lidem, kteří dnes posílají své texty do literárních soutěží dávám jeden velký like a jak říkají oni – prostě miluju! Podle organizátorů je jich totiž každý rok víc – letošní esejistická soutěž nabyla takových rozměrů, že musel být přibrán ještě jeden porotce. Přestože si zoufají a mají pocit, že pro samé scrollování a klikání nejsou schopní prožívat skutečný život, psát o tom všem umí skvěle!